Jdi na obsah Jdi na menu

Výpovědi o válce v Sýrii - proti mediální masáži 2

2/ Ouday Ramadan

Výpověď pro italskou Difesa Online, Sýrie. Datum rozhovoru: únor 2016.

Difesa Online („Obrana Online“) je italský tiskový/mediální orgán, který šíří informace o italských i zahraničních ozbrojených silách.

Text k videu: Během poslední syrské reportáže jsme vyslechli osoby počínaje ministry, přes lidi v baru, až po vojáky ve službě a veterány. Jedním z nejzajímavějších svědků, vzděláním i schopností analyzovat situaci, však byl náš spoluobčan, Ouday Ramadan. Vyrostl v Libanonu během občanské války, prožil mnoho středovýchodních událostí na vlastní kůži. Syn předního alawitského duchovního vůdce, jako „horká hlava“ vždy preferoval politický aspekt lidského života: AK, s kterým chodil už jako chlapec, nebyl plastový... Už desítky let žije v Itálii, zemi, kterou hluboce miluje a kde má práci a rodinu. I přes horečku 40°, poslední den svého pobytu v Sýrii, nám dovolil nahrát toto interview. Je to cenný dokument: po krátkém představení objevujeme syrské dějiny až do našich dnů, vysvětluje, co je to to, co média unáhleně (nebo se zlým úmyslem) definují „alawitský režim“, skutečný přínos ruské intervence a různé pozadí, které mění karty na stole. Nebo alespoň jak jsou ukazovány nám Italům.

https://www.youtube.com/watch?v=AM1iKvPqS-Q

Video (délka 1:14:51 hod.) publikováno 21. 2. 2016. Překlad: Regalát

 

Měl jsem to štěstí narodit se v Libanonu, uprostřed občanské války, štěstí či neštěstí, chceš-li. Mám syrský původ, patřím k etniku, se kterým se po dlouhá, dlouhá léta v Libanonu zacházelo zle, protože Libanon je založen, jeho konstituce je jaksi etnicko-náboženská. Žili jsme v plné válce, já jsem vychován člověkem zapojeným duchovně v každodenním životě, ale (…) život mě donutil emigrovat do Evropy, zvláště do Itálie. Právě důvod mé motivace emigrovat do Itálie vzniknul v době neshod, rozepří, které jsem měl se zkorumpovanými lidmi za režimu Asadova otce. Korupčníci jsou jak pod režimem Asada, tak pod jakýmkoli režimem pravicovým, levicovým nebo středovým. A tak se rozhodnu odejít pryč, chci prostě opustit pole, neboť přede mnou nepřátelské síly byly velmi mocné a doslova mě vypudily pryč. V důsledku té rozepře – vlastně žiju jen zázrakem. Přijdu do Itálie a rozhodnu se odstřihnout celý svůj život od Středního Východu. Samozřejmě v Itálii první věc, co jsem pochopil, byla, že …….. , protože hned jsem se zařadil do italského života, také protože jsem život v Itálii poznal z pohledu historie, jelikož mě od malička zajímaly dějiny Itálie. A líbí se mi tato země, která spojuje Středozemí, nazýval jsem vždycky Itálii „zvuková holubice“ světové kultury. Zamiloval jsem si tuto zemi, tento lid, ve všem, v dobrém i zlém. (…) Nenavštěvoval jsem žádné prostředí lidí Středního Východu, což mi pomohlo naučit se výborně italsky (překladatel může potvrdit, zná i slovíčka a nadávky pro něj neznámé J). (…)

Dvakrát jsem se v Itálii rozhodl dělat politiku, v institucionálním životě, a dvakrát jsem byl nejvolenější radní za strany, za které jsem kandidoval. Samozřejmě socialistické či komunistické tradice jako osoba, ne jako rodina. Na začátku jsem se v Itálii připojil k tzv. levicovým stranám, komunistům, přitom jsem vůbec nevěděl, jaké to byly strany, protože mezi nimi se pak zjistí, že z levice a z komunismu v nich není nic. (…)

Sýrie pro mě byla představována, z dětských vzpomínek, jelikož jsem byl v Libanonu a jezdil jsem do Sýrie málo, v sobotu či v neděli, můj otec nás bral do Sýrie, viděl jsem tento stát, který před 70. léty nebyl ještě státem, byla to směsice lidí, kteří se snažili postavit na nohy stát. Jak dobře víš, pocházíme z otomanského impéria po 500 let, které nám zakazovalo jazyk, vzdělání, všechno. To nás donutilo ne vrátit se do středověku, ale do epochy „homo habilis“, protože sám jsi viděl, jak jsou naše vesnice ještě zaostalé z hlediska západní civilizace, nebo základních věcí hygieny atd.

Asad otec[1] je někdo, kdo věří ve stát, člověk státu, vzdálený americkému vidění, ale taky vzdálený tehdejšímu sovětskému vidění. Připojí se k socialistické straně arabské obrody, kde jsou mýty 40. let u nás, které vy jste měli před dvěma sty lety (národní obrození…). U nás to vzniká v roce 1945, 1945-47, a je snaha dát stát této zemi, která se jmenuje Sýrie. Asad otec je hrubý muž, sedlák, bystrého mozku. Dokáže studovat, tady v oblasti Sýrie a Libanonu nebyla státní střední škola, byla jediná v Latakiji, on do ní začal chodit po konkursu, štěstí pro něj, že byl jeden z prvních, po absolvování jde na leteckou školu. V 60. letech dělá státní převrat, vžije se do toho, převezme moc, učí se historii, přichází do styku se světem. V 70. letech pozná Kissingera, lišku demokracie, nejlepšího izraelského ministra zahraničí všech dob, nutno dodat, že Kissinger byl ministrem zahraničí USA. Kissingerovi se nějak podaří podrobit si Asada, toho hrubého člověka, sedláka, člověka, který má zásady té doby, člověka velmi rozhodného, ve smyslu že neodpouštěl nepřátelům. Dokáže ho oblafnout po zhruba 6-7 let, až do roku 1976, odkdy se Asad už nedá obalamutit od tohoto člověka a začíná hrát s Kissingerem a s USA jako kočka s myší. Asad vstupuje do tohoto mechanismu, v zemi je velký tlak, zvláště na severu u pobřeží, zvláště přes etnikum, byli jsme všichni ve vesnicích, zavření, protože až do roku 1963 tady byl feudální režim: poddaný, vrchnost, vazal… Asad, který do roku 1963 nebyl člověkem pod reflektory, se svými dvěma pobočníky, důstojníky, dělají tzv. Revoluci 8. března 1963, a navracejí všem venkovanům půdu, která byla v rukou vrchnosti. To v dobrém i špatném mění zemi, tady na pobřeží ti, kdo dřív byli zemědělci, okusili moc, vstupují do všech sektorů státu, do vysokých vojenských škol, z každé rodiny jde někdo studovat vojenskou akademii, a hodí všechnu svou váhu na státní aparát, protože lidé, kteří byli dlouho utiskovaní, a Sýrie poznává socialismus, socialismus arabský, kde vzdělání je veřejné, (…) veřejné zdravotnictví, i když tady nebylo ministerstvo zdravotnictví, zdravotnictví znamená nemocnici. Jsou stavěny nemocnice, začne se očkovat. (…) Až do roku 1984-85 ve vesnicích nebyl proud, nebyla pitná voda. Vesničané chodili pro vodu ke studni. (…) Zůstáváš pak věrný té vizi, co jsi viděl, jasně že to není socialismus známý u vás v Evropě, protože my v hodinových ručičkách jsme za vámi 500 let, opakuji kvůli otomanské/turecké nadvládě, kvůli níž jsme pozadu o 500 let.

Kde jsi byl, když byly první nepokoje? Vrátil ses do Sýrie po desetiletích.

Po téměř 20 letech jsem se vrátil do Sýrie. Opustil jsem Sýrii v roce 1998. Samozřejmě měl jsem se Sýrií vztahy příbuzenství, trávil jsem tam dovolenou se svou rodinou, se synem (…). Přijížděl jsem sem, ale nedělal jsem žádnou politickou aktivitu, dosud ji nedělám. Nejsem svázán s režimem ani za ruce, ani za nohy. I když druzí mi říkají, že jsem placen režimem. Kdyby to tak bylo, nebyl bych nucen pracovat a třeba zítra se vrátit do Itálie. (…) Mohlo by být, že bych změnil veřejné mínění v Itálii, či dokonce v Evropě, kdyby mně Asad platil J. Ale bohužel neplatí mě… Teď se budu chválit, ale kdyby nebylo Oudaye Ramadana, málo Italů by mělo odvahu mluvit o Asadovi. Byl jsem nálepkován jako rudý, hnědý, jednou „milanista“, jednou „interista“, všechny barvy, které jsou, podařilo se mi vytvořit hnutí, které katalyzovalo mnohé a různé Italy, zleva i zprava i ze středu, kolem syrské otázky…

Co vyvolalo tuto reakci? Že informace nebyly korektní hned od začátku?

Tak tedy, můžu ti vyprávět tuto epizodu. Já jako všichni Arabové jsme sledovali vypuknutí Arabských jar, zvláště v Tunisku. Vzpomínám, že vidět v lednu 2011 Ben Alího sesazeného, jak to proběhlo, to tak trochu zapálilo srdce všech Arabů. Totiž my Arabi jsme vždy měli něco proti našim vládcům, máme je za odpovědné za útlak, za zlo, které tu je. Vidět tehdy Ben Alího utíkat nám otevřelo srdce. Velkou roli hrála Al-Jazeera, která po 10 let, jako vysílací stanice bin Ládina, ty jsi novinář, víš lépe než ostatní, když děláš práci novináře, jak je Al-Jazeera megafonem ve službě jiných. Protože pokaždé, když bylo třeba (ovlivnit) veřejné mínění – prohlášením, které by přiživilo ovzduší strachu nebo hrát podle not Spojených států –, toto médium bin Ládina bylo vždy připraveno k dispozici a přicházela rychlostí světla. A to ještě nebyl čas sociálních sítí, nebyl Facebook, byl nesmělý mail, který cestoval „na velbloudech“. Vidět domek ….. Zaváhrího rozmetaný po afgánských horách, ty sám jsi byl v Afghánistánu, dát vědět Al-Jazeeře v rekordním čase vyvolává otázku, jak je to možné. Další věc, mulláh Umar, který uteče na motorce Guzzi.[2] Američané, kteří vidí celý svět přes své satelity, v opuštěných pláních a horách, které jsou v Afghánistánu, vidí všechno, ale nevidí poloslepého Mulláha Umara utéct na motorce Guzzi, motorce, která patřila do První světové války, uprostřed těchto plání… Aby ho nechali umřít alespoň stářím. Je mnoho otázek. Al-Jazeera hrála určitou roli: přestože v arabském světě přinesla typ informací rozdílný od všech režimů, všichni jsme byli oběti tohoto kanálu.

Co se děje? Děje se to, že Al-Jazeera ti podává revoluci na stříbrném podnosu. S Ben Alím nadšení dosahuje hvězd, a pak přicházíme k Egyptu. Nikdo by si nikdy nepomyslil, že v Egyptě režim po svržení Mubaraka padne rychlostí tak, jak padl. Pak se přišlo k Jemenu a Libyi. Než došlo k Jemenu a Libyi, v lednu vypuknou nepokoje v Tunisku, a v únoru Asad udělá nešťastné prohlášení, kde říká, že Sýrie je imunní vůči těmto nepokojům. A 17. března nastává v Sýrii nepředstavitelné. Jako záminka je zadržena skupina chlapců – do dneška je nikdo v Daraa neviděl -, kteří protestují, a pořádkové síly jim vytrhají nehty atd., a to se stává záminkou, že začínají nepokoje v celé zemi.

4. dubna (2011). Já jsem byl v Damašku, ve čtvrtích, které jsou dnes v rukou tzv. umírněné opozice. Ve tři odpoledne jsem byl v hotelu blízko mostu Vítězství, který jsi poznal, ten hotel je dnes zavřený. Zavolal mi jeden člověk tady z Tartusu, který mi říká, abych se vypravil na náměstí Umajjad,[3] že lid vyšel na náměstí proti režimu Bašara al-Asada. Tak to podávala Al-Jazeera do celého světa, v přímém přenosu. Z hotelu u mostu Vítězství na náměstí Umajjad je to asi 800 m. Rychle si objednám taxi a přijedu na náměstí a vidím: napravo je knihovna Asad, přede mnou ředitelství televize, auta troubí klaksony, ale nikde ani stín nějakého revolucionáře nebo protestujících. Okamžitě jsem pochopil, že tady se děje něco na mediální úrovni, co nemá precedenty. A z Egypta zároveň začaly přicházet obrázky muslimského bratrstva, mrtvoly, které recitovaly smrt, mrtvoly, které vstávaly, to stejné se dělo v Sýrii.

Já, jelikož jsem se nacházel v zónách, kde byla umírněná opozice, tehdy mě v Sýrii nikdo neznal, byl jsem „slavný neznámý“, snažil jsem se pochopit motivy revolty. Ze slov těch, které jsem tam potkával, bylo jasné, že neexistuje důvod. Že by stát utiskoval. A (jasné), že chtějí vyhlásit islámský kalifát. Hned od prvního momentu. To je to, co chtěli. Pomíjeli, jestli je Asad ve svém režimu zkorumpovaný… Byli rozhodnutí obrátit stát, režim (režim pro mě není negativní slovo, režim tady chápu jako řád), vzhůru nohama a chtěli zavést svůj chaos, chaos kalifátu. S fiktivními záminkami jako byla „Svobodná armáda“ atd. Bylo to nad slunce jasné. Pochopil jsem hned, co se děje, a vydal jsem se do dalších zón, kde byla tzv. revoluce, do Hamá, a byl jsem jediný Syřan, který šel mezi tyto nepokoje a to všechno jsem zdokumentoval. Tví kolegové novináři tam šli se mnou, to byl listopad 2011, a zdokumentovali jsme zblízka nezávislý dokument, najdeš ho na webu, který RAI nechtěla nikdy vysílat, jen si to uvědom. Je to dokument, který by žádná západní televize nemohla vysílat, s novináři freelands, když tak mě oprav, kteří zdokumentovali všechno, od revolty, setkal jsem se s povstalci, a ukázalo se jako zřejmé, že to tam nebyla lidová revoluce. Byly vidět prostředky, které přicházely z Kataru, ze Saudské Arábie, z Turecka, cílem této revolty bylo založení islámského kalifátu a tzv. Svobodná armáda se rozštěpila na dvě větve: jedna ISIS, druhá An-Nusra, a vidíme Sýrii jako objekt těchto salafitských hord od roku 2011 až do dneška. Proto nevěřím této tzv. revoluci, už od prvního momentu jsem ji viděl při činu, a ona nemá v sobě nic proletářského ani nic lidového.

To ovšem neznamená, že režim neudělal chyby. Režim udělal řadu chyb. Jeho otevření se v roce 2003 státním burzám, soukromým burzám, založení v Damašku bylo pro mě velmi smutným dnem. Vidět v socialistickém Damašku založení spekulativní burzy, to byl skutečně smutný den. Sýrie přežije „Krizi chleba“ v roce 2008 v celém arabském světě, krach, jestli si vzpomínáš, ekonomická krize prochází svět, cena obilí dosáhne hvězd. Sýrie to dokáže přežít díky socialistickým pětiletým plánům, které založila stará garda otcova režimu. Proč dnes odoláváme? Odoláváme díky těmto pětiletým plánům, které nám daly trochu potravinové jistoty, trochu jsou Syřané charakterističtí tím, že se oblečou do toho, co si ušijí, jedí to, co si vypěstují. Přinést prvky spekulace, to byl velký omyl režimu. Na začátku možná někdo, kdo se účastnil demonstrací proti, si mohl přát lepší život, protože přese všechno se korupce rozšířila, utlačované vrstvy viděly zvyšování cen chleba. To ale nic nemění na tom, že život Syřanů byl – říkám ti - ne přímo luxusní, ale byla tu soběstačnost ve všech oblastech: ve vzdělání, v potravinářství, zdravotnictví atd. Možná nebyla taková svoboda, jakou známe na Západě, ve vyjadřování, svobodně.

Ááá, ale i toto je blbost, svobodné vyjadřování na Západě je velká kokotina, protože za posledních pět let, co jsem v Itálii, žádná televizní stanice, soukromá nebo veřejná, mě nechtěla nechat mluvit. Já vyzývám všechny, jejich povstalce, jejich duchovní, teology, politiky socialismu i imperialismu, kapitalismu, k veřejnému klání, ale nikdo se neukáže. Přiveďte mi nejlepšího ze všech těchto oblastí, aby se se mnou konfrontovali. Jak v oblasti náboženské, tak politické, tak sociální. Pokud máte odvahu, udělejte to! A nikdo to nikdy neudělal. A tak neexistuje svoboda tisku, existuje svoboda tisku podle kapitálů, které v Itálii podporují tisk.

Je tu další aspekt. Vraťme se k počátku. Jaké byly vojenské omyly na tomto poli ze strany vlády?

Tady tě překvapím, ale já jsem v tom příliš zúčastněný. Pro mě největší chybou, kterou udělal Asad, je, že to měl potlačit okamžitě. Asad byl příliš, příliš… měl příliš trpělivost. Kdyby použil železnou pěst hned od prvního okamžiku, neříkám, že bychom nedošli až k těmto výsledkům, ale určitě bychom nedošli k takové devastaci. Protože srdce je smutné, neboť je 300-350.000 mrtvých, z nichž více než 200.000 jsou mučedníci ze syrské armády, obrany, máme zničená města, jak ty sám jsi psal na svém webu („Berlín 1945 a Homs“), máme 6 milionů uprchlíků, a to drásá srdce a je to smutné. Možná kdyby dřív použil železnou pěst, snad bychom nedošli… Ale to je vždycky otázka. Ve skutečnosti armáda zasáhla až po 17. červenci 2012.

Velmi pozdě.

Velmi pozdě. Jsou obrázky z Daraa: vojsko pár kroků od rebelů, kteří jim tahají za zbraně, urážejí, vojsko děkuje, tj. nezasahuje. Poté co jim před nosem zabili ty čtyři od Ave Maria(?), veřejného činitele(?), velitele syrské bezpečnosti, který byl jeho švagrem, dalšího odpovědného člověka z bezpečnosti, ministra obrany a nepamatuji, kdo je další, od té chvíle vojsko začíná zasahovat. Ale bylo 17. 7. 2012. A nemají včas prostředky. Ale Turecko těmto rebelům poslalo veškerou logistickou pomoc, Aleppo bylo zcela vypleněno. Erdoganův sen, že se stane otomanem a zmocní se Aleppa, se pomalu začal uskutečňovat, když vyplenil 35.000 fabrik, 10.000 historických obchodů kolem aleppské citadely. Byly natočeny tisíce videí, které ukazují plenění aleppských fabrik směrem k Turecku.

Kdo zachránil Sýrii? Protože idea Západu je, že ho zachránili Rusové, Íránci. Jejich tiskové úřady fungují velmi dobře. I bez toho, aby to odhalovaly, vyhlašovaly.

Rusové jsou lidé zvyklí konat fakta, daleko od reflektorů. A vykonat práci, chceš-li to tak brát, práci špinavou. Nechtějí být pod reflektory. „Vymlátí obilí“ a jdou dál. A to dělají. Co nám zůstalo ze Sýrie? Zůstala nám přináležitost. Zůstala nám chuť zrekonstruovat tuto zemi. Zůstala nám chuť vrátit tuto zemi ke státu. Státu v dobrém i zlém, ale ke státu. Ne směsice kmenů, emirátů. Nechceme „afghanizovat“ syrský stát. Nechceme knížectví, ať se jedná o knížetství alawitská, sunnitská, křesťanská. My chceme syrský stát, kde všichni jeho občané mají právo být občany. Samozřejmě neexistuje, jak jsem slyšel citovat mnohé, neexistuje dokonalý stát, také proto, že dokonalý stát zůstal jen v hlavě řeckých myslitelů. A tak zůstalo nám málo z této země. Zůstala nám bolest. A zůstala nám země zavlažená našimi mučedníky. Nyní nám naši ruští přátelé pomáhají. Samozřejmě všechno má svoji cenu. Íránci nám pomáhají. Samozřejmě – opakuji – všechno má svoji cenu.

Jaká je tato cena?

Já věřím, pokud jde o Íránce, Turky a Rusy, kdo pozoruje historii s Ruskem a Sýrií, už od časů Asada otce v dobách Sovětského svazu vždycky mělo Rusko zájmy se Sýrií. Asad otec nikdy nedovolil Rusům, co chtěli. Oni chtějí směřovat na „teplá moře“, tady budou mít základnu. Protože tady v těchto mořích, podle toho, co se vypráví, bude těžba plynu, velký byznys, který povede k prosperitě v celé oblasti. A jistěže Rusové nechtějí vyjít naprázdno, toto je jejich zájem. Totéž je třeba říct o Íránu. Lístek na plyn, to je to, co zajímá všechny. Někdo říká, že Íránci mají v Sýrii náboženské zájmy. Kokotina. V Sýrii je šíitů 300.000. Jak může 300.000 ovlivnit obyvatelstvo 23 milionů? Nijak. A proto je to lístek na plyn, co zajímá jak Rusy, tak Íránce. Pravděpodobně měli Rusové zasáhnout dřív, ale je vidět, že v jednáních o revanši procenta nevyhovovaly oběma stranám, až pravděpodobně došly k dohodě a je vidět, že dnes je Rusko zapojené v první linii.

Může …….. zvednout cenu?

Kdo myslí, že politika je věc puritánská, založená na principech a hodnotách, opravdu neví, jak funguje svět. Bohužel ve hře států, ve hře mocných je i toto součástí hry. Pravděpodobně žádali, aby cena stoupla. Pravděpodobně dohody o procentuálních podílech předtím neodpovídaly jejich parametrům. A je vidět, že teď došli k dohodě, a tak teď jsou tady Rusové, Číňané, tedy v uvozovkách „jsou tady“. Protože jsi viděl: na pobřeží nebo ve vnitrozemí ruská přítomnost na zemi je téměř neexistující, kromě těch několika málo konvojů, které jsou však blízko letecké základny. A že těmi, kdo bojují, jsou syrští vojáci nebo asi obranné milice. A že jejich důstojníci, experti, technici pomáhají syrské armádě, národním obranným milicím bojovat proti těmto salafitským hordám.

V Damašku jsme neviděli ruské důstojníky venku.

Neuvidíš je nikdy, také protože Damašek je v těchto pěti letech dobře chráněný. Je pravda, že jsou (myšleno zde zřejmě rebely) na periferii, ale také je pravda, že jsou vymezení v té zóně, že už od roku 2011 nedokázali jít přes tu hranici tam. A tak není třeba jejich přítomnosti (Rusů). Jejich přítomnost je nutná jen s jejich (letadly) Suchoj a jejich Migy poslední generace, které dělají „chirurgické“ operace. A věřím, že dokázali celému světu, že jejich operace jsou přesné, přiletí na znamení. Vidíme totiž, ty sám jsi viděl, jak jsou vybaveny naše vojenské síly. Tj. máme K-47, máme kulomety, které jsou z 20. století před Kristem, a nemáme nic jiného. Ty sám jsi viděl tanky T-55.

T-90. Jeden.

Jeden „mezi tisíci“ asi (smích).

Ale na bojovém poli T-55.

Na bojovém poli. Můžeš si představit, co to znamená jít bojovat s T-55. Ani vojenské síly libanonské armády, se vší úctou k lidem libanonské armády, ale věřím, že jsou nejhůře vyzbrojení ze všech armád, ale už nebojují s T-55. My bojujeme zbraněmi, které patří do sovětského muzea. Pravděpodobně když půjdeš po ruských muzeích, najdeš tam zbraně, které my používáme. My tedy potřebujeme tento typ zásahu. Íránci jsou usazení, spíše tedy íránští technici jsou usazení v oblasti Aleppa, kde pomáhají syrské armádě. Nebo taky nějaká přítomnost iráckých šíitů kolem šíitským posvátných míst. Šíitů, kteří představují – jak jsem řekl – 200-300.000 z 23 milionů obyvatel Sýrie. Ne tedy že by bylo velké nebezpečí demografické změny, jak to někdo tvrdí. A to nebude ani s Rusy, není to tak, že by Rusové chtěli přijít sem, aby se staly ruskými Syřany.

Dalším aspektem je jazyk. Íránci nemluví ani arabsky.

Ani Syřané nemluví persky.

Není také snadné pohybovat se nezávisle v terénu.

Absolutně. Ti, kdo brání tuto zemi, jsou synové této země. Je třeba vyvrátit tento mýtus. Tady nejsou přítomni, jak to chtějí někteří podsouvat, ruští vojáci - pozemní jednotky, ani íránské pozemní jednotky a pěchota. Je tady pohyb jednotek pěchoty Hizballáhu, ale to už se říkalo od prvního momentu, že tady jsou. My jsme spříznění s Hizballáhem, a tedy to se ví.

Vy jste jim mnohokrát historicky pomohli.

Jestliže dnes Hizballáh je Hizballáh, jedna součást, za to vděčí také Sýrii. Kdyby nebylo Sýrie, která jim dala logistickou podporu, a nebýt toho, že měl prostor a čas cvičit se v jejích kasárnách, jistě by to nebyl nynější Hizballáh. Hizballáh jsou věrní, uznali to a neopustili syrský stát, postavili se za Sýrii hned od prvního momentu. Sám Nasralláhův sekretář řekl: „Kdyby bylo třeba, abych já sám vzal pušku a šel osobně bojovat do Sýrie, udělám to bez váhání.“ Je to obvyklý úděl Hizballáhu, nelze mluvit o oddělených údělech.

S Íránem je to jiné. Věřím, že Írán má veškerý zájem, aby Sýrie byla silná. A jistě hrál syrský odpor velmi pozitivní roli v dohodách o jaderném Íránu, v dohodách o sankcích pro Írán. Kdyby Írán ztratil Sýrii, nevěřím, že by si mohl sednout za stůl v jednáních a stát se jadernou zemí, ač za mírovým účelem, a dnes by se nemluvilo o tom, že se zruší evropské a americké sankce islámské republice Írán. Dáváme si vzájemně sílu mezi spojenci, na tom nevidím nic zlého…

V tématu mírových jednání o Sýrii zůstávám zmatený, protože ve všech syrských domech, které jsem navštívil, včetně tvého, jsem viděl foto mučedníka. Všechny rodiny ztratily nějakého člena, syna, bratra, otce. Kdyby Asad udělal jen o malinko méně pro vítězství, věřím, že by skutečně byla vzpoura obyvatelstva, které zaplatilo vysokou cenu.

Já nevěřím, že by Asad udělal něco podobného. Kdo zná Asada, ví, že je to politik, a ještě předtím než politik, tak je to vlastenec. Já a moje rodina jsme měli šest mučedníků. Jako všechny syrské rodiny. Já nevěřím, že je možné mluvit o mírových rozhovorech s vrahem. Samotný Asad řekl: „Mírové rozhovory? Ale ne s těmi, kteří si poskvrnili ruce krví Syřanů.“ Já nevěřím, že je u Asada vůle s takovými jednat. Jasně, je třeba dojít k politickému řešení. A nechci dojít k něčemu, jako se to stalo u vás, smíření v roce 1945, kdy to smíření nebylo, byl to masakr. Zdá se ti divné, že komunista říká něco takového?

To je historie. Málo známá, ale historie.

Po 25. dubnu bylo zmasakrovaných mnoho z druhé strany. Stačí jít do Milána na hřbitov, aby si člověk uvědomil, co se odehrálo. A z mnoha se stali hrdinové, i když to byli nefalšovaní vrazi. Válka je špinavá ve všech svých stránkách. Ale já věřím, že tady není vůle sednout si za stůl mírových rozhovorů s vrahem. Nedovolil by to syrský lid, nedovolila by to krev mučedníků. Ale politickou operaci je třeba konat. Takže, jako v Ženevě. Bavil jsem se říkáním: bude Ženeva 1, Ženeva 2, Ženeva 3. Nebude to k ničemu. Bude Vídeň 1, Vídeň 2, Vídeň 3. Odpověděl jsem: „Jsme v Damašku 5: totiž 5 let odporu.“ Jediný jazyk, kterému tito rozumějí, je odporovat a odporovat. A nebude žádný rozhovor s vrahy. Konec každého vraha je: jedna rána do vazu. To je, jak to vidím já. Něco udělá syrská vláda. Uvidíme. Nevěřím, že to bude tak naivní. Také proto, že lid by to nepřijal, a když vlastní lidé to nechtějí, nemůže se mluvit o usmíření.

Jsme v únoru 2016 a názor lidí je, že cesta k vítězství byla nastoupena. Tedy k vojenskému vítězství. Podle tebe, ten kdo tolik investoval vůči ISIS, vůči an-Nusra, miliardy a miliardy dolarů, stojí a dívá se, a neorganizuje se?

Ne, absolutně. Ale je třeba říct, že jsme ve zvláštním momentu ze světového pohledu. My vidíme, že dnes je velmi důležitá fáze, že v USA – ať jdou věci ve světě jakkoliv – myslí na to, kdo nahradí toho černého havrana, kterého mají v Bílém domě. A nový prezident je výrazem amerických lobby, které určují, kdo je prezident. Mnozí sázejí na to, že přejde čas a projde republikán, který – jak věří - bude mnohem více rozhodný než Obama nebo Clinton atd. Rozdíl, který jsem vždycky říkal za časů Bushe, od Clintona je tento. Bush ti řekne: „Ty mi musíš dát 100 dolarů, jinak ti uříznu hlavu.“ Clinton ti řekne: „Můj drahý, můj příteli, dělej si, co chceš. Ale musíš mi dát 200 dolarů.“ To je ten jemný rozdíl mezi americkými republikány a demokraty.

Mnozí mají velké problémy. Saudská Arábie (SA) investovala celou svou likvidní rezervu platidla do této válečné agrese v Sýrii. Dnes jsou saudské pokladny úplně prázdné. (SA) má velké problémy, na jedné straně s šíity v oblasti Qatif, posledně zabili toho šejka, jméno nevím. Má problémy, protože uvázla v Jemenu, v tomto státu, který žije v hrdinském odboji, nicméně o této válce nikdo nemluví. A uvázla tam už rok a půl. Takže SA je zcela ve fázi soumraku. Jsou velké problémy v tzv. královské rodině, a to je slabost. A když je někdo slabý, začne střílet. Pak SA chce zaútočit na Sýrii atd. Ale jsou slabí, jsou neschopní zaútočit na Sýrii. Také proto, že z Jemenu nevyjdou zdraví.

Zůstalo Turecko. Turecko, otomanský sen skončil příletem ruských Suchoj. A jak řekl Putin: „Zkus sem strčit čumák!“ Když sem strčí čumák, bude vyveden ven. A jaká je alternativa? Buď Sýrie s nastoleným mírem, nebo třetí světová válka. Nevidím jiné východisko. Protože zapojení Ruska, válka s Tureckem, i když Turecko je země NATO, řekněme spíš bolest břicha pro NATO, je nevyhnutné pak mluvit o střetu NATO s Ruskem. A to by jistě byla třetí světová válka. Já nevěřím, že pro USA, Evropu nebo Rusko může být prospěšná třetí světová válka. V době odteď do roku 2018 to uvidíme.

Často taky ministři, které jsem potkal, mluvili o odpovědnosti cizích zemí, zvláště Evropy. Jako Ital, cítíš se taky hodně evropsky, pokud jde o Sýrii, nebo jsi nesvůj, protože Itálie se sice nepřipojila, ale nestanovila jasný postoj? Raději nechala rozhodnout jiné, nedělat kroky.

Jedno toskánské přísloví říká: „Není zloděj jen ten, kdo krade, ale taky ten, kdo drží pytel.“ Itálie, která měla poslední tři vlády zvolené panem Nikdo, určitě není Itálie italského lidu. Je to Itálie temných mocí, Itálie zednářství. Je mi líto to říkat, poslední legitimně zvolená vláda byla vláda Berlusconiho.

Toto říká komunista?

Komunista znamená nazývat věci pravými jmény. Totální podřízenost politické třídy, rozprodání levicí, pravicí, to je jako na dvoře krále, je levá strana a pravá strana, ale král je pořád ten stejný. Věřím, že jsou spoluodpovědní za všechnu krev prolitou v Sýrii. Protože Itálie má morální roli. Itálie byla první zemí, která zrušila trest smrti. A když jsme první země na světě, která zrušila trest smrti, je taky pravda, že jsme země, která pomáhá těm bastardům, těm ničemům, aby masakrovali jeden národ! Protože tento národ je masakrován. Itálie měla se Sýrií role spolupráce, role přátelství, spojují nás tisíce let historie. „Oronte (to je řeka tady blízko Hamá) se stal přítokem Tibery.“[4] Šest římských císařů mělo ve svých žilách syrskou krev. Čtyři papeži měli ve svých žilách syrskou krev. Julia Domna (†217), římská císařovna, se narodila tady v Homsu. Spojuje nás historie. Spojuje nás křesťanství. Spojuje nás islám, islám umírněný. (…) (Je těžké) vidět Renziho, ministra Terziho, Montiho, jak zavírají veškerý druh diplomatických vztahů se zemí, která pro Itálii reprezentovala milník vztahů. Tři nejkrásnější města v Sýrii jsou Palmyra, Afame, Latakija, jsou města věnované třem ženám římského císaře: manželce, milence a matce. Zavřít všechny druhy vztahů pod lží, že režim zabíjí svůj lid! A i kdyby to tak bylo, jako ten pštros, co dělá, že nic nevidí, pokud skutečně režim zabíjí svůj lid, ty co uděláš? Stáhneš se a budeš dělat, že se nic nestalo? To je tvá etická a morální role v politické rovině? Proč italská masmédia dělají rozhovory se všemi možnými nedůležitými? U vás vyrašili imámové ze všech stran. Já bych chtěl vědět: támhleten imám z Florencie, ze které teologické školy vyšel? (…) On, jako mnoho dalších – mluví o islámu, o Sýrii? Proč nenecháte říct názor a pak protinázor? Proč se poddáváte tomu, co se tady děje? Když v Itálii dají slovo někomu, neříkám, kdo představuje režim, ale kdo říká tři blbosti ve prospěch režimu. Všichni mluví o Sýrii, jako by všichni byli znalci Sýrie! A pak ti, kdo mluví o Sýrii, je pár novinářů typu Canale 5: přijde, zaplatí si své peníze, přijede sem do Sýrie, udělá si svoje divadýlko: „Všechno dobré, všechno krásné!“, a odjede. Ty, až se vrátíš ze Sýrie, chtěl bych vidět – a ty nejsi novinář ve prospěch asadovského režimu -, chtěl bych vidět, kolik novinářů v Itálii s tebou udělá rozhovor? Nebo kolik z tvých článků bude uveřejněno v italském tisku? Ba co říkám! Čekej, že vůbec tvé články budou stále víc bojkotovány! To ti říkám, jak se říká, de ja vie.

Máme svoje publikum.

Víš problém je, Itálii spočívá na zádech tíha etické, morální odpovědnosti. Na Vatikánu spočívá tíha etické, morální odpovědnosti. Já děkuji papeži Františkovi za den modlitby vyhlášený v září 2013. Ale chtělo to něco víc! Nestačí říct jen: modleme se! Chce to konkrétní skutky. Chce to: když papež mluví o masakru křesťanů v Maloule, chtěl bych tam nějakého kardinála, biskupa, aby přistál v Maloule jako znamení solidarity, je tam jediný oltář na světě s tryskáním vody. Chtěl bych v Homsu nějakého západního kardinála nebo západního patriarchu, aby sem přišel a řekl: „Mě prd zajímá Asadův režim! On je tady, ale to je váš syrský problém. Ale já přináším naši solidaritu církvi v ….???, první syrské církvi na světě, která vznikla po roce 56 po Kr.“ Nikdy tu nikdo nebyl!

A pak? Itálie? Mluvil jsem s italskými důstojníky na všech možných konferencích, s generály, s diplomatickým personálem, říkal jsem jim: „Já nosím Sýrii stále v srdci, ale nemám odvahu o ní mluvit, protože je mi to zakázáno. Je mi zakázáno mluvit.“ Jsme všichni, to je politická třída v Itálii. Italský národ? Já ho nemůžu považovat za viníka. Chudák italský národ! Už 70 let ho tahají za nos. Už 70 let mu ukazují světlušky antén, už 70 let mu říkají lži. Už 70 let ho využívají. Říkají mu: „Ty nemůžeš získat jadernou energii, nicméně máš reaktor v Neapoli a jaderné hlavice Američanů.“ To je v pořádku. A 70 let se jim říká: „My nemůžeme dělat jadernou energii.“ Ale v Nice máme francouzské jaderné reaktory, takže když se něco stane, rozhodí to celou Itálii. (…) Itálie je země, kterou miluji. A dala mi tolik, víc než Sýrie, v Sýrii jsem žil vlastně jen šest měsíců. Můj vstřícný postoj k Sýrii je dán etickou a morální povinností. Kdyby se to stejné stalo v Itálii, věz, že bych neváhal ani chvilku a vzal bych pušku. Proti těm salafitským hordám. Pokud jsem to neudělal v Sýrii, je to proto, že to nepovažuji za svůj úkol, prožil jsem život v jiném státě, v Sýrii jsem byl málo. Itálie mi dala mého syna. Pro budoucnost svého syna, kdyby bylo nutné a musel bych vzít K-47 před těmi salafitskými hordami, neváhám ani okamžik! Pro mě je Itálie má země, víc než Sýrie. Miluji Itálii. Měl jsem různé nabídky, abych šel pracovat do celého světa. Nikdy jsem nešel dělat mimo Itálii. A upřímně, Itálie je pro mě ta nejkrásnější země, které existuje na tváři země. A Italové? Všude jsou dobří a zlí, ale velká většina Italů jsou pokojní lidé. Je to lid, který miluje pokoj, je to lid, který mě přijal do svého domu. A upřímně, vadí mi, když někteří Arabové mluví špatně o Italech. Já sám jsem dělal vojenskou službu v Itálii. Kdybych tedy nevěřil v hodnoty Italů, klidně jsem to nemusel udělat. Mnoho Italů dělalo vojenskou službu. A v těchto letech jsem viděl, že je mládež dobrá. Pětkrát se jelo oficiálně do Sýrie, mnoho italských mladých přivezli svou solidaritu, svou pomoc. Co můžu říct o těch lidech? Ať se jedná o lidi z pravice nebo z levice nebo ze středu. Bohužel z levice tam nebyl nikdo. (…) Co můžu doporučit Italům, jsou dvě věci. Naučte své děti vojenskému umění a naučte je střílet. Budoucnost není růžová.

Díky.

 

 

 

 

 

 

[1] Rodina Asadů vychází ze Sulejmana al-Wahhish, děda Háfize Asada, který žil v severních syrských horách ve vesnici Qardaha. Místní obyvatelé ho údajně přezdívali "Wahhish", což znamená arabsky "divoké zvíře", neboť byl fyzicky statný a dobrý bojovník. Al-Wahhish zůstalo jako rodinné jméno do 20. let 20. století, kdy bylo změněno na al-Asad, což znamená arabsky "lev". Sulejmanova síla a střelecké schopnosti byly známé, byl ve své vesnici respektovaný. Když vypukla 1. světová válka, otomanský vládce Aleppa Vilayet poslal vojáky do oblasti, aby vybírali daně a verbovali rekruty. Vojáci údajně bojovali proti Sulejmanovi a jeho přátelům, vyzbrojeným pouze šavlemi a starými mušketami. Sulejman byl respektovaný, byl místním prostředníkem mezi znesvářenými rodinami. Byl také jedním z místních náčelníků, kteří byli de facto vládci oblasti. Náčelníci mocných rodin poskytovali ochranu svým sousedům a na oplátku získali věrnost a respekt. Otec Háfize al-Asada Ali Sulejman al-Asad, který se narodil roku 1875, zdědil velmi podobné vlastnosti po svém otci a byl mezi místními obyvateli velmi respektován. Pro své schopnosti byl místními už jmenován al-Asad, lev. Změnil si jméno v roce 1927. Žil do roku 1963, dostatečně dlouho na to, aby viděl, jak se jeho syn dostává k moci. Byl dvakrát ženatý a během tří dekád měl 11 dětí. Jeho první žena Sa'ada byla z oblasti Haffeh. Měli spolu tři syny a dvě dcery. Jeho druhou ženou byla Na'isa, o 20 let mladší. Byla dcerou Uthmana Abbuda z vesnice Al-Qutailibiyah, 12 kilometrů dál k horám. Měli spolu dceru a 5 synů. Háfiz se narodil 6. 10. 1930 a byl čtvrtým synem.

[2] „Od pádu Talibanu už uplynulo několik měsíců a americkým vojákům se stále nepodařilo chytit dvě hlavní osoby zářiových událostí v New Yorku a Washingtonu. Po šéfovi Talibanu mulláhovi Umarovi a lídrovi teroristické síti al-Kaida Usámovi bin Ládinovi nezůstala ani stopa. (…) Naposledy se jednooký kazatel Umar zjevil někde v provincii Helmand, v blízkosti jihoafghánského Kandaháru, odkud podle všeho utekl na motorce do hor. V pondělí přes internet světu odkázal, že se už v tažení proti Americe nespoléhá jen na Alláhovu vůli, ale i na jednotu muslimské komunity ve světě.“

[3] Umayyad Square (Arabsky: ساحة الأمويين‎ / sāḥat al-Umawiyīn) je velké a důležité náměstí v Damašku. Spojuje centrum města s several important highways a areas. 20. 6. 2011 masivní pro-President al-Asad rally was held in the square as well jako v Homs, Aleppo, Sweida, Latakia, Deraa, Hasaka, Tartous as well other locations během syrské války.

[4] Řeka Nahr al-ʿĀṣī, v minulosti nazývaná Oronte, ale také Draco, Tyfon a Axius.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář