Jdi na obsah Jdi na menu

1. Chápání jména v minulosti a dnes (1Sam 25,14-27)

Dřívější chápání smyslu a významu jména se zásadně liší od dnešního používání jmen. V naší době už se jméno chápe ne více než poznávacím znakem, nevyhnutelným pro to, abychom mohli odlišit jednoho člověka od druhého. Každý člověk má jméno. Avšak počáteční smysl toho jména není spojen s osobností onoho člověka. Často lidé ani nevědí, co jejich jméno původně znamenalo nebo znamená. Když chtějí rodiče nazvat své dítě jménem, obvykle vybírají z ohraničeného okruhu jmen, které se více či méně používají v jejich kultuře. Ale kritériem výběru jsou spíš jiné věci než význam jména – především to, jak jméno zní, jak je mi sympatické atd. Odborníci dokonce někdy přímo doporučují, aby člověk při výběru nepátral po významu jména.

Jelikož různí lidé mohou mít totéž jméno, zažilo se přidávat ke jménu křestnímu další: příjmení, jméno po otci, jiné jméno, u důležitých osobností například i číslo, nebo přídavek mladší – starší (jako u Rudolfa Deyla nebo i současného amerického prezidenta apod.). Přitom původní smysl jména (πέτρος – kámen) nebo u George Bushe (γεόργιος – zemědělec) nehraje už žádnou roli.

Ale to všechno kdysi bylo jinak. Na jméno se nehledělo pouze jako na poznávací znak nebo na přídomek, přezdívku, ale jako na tajemný symbol, který ukazuje na stěžejní charakteristiku jeho nositele a je s ním v přímé vazbě. Tento zásadní rozdíl v chápání jména musíme alespoň částečně vstřebat, pokud chceme trošku pochopit vůbec SZ i NZ svět a teologii Božího jména.

 

I. Jméno ve Starém Zákoně

 

V biblickém jazyce tedy jméno není jen slovní označení té či oné osoby nebo předmětu: vyjadřuje jeho základní charakteristiku, jeho hlubinnou podstatu. Kromě toho však jméno určuje místo, které má jeho nositel zaujmout ve světě. Jméno je tajemně spojeno s duší: zvláště když je jméno vysloveno, vztahuje se k duši svého nositele. SZ chápání jména zahrnuje nejen soubor zvuků nebo písmen k odlišení jednoho člověka od druhého, ale i svazek s člověkem samotným. Dozvědět se něčí jméno znamená vstoupit s ním do spojení, sepjetí, poznat jeho vnitřní jádro, podstatu. Člověk ve SZ byl chápán podle zásady „jaké je jeho jméno, takový je i on“.[1]

Krásně to ukazuje jedna příhoda ze světa starověku. Při jedné z těžkých bitev se Alexandr Veliký setkal se zbabělým vojákem, dezertérem. Zeptal se na jeho jméno. Ke svému překvapení zjistil, že je Alexandr. Proslulý vojevůdce prý tehdy zbabělci řekl: „Buď budeš statečný, nebo si změň jméno![2]

 

2. Stvoření a pojmenování (Gen 1,1-17)

Písmo svaté začíná vyprávěním o stvoření. V něm není Bůh představen pouze jako stvořitel, ale i jako ten, kdo dává všemu jména. „Bůh udělal oblohu, která oddělila vody pod oblohou od vod nad oblohou. Oblohu nazval Bůh nebem“ (Gen 1,7-8). Při stvoření člověka o něco dál se uvádí: „Jako muže a ženu je stvořil a požehnal jim a v den, kdy je stvořil, dal jim jméno Adam“ (tj. člověk).[3] Proces stvoření tedy v sobě zahrnuje vlastně dvě etapy: stvoření samé a pojmenování. Když Bůh dává jméno tomu či jinému tvoru, jako by určuje jeho místo v hierarchii bytí, stanoví jeho vztahy s jinými tvory. Udělení jména tvoru zároveň znamená podřízení tvora Bohu.

Bůh nazval světlo dnem a tmu nocí.“ Ve vyprávění vidíme příklady toho, že biblicky „dát jméno někomu či něčemu“ znamená i určit mu podstatu, esenci. Když Bůh dává světlu jméno „den“ a temnotě jméno „noc“, znamená to, že Bůh má absolutní moc nad temnotou. Temnota i světlo jsou ke službě Bohu.

Bůh nazval souši zemí a shromážděné vody moři“ (Gen 1,10). Ani moře není nějakou Mocností nebo božstvem, za což měli lidé ve starověku tendenci je považovat pro jeho velikost, nepředvídatelnost, tajemnost apod.. Moře je prostě také stvořením podřízeným Boží moci. Ta stvořené věci jmenuje a vymezuje jim jejich hranice.

Naopak, v 11. kapitole (Gen 11,4) máme obraz babylónské věže, příklad člověka jako hybrida, který hledá nezávislost na Bohu. „Řekli: »Pojďme, vystavme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si uděláme jméno«.“ Tento člověk se snaží na vlastní pěst „udělat si jméno“ (v liturgickém překladu je nepřesné „proslavit se“), dát jaksi sám sobě identitu, vymezit sám své hranice. Jak příznačné i pro některé snahy člověka dnešní doby.

Když pak Bůh tvoří člověka, obdařuje ho právem dávat jména. Člověk nazývá, definuje a přijímá do vlastnictví, takže má – protože Bůh to tak chtěl – účast na samotném díle stvoření skrze slovo. Stvoření je ještě němé, jaksi ještě prosté smyslu, dokud je člověk nedefinuje a „nepřivlastní“ si je prostřednictvím slovního aktu. Až potom vycházejí věci a zvířata ze zlatého ticha Boží intimity.

Přivádí všechna zvířata i ptáky k člověku, „aby viděl, jak je pojmenuje. A jakkoliv by člověk kterou živou duši nazval, takové bylo její jméno. Člověk tedy dal jména všem zvířatům a nebeskému ptactvu i veškeré polní zvěři“ (Gen 2,19-20). Tím, že Bůh dal člověku právo dávat tvorům jména, postavil člověka nad ně. Dát někomu jméno v Bibli znamená také vládnout mu.[4] I Jan Zlatoústý píše o tomto chápání: člověkem jsou jména dávána proto, „aby byl v nazvání jménem viděn znak [σύμβολον] vlády“. Jan Zlatoústý naráží na zvyk lidí ve starověku: když koupili otroka, někdy mu změnili jméno. „Tak i Bůh ustanovuje Adama jako správce (vládce?), aby dal jména všem němým tvorům.“[5] Právo člověka dávat jména kromě toho ukazuje na jeho schopnost chápat podstatu věcí. Tím se podobá Bohu a účastní se na Božím tvoření. Podle jednoho autora jako by Bůh, když dává člověku právo nazývat zvířata jmény, jako by mu říkal: „Buď tvůrcem jmen, když už nemůžeš být tvůrcem tvorů samých… Sdílíme s tebou slávu stvořitelské moudrosti… Dávej jména těm, kterým já jsem dal bytí.“[6]

 

3. Změna jména ve SZ, rodokmeny aj. (Ex 28,1-12; Lk 3,23-38)

V dalším vyprávění Bible se mnohokrát připomíná dávání jména některým lidem. Přitom může jméno ukazovat na budoucí osud nebo na základní vlastnosti nebo na okolnosti narození nositele nebo na přání vidět v tom člověku ty určité vlastnosti. Adam nazývá svou ženu Evou, tzn. „život“, „neboť se stala matkou všech živých“.[7] Lámech nazývá svého syna Noem („utěšitel“) a „řekl: »On nás utěší v naší práci a v námahách našich rukou při obdělávání země«.“[8] Děti Izáka a Rebeky dostávají jména Ezau („vlasatý“), protože vyšel na Boží světlo ryšavý a chlupatý, a druhý Jákob („úskočný“), protože vycházel z lůna a držel za patu svého bratra Ezaua.[9]

Jméno se v Písmu prakticky ztotožňuje s osobností jeho nositele: sláva jména označuje slávu jeho nositele, nečestné jméno označuje, že jeho nositel ztratil svou důstojnost, zánik jména označuje záhubu jeho nositele.[10]

V souladu s tím působení, vliv na jméno člověka označuje působení na člověka samotného.[11] Jméno se dává téměř magický smysl: kdo vlastní jméno, ovládá osobnost nositele.[12] Odtud ta vážná role, kterou v Písmu hraje změna jména. Ta označuje pozbytí soběstačnosti, ba samostatnosti, podřízení dotyčného člověka tomu, kdo jméno mění.[13] Změnění jména zároveň může znamenat, že dotyčný člověk vstupuje do těsnějšího spojení s tím, kdo mu jméno změnil. Například Mojžíš přejmenoval Hošéu, syna Nunova, na Jozue, než jej poslal do země Kanaán v čele oddílu zvědů.[14] S tím jménem nejen syn Nunův vstupuje do jisté podřízenosti Mojžíšovi, ale stává se i jeho bližším pomocníkem, a v podstatě i nástupcem.

Když sám Bůh mění člověku jméno, je to znakem toho, že člověk pozbývá své soběstačnosti/samostatnosti a stává se nevolníkem Boha; současně vstupuje do nových, těsnějších vztahů s Bohem. Bůh mění jméno svým vyvoleným, těm, kterým prokázal důvěru, svěřil jim nějaké poslání, s kým uzavřel smlouvu. Poté co Bůh uzavřel smlouvu s Abramem o tom, že z jeho pokolení vzejde mnoho národů, Abram se stává Abrahámem a jeho žena také dostává nové jméno: Sára.[15] Jákob dostává jméno Izrael („Bůh zápasí“) poté, co zápasil s Bohem a Bůh mu požehnal.[16]

Když někdo dostává od Boha jméno, znamená to podřízení Bohu, vstoupení na spasitelnou cestu vedoucí k nebi; namísto toho „udělat si jméno“ (Gen 11,4) znamená protivit se Bohu. Vyjadřuje to hříšnou snahu lidí vyjít z podřízenosti Bohu, dosáhnout nebe bez Boží pomoci.

Důležitý význam mají v Písmu rodokmeny, soupisy jmen předků nebo potomků nějaké osobnosti.[17] Kniha Numeri (4. Mojžíšova) sestává hlavně ze soupisů jmen, která nic neříkají dnešnímu čtenáři, ale která byla velmi důležitá pro pisatele knihy. Potřeba zařazení rodokmenů do spisu Numeri i do dalších knih Písma podmíněna tím, že rodokmen (תולדות — toledot) byl chápán nejen jako prostě výčet jmen pomáhající identifikovat tu či onu osobnost s pomocí dodání některých doplňujících vlastností k jeho jménu (Jákob, syn Izákův, na rozlišení od nějakého jiného Jákoba). Rodokmen především ukazoval na odkaz, dědictví, které v sobě nosí každý člověk; rodokmen vplétá jméno člověka do nerozlučitelného řetězce jmen stoupajícího k otci všech národů Abrahámovi a přes něj až k Adamovi. Být vepsán do rodokmenu jednoho z izraelských pokolení znamenalo být plnohodnotným členem vyvoleného národa, a to znamená být nějakým tajemným způsobem přítomen v Boží paměti. Právě v tom je evidentně smysl Božího příkazu Áronovi, aby vyryl jména dvanácti Izraelových synů na efod, který měl nosit velekněz před Hospodinem „pro připomínku“.[18]

 

4. Člověk pojmenovává Boha (Gen 32,24-30)

V Písmu člověk dává jména nejen sobě podobným tvorům, ale i samému Bohu. Každé takové jméno dané Bohu ukazuje na nějakou Boží vlastnost ve vztahu k člověku. Například „Hagar nazvala Hospodina, který na ni promluvil, »Bůh mě vidící«, neboť řekla: »Zda právě zde jsem nesměla pohlédnout za mě vidícím?«.“[19] Ve Starém zákoně nacházíme nejméně sto pojmenování Boha, jako například םיהלא (Elohim - „Bůh“, doslova „Bohové“), ינדא (Adonay  „Můj Pán“), ידש לא (El Shadday - „Bůh všemohoucí“, doslova „Ten, který na hoře“), תואבצ (Zebaot  [Pán] zástupů“).

Zároveň se v bibli objevuje myšlenka, že Boha nelze jmenovat, že jeho jméno je člověku nedostupné. Důležitý text jsme slyšeli v 1. čtení. Setkání Jákoba s Jahwem v Penuelu je směrodatné pro biblický Izrael, určuje způsob a podmínky setkání s Bohem na osobní úrovni. Zároveň vůbec patří mezi nejtajemnější místa v Písmu.[20] Setkání se odehrává v místě zvaném Penuel – podle lidové etymologie to znamená „Boží tvář“. Předchází mu dlouhý oddíl, který vypráví o Jákobových přípravách na obávané setkání se starším bratrem Ezauem. Když pak chce přejít potok Jabok, dochází ke zmíněnému zápasu.

Jákob bojuje s tajemnou bytostí a ptá se na protivníkovo jméno, ale nedozvídá se ho. Ovšem sám text uvádí: „neboť jsi bojoval s Bohem“. V křesťanské exegezi se význam tohoto textu vysvětluje různě. Nejrozšířenějším vysvětlením otců bylo, že tím, kdo bojoval s Jákobem, byl Boží Syn.[21] Pro nás teď je však tento úryvek zajímavý proto, že ukazuje mnoho z chápání biblické teologie jména.

Jákob na svítání aspoň nechce protivníka pustit: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ A nyní téma jména hraje první housle. Nejprve se ptá tajemná bytost: „Jak se jmenuješ?

· Jákob sděluje své jméno, které v lidové etymologii znamená „podvodný, úskočný“. Nato dostává jméno nové, Izrael, v lidové etymologii „Bůh zápasí“. Boj s Bohem tedy Jákobovi přináší nové jméno, což zároveň znamená, že navazuje těsnější vztah s Bohem.

· Jákob ale naproti tomu na svou otázku po jménu protivníka odpověď nedostává.

· Na paměť setkání s Bohem tváří v tvář dává jméno místu, na němž k setkání došlo.

Hlavní komunikace Jákoba s Bohem tak probíhá v oblasti jmen: Bůh žehná Jákobovi tím, že mu dává nové jméno. Jákob žehná Bohu tím, že dává jméno místu, kde se Boží přítomnost stala pro něho viditelnou: Penu-el, „Boží tvář“. Při tom všem ale svaté Boží jméno zůstává nejmenováno.

Když ještě odhlédneme od tématiky jména, vidíme, že tajemný zápas pomáhá Jákobovi i poznat svou vlastní situaci. „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život. Slunce mu vyšlo, když minul Penuel.“ Od setkání s Bohem tváří v tvář vzchází Jákobovi slunce a on vidí i tvář svého staršího bratra nově.

Myšlenka nedostupnosti Božího jména pro člověka se objevuje i ve vyprávění v knize Soudců, když se anděl zjevil Manoachovi: „Manoach se zeptal Hospodinova posla: »Jaké je tvé jméno? Rádi bychom tě poctili, až se splní tvá slova.« Ale Hospodinův posel mu odvětil: »Proč se ptáš na mé jméno? Je podivuhodné.« (…) Manoach řekl své ženě: »Určitě zemřeme, neboť jsme viděli Boha«.“[22] Poslední slova nasvědčují, že se Manoachovi zjevil Bůh sám, a ne anděl, takže odepření říci své jméno náleží samému Bohu.

 

 

5. Zjevení jména Jahve u hořícího keře (Ex 3,4-15)

Před týdnem jsme mluvili o SZ jménech, která člověk dával Bohu (Adonaj, El Shaddaj, Elohim, Zebaot). Od nich je třeba odlišit jméno הוהי (Jahweh, Jahve), jméno, kterým se Bůh sám zjevil lidstvu. Kult tohoto svatého jména zaujímá v Bibli zcela výjimečné místo. Objevuje se ve SZ zhruba 6700x (Elohim například jen 2500x, Adonaj 450x). Kniha Exodus spojuje zjevení tohoto jména s Mojžíšem, kterému se Bůh zjevil na hoře Chorebu při známé epizodě s hořícím keřem.[23]

Pochopení přesného smyslu vyprávění je obtížné. Hebrejský výraz, který je zde použit „היהא רשא היהא - ehjeh asher ehjeh (přeložený pak v Septuagintě jako „εγώ είμι ό ων“, „já jsem ten jsoucí“), doslova vyjadřuje „jsem, který jsem“. To je možné chápat jako formuli odrážející přání neodpovědět přímo na otázku. Jinými slovy, vyprávění může být chápáno ne jako zjevení skutečného Božího jména, ale jako poukaz na to, že v lidském jazyce není slova, které by bylo „jménem“ Boha v hebrejském chápání, tj. nějakým symbolem, který plně charakterizuje jeho nositele. V tom případě by Boží odpověď Mojžíšovi měla tentýž smysl jako odmítnutí Boha sdělit své jméno Jákobovi.

Etymologie nejsvětějšího jména הוהי, kterým se Bůh zjevuje Mojžíšovi, přináší velké obtíže vykladatelům i překladatelům. Původní smysl tohoto jména není možné jednoznačně stanovit, a všechny odborné výklady jeho etymologie nejsou víc než hypotézy. Dokonce i původní výslovnost není 100% jistá.

Problém je v tom, že po babylonském vyhnanství, ne později než v 3. století před Kristem, židé z úcty přestali svaté jméno Jahve vyslovovat, neboť se začalo chápat jako nomen proprium, vlastní jméno Boha. Pouze jednou do roka, v Den smíření (Jom Kippur), velekněz vešel do velesvatyně a vyslovil tam svaté jméno. Ve všech ostatních případech je zaměňovali za ינדא (Adonaj) nebo jiná jména a psali je čtyřmi hláskami הוהי (tzv. posvátný tetragramaton), jež také nevyslovovali. Rovněž kombinovaný výraz Adonaj Jahve se četl Adonaj Elohim. Ve 3.-5. století po Kristu se památka vyslovování tetragramatonu uchovala, řečtí autoři toho období je vypisovali jako Ίαυοέ, Ίαουοά (Klement Alexandrijský), Ίαή (Origenes) a Ίαβέ (Epifanius z Kypru a Theodorit Kyrský); latinští autoři zase jako Jaho (Jeroným). Nicméně následně se jeho skutečná výslovnost úplně zapomněla. V 16. století se na Západě začala používat umělá vokalizace Jehowah, když se doplnily k JHWH samohlásky jména Adonaj. Až v polovině 19. století studie prokázaly, že tetragramaton je třeba číst Jahve.

I když je tato vokalizace v současné biblistice více méně přijímána, mezi odborníky přetrvávají významné rozdíly ve výkladu smyslu tohoto jména. Přesto většina badatelů se shoduje v tom, že jméno je spojeno se slovesem hajah, které znamená „být“, „existovat“, „mít bytí“ a že samo jméno znamená „Já jsem“ nebo „Jsem to, co jsem“.

Otevřená zůstává i otázka doby, kdy se objevil kult jména Jahwe u Hebrejů. Biblické vyprávění o zjevení Boha v hořícím keři sice jednoznačně ukazuje na Mojžíše jako na prvního, komu bylo jméno oznámeno. A svědčí o tom také Hospodinova slova k Mojžíšovi rovněž v knize Exodus: „Já jsem Hospodin. Ukázal jsem se Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi jako Bůh všemohoucí (ינדא). Ale své jméno Hospodin (הוהי) jsem jim nedal poznat.“[24]

Na druhé straně však jméno Jahve nezřídka najdeme už v 1. knize Písma, Genesi. Zajímavá je každopádně zmínka o počátku kultu jména Jahve v závěru 4. kapitoly: „Šétovi se narodil syn; dal mu jméno Enóš. Tehdy se začalo vzývat jméno Jahve“.[25] Ovšem jméno Jahve se vyskytuje na řadě jiných míst. Noe „postavil oltář pro Jahveho“;[26] Bůh se zjevil Abramovi jménem „Já Jahve“;[27] Abram „uvěřil Jahvemu“;[28] stavěl pro Jahveho oltáře;[29] nazýval Boha „Vládce Jahve[30] a „vzýval jméno Jahve“;[31] Jákob také nazýval Boha „Jahve[32] atd.. To vše ukazuje na tradici jména Jahve už před Mojžíšem, i když je možné, že správné chápání jména u izraelského národa ještě chybělo, a Mojžíš byl skutečně prvním, komu Bůh osvětlil smysl toho jména.

 

6. Svátek Všech svatých františkánského řádu, 29.11. 2005

I dnes budeme pokračovat v našem cyklu, i když odskočíme do oblasti, o níž budeme mluvit až později: úcta ke Jménu Ježíš. Právě františkánská tradice zřejmě nejvíce přispěla k úctě svatého jména v západní církvi. Nebyla to nová věc. Biblické kořeny najdeme ve SZ, počátky úcty ke jménu Ježíš jsou dobře viditelné v textech Nového zákona. V pozdějších staletích najdeme její stopy např. v archeologických památkách z prvotní církve, církevní Otcové mluví a zmiňují se o spásné moci Ježíšova jména. Na Východě se rozvíjí vzývání jména Ježíš, jak o tom také hojně pojednáme, a vzniká duchovní hnutí hesychastů, dodnes aktuální a živé.

Nový významný impuls mu dal nejdříve sv. Bernard, později bl. Giovanni Colombini (1304-1367), který nebyl františkán, ale velmi se františkánským hnutím inspiroval. Založil roku 1360 kongregaci tzv. „Jesuatů“ (existovala do roku 1668), pro pozdrav, který přejali („Pochválen buď Ježíš Kristus“), nebo spíš protože Ježíš byl přednostním tématem jejich kázání. Celá jejich kazatelská činnost byla soustředěna na Ježíšovu lásku, o čemž svědčí i Colombiniho epistolář: „Nic jsme nechtěli po světě nosit, jen Ježíše Krista požehnaného uprostřed našeho srdce; Kristus ať to dopřeje vám i nám i každému člověku“. Měli dokonce svůj znak, kterým se zřejmě inspiroval později Bernardin: zlatý zářící monogram Ježíšova Jména v modrém poli s holubicí (narážka na zakladatele: italsky „colomba“ – Colombini).

U františkánů už znaky úcty k Ježíšovu Jménu najdeme přímo u Františka. Podle Tomáše z Celana bylo pro sv. Františka vyslovování jména Ježíš velmi sladkým zážitkem srovnatelným s chutí medu. Příkladem je známá událost jeslí v Grecciu tři roky před Františkovou smrtí. Celano píše: „Když jeho rty vyslovily jméno »Děťátko betlémské« nebo »Ježíš«, bylo to, jako by se olízl, aby na patře vychutnal a spolkl sladkost tohoto slova.“[33] Jaksi tím žila celá jeho osoba, v každé konkrétní situaci: „Měl denně neustále slova o Ježíši, jak sladce a něžně s ním promlouval, jak líbezný a plný lásky s ním vedl dialog… Ježíšem se stále zaměstnával, Ježíše stále nosil v srdci, Ježíše měl v ústech, Ježíše v uších, Ježíše v očích, Ježíše v rukách, Ježíše i v ostatních údech stále nosil.“[34]

Stejný směr najdeme více u sv. Bonaventury (+1274). Ten pojednává při různých příležitostech o různých vlastnostech jména Ježíš: „Ó jméno mocné, milostné, radostné, lahodné, slavné. Mocné, protože přemáhá nepřátele, obnovuje síly, občerstvuje mysl“; je schopné odpustit hříchy, vlít dary milosti a touhu po slávě. Mezi osobou Spasitele a jeho jménem existuje dokonalá odůvodněná shoda, a proto u něj dochází ke ztotožnění se samotnou božskou účinností.[35] Rovněž do Bonaventurova proudu můžeme zařadit pojednání v deseti sermonech De laude melliflui Nominis Jesu, které napsal Gilbert z Tournay (+1284), popisující různé významy a mnohotvárnou účinnost svatého jména. Jelikož bylo pojednání mylně připisováno sv. Bonaventurovi, mělo později značný vliv.

Dalším jistě důležitým pramenem pro Bernardina je Arbor Vitae crucifixae Jesu Ubertina da Casale. V kapitole nazvané „Jesus praenominatus“ nacházíme 12 ctností-plodů (3 skupiny po čtyřech), které dává Ježíšovo jméno ve třech klasických rovinách duchovního života: začátečníci, pokročilí, dokonalí. Bernardin pak převezme téměř doslova toto Ubertinovo rozdělení, jež vykládá také znamení IHS: „I. persona divinitatis; H. inspiratio sanctitatis; S. inclinatio majestatis“.

Připomeňme si však krátce z kronik dva zápisy z pohnutých dob, kdy se projevila úcta ke jménu Ježíš u bratří naší české provincie. První zajímavý text, nazvaný „Passio Pragensium“, je z kališnického povstání v Praze roku 1483.[36] Tehdy byly bratři u sv. Ambrože nedaleko odtud, poblíž Prašné brány. Musíme počítat ze zaujatostí vypravěče, ale některé detaily jsou hodné pozornosti. „Potom vyhnali ven z města bosáky… Ubozí mniši nesli městem krucifix a volali k Bohu: Ježíš! Ježíš! [Jhesus! Jhesus!] A kacíři zpívali o Janu Husovi a Žižkovi a posmívali se též jménu Ježíš jejich řečí, křičíce: Jez hus! Jez hus!, tj. Žer husu! Žer husu![37] A tak mniši s Boží pomocí odtáhli opět do Němec.“

Další doklad je ze švédského vpádu, události ve Voticích roku 1645. V březnu přepadli i františkánský klášter. Mimo jiné vyvlekli kvardiána P. Jeronýma Žateckého ven před klášter a strašili ho zbraněmi, aby jim vydal klášterní peníze a cennosti, které nenašli. Kronika píše: „Ale nebyla to vůle Boží, aby v té chvíli obdařen byl korunou mučednickou, neboť když vzýval nejsvětější jména »Ježíš, Maria«, dala se zuřivá tlupa na útěk, jako by ji blesk zasáhl, a nechala kvardiána i jeho spolubratry na pokoji.“[38]

 

 

7. Boží Jména v pozdější židovské tradici (Num 6,22-27; Mk 14,55-64)

Už jsme zmiňovali, že během existence jeruzalémského chrámu mohl jen Nejvyšší Velekněz jednou za rok vyslovit Svaté jméno,[39] v den Jóm Kippur, když konal trojí vyznání vin: za sebe, za kněze a za komunitu věřících (Lev 16). Talmud o tom píše: „Když kněží a lid stojící v atriu slyšeli slavné a ctihodné jméno, svobodně vyslovené ústy Nejvyššího Velekněze ve svatosti a čistotě, skláněli kolena, lehali a padali na svou tvář a volali: »Požehnané jeho slavné a svrchované Jméno navždy a věčně«“ (Jomá, VI,2).

Kromě toho je Svaté jméno obsaženo ve známém a slavnostním Áronském požehnání (Num 6,24-27), které jsme slyšeli v 1. čtení. O tom svědčí i text knihy Sirachovcovy: „Potom velekněz sestoupil a vztáhl ruce nad celým shromážděním synů Izraele, aby svými ústy udělil Hospodinovo požehnání a směl vyslovit jeho jméno.“

Jaký postoj zachovával ke Svatému jménu sám Ježíš? Máme některé zmínky. Na jedné straně – jak píše Jan v evangeliu – dal poznat Boží jméno svým učedníkům (Jan 17,6.26); učil je také v modlitbě Otče náš, aby posvěcovali Boží jméno (Mt 6,9). Ale sám se obracel k Bohu nazývaje ho Otcem.

Evangelia rovněž zachycují momenty, jako by se vyhýbal vyslovení Svatého jména. V úryvku evangelia jsme slyšeli veleknězovu otázku: „Ty jsi Mesiáš, syn Požehnaného?“ Ježíš na ni odpovídá: „Uvidíte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího“ (doslova „Moci“). Všichni synoptičtí evangelisté zachycují obejití jména, jak by to více odpovídalo textu žalmu 110,1 a Dn 7,14. V noci před svou smrtí také nenajdeme zmínku o vyslovení Svatého jména Ježíšem, v jeho modlitbách se opět objevuje oslovení „Otče“. Stejně tak na kříži („Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“; „Otče do tvých rukou svěřuji svůj život“).

Katechismus pro dospělé Italské biskupské konference nazvaný „Pravda vás osvobodí“ se k Božímu jménu vyjadřuje takto: „Židovská tradice považuje toto jméno za nevyslovitelné a navrhuje, aby se místo něho říkalo »Adonai«, tj. »Pán« nebo vyslovit jiný Boží titul. Pro úctu k našim bratřím židům tento katechismus vybízí ke stejnému konání a každopádně redukuje používání posvátného tetragramu na nevyhnutné případy“ (48,6). „Ono jméno, které ani já nechci vyslovit, neboť respektuji přání židovského lidu…“[40]

Podle mínění pozdějších rabínských učenců jednotlivá jména Boha znamenají jen Boží vlastnosti a funkce. Rabi Abba bar Memel (3. generace amoraitů) k tomu píše: „Svatý, budiž veleben, řekl Mojžíšovi: Chceš znát mé jméno? Nazývám se podle svých činů. Někdy se nazývám El-Šaddaj, jindy Zebaot, Elohim, Jahve. Když soudím tvory, jmenuji se Elohim, vedu-li válku proti bezbožníkům, jmenuji se Zebaot (Hospodin zástupů), trestám-li hříchy lidí, jmenuji se El-Šaddaj (Všemohoucí Bůh), když se slitovávám nad svým světem, jmenuji se Jahve, neboť Jahve označuje vždy kategorii slitování.“ Jako nejběžnější opis Božího jména se od amorské doby (3. stol po Kristu) prosadilo Svatý budiž veleben, v době tannaitské to byla kratší forma Velebený či Požehnaný, nebo opisné šammajim (nebesa). Tomu odpovídá i dotaz Velekněze při výslechu Ježíše v Mk 14,61: „Ty jsi Mesiáš, syn Požehnaného?“, nebo Mt užívání výrazu „nebeské království“ místo „Boží království“.[41]

 

8. Proroctví Sofoniáše 3,9 „záda o záda“ (čtení z 3. advent. úterý)

22. května 2004 poslal Jan Pavel II. poselství židovské obci v Římě která slavila 100. výročí své synagogy. V něm mimo jiné připomněl snahu některých významných židovských myslitelů středověku (Jehuda ha-Levi a Mosé Maimonide), kteří se snažili zjistit, jak by bylo možné klanět se Pánu a sloužit trpícímu člověku. Velký filozof Maimonides z Cordoby (1138-1204) vyjádřil přání, že lepší vztah mezi židy a křesťany může přivést „celý svět k jednomyslnému klanění Bohu, jak je řečeno“ v Písmu u proroka Sofoniáše 3,9.

Předtím, v lednu téhož roku se na Lateránské univerzitě uskutečnilo křesťansko-židovské setkání, jehož motem byl právě tento úryvek ze Sofoniáše.

Rav Riccardo Di Segni překládá a vykládá verš Sof 3,9 takto:[42]Neboť tehdy – říká prorok – vyleji na národy jeden jasný jazyk („safah berurah“) takže všichni budou volat nebo vzývat Pánovo jméno a sloužit mu, opírajíce se rameno o rameno.“ Doslova slovo „shechem“ neznamená anatomicky rameno, ale záda. Takže mu budou sloužit, jako by to bylo jediné rameno. Ramena i záda jsou částí těla, která podpírá náklady, zátěž. Jho, o němž se zde mluví, je něco, co zatěžuje člověka; tedy sloužit Bohu v pozitivním smyslu snášet tíhu této služby všichni společně. Proč je tak důležitý tento verš? Měl významné srovnání v židovské exegezi, čehož je důkazem, že největší komentátor v židovských dějinách, Rashí, když mluví o verši „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný“ (Dt 6), což je text, který i Ježíš recitoval jakožto zásadní text a který je pro nás modlitbou, již recitujeme dvakrát denně, ráno a večer, dříve než uléháme. Tuto zásadní větu, jež vyjadřuje identitu židovské víry, Rashí vysvětluje v tom smyslu, že Hospodin je náš Bůh, dnes je Bohem našeho národa, ale Hospodin bude v budoucnu jediným pro všechny národy země, právě jak říká verš ze Sofoniáše: „Vyleji na všechny národy jediný jazyk“. Ústřednost tohoto obrazu je proto v tom, že je brán jako symbol všech národů, které se sejdou ve víře v jediného Boha, což je v této chvíli víra Izraele.

Aby byl tento verš pochopen ve své dynamice, vyžaduje prohloubení. Obrazem, který je – jak věřím – za tímto proroctvím, je babylonská věž. V babylonské věži máme příběh národů, sjednocených na myšlence, že postaví město s věží, jejíž vrcholek dosáhne do nebe, a že si učiní jméno „venaaseh-llanu shém“, věčnou slávu, aby se nerozptýlili po tváři země. Pán přichází a mate jazyky země a rozptyluje lidstvo, jež se shromažďuje kolem tohoto plánu. Podle vyprávění Geneze evidentně existuje ničemný plán lidstva, plán nepravého sjednocení. Jednota není sama o sobě pozitivní hodnotou, je třeba vidět, kolem čeho se člověk sjednocuje. Jednota lidí babylonské věže byla jednotou výzvy, v níž si chce člověk udělat jméno, které je světské, není to jméno duchovní; a proti této jednotě, jež vyzývá nebe, se rozpoutává trest zmatení jazyků. Proti této jednotě coby výzvě existuje však plán vytoužené jednoty, který má hodnotu intelektuální i duchovní.

Máme proto dvě proroctví, která kladou důraz na toto téma. Jedno je v 2. kapitole Izaiáše, kde je obraz lidstva, jež vystupuje celé společně na výšinu, která je Božím domem, Jeruzalémem, a tito všichni společně putují k Hospodinu. V druhém proroctví, odpovídajícím tomuto vyprávění, je idea, že dříve si chtěli lidé učinit jméno, nyní je to právě Jméno, v němž se má lidstvo sjednotit, Boží Jméno, jak říká Sofoniáš. A všichni budou mít „safah berurah“: při tom všem jazyk, který byl dříve zmaten, stává se „jasným jazykem“. Je zde také slovní hříčka, protože zmást (bilbel) levalbel (odtud pochází Babel, Babylon podle jednoho mytického výkladu vyprávění Geneze) namísto „balal“ se stává „barar“, ze „zmást“ se stává „vyjasnit“. Máme tak jasnou shodu pasáže proroctví. Sofoniášovým modelem je dát do pořádku krizi babylonské věže, vytvořit opět jednotu národů kolem určité vyšší duchovní hodnoty.

 

9. Památka Jména Ježíš, 3. ledna 2006 (Flp 2,6-11; Mt 1,18-23)

V roce 1426 byl Bernardin poprvé v Římě, aby čelil obvinění z hereze kvůli tomu, že šířil úctu ke Jménu Ježíš (podruhé to bylo roku 1431). V jistém smyslu je to logické, uvědomujeme-li si obrovský ohlas a účast, kterou měla jeho kázání v italských městech. Možná jeho obhajoba svou promyšleností a precizností překvapila nejen papeže Martina V., ale i jeho odpůrce. Uchoval se nám text jeho obhajoby, z něhož vyzařuje skutečně podrobné promýšlení i drobných detailů, aby byly v souladu s naukou víry. Sám papež nakonec Bernardina na delší dobu zdržel v Římě, aby tam hojně kázal.

Tato úcta nepřinášela – a Bernardin se tím také vždy hájil - nic zásadně nového křesťanské víře a kultu. Novinkou bylo především to, že ve zvláštních okolnostech svého století Bernardin představil písemnou a obrazovou podobu Jména Ježíš jako zvláštní předmět úcty, a to s vysokým cílem oživení či reformy křesťanského života. Jeho duch a schopnosti se dokázaly setkat s duchovními potřebami křesťanské generace, v níž žil.

Kontakt, který měl Bernardin s pohanskou stránkou renesance a se smutnými důsledky na poli duchovním a morálním, jej přesvědčil, že tyto tendence teoreticky i prakticky ohrožují Kristovo království v duších i srdcích. Sám dosvědčuje, že si mnohé uvědomil, když četl jména antických triumfátorů na římských obloucích, když slyšel křik vojáků provolávajících své velitele, když viděl vlajky sienských čtvrtí nebo vlajky žoldnéřských oddílů. Bojoval proti malým i velkým erbům různých stran, které rozdělovaly a sužovaly Itálii.

Snil proto, že nahradí erby jako znamení nenávisti a rozdělení praporem Krista Krále a vztyčí Jméno skutečného Vítěze v zářícím monogramu Svatého Jména. Ono samo zpevňovalo jeho vlastní život a bylo i programem jeho sociální obnovy. Z potřeb doby a z jeho teologické intuice se zrodilo tedy toto zobrazení Jména, jako vnější a slavnostní vyznání Kristovy královské vlády nad lidmi i věcmi. Byl to výkřik, který Bernardin převzal ze sv. Pavla: „Je třeba, aby kraloval“ (1Kor 15,25). Proto usilovné hlásání Kristova univerzálního království jako jediného úniku ze špatností, které sužovaly společnost jeho doby. Grafické vyjádření Jména Ježíš je v úzké spojitosti s tajemstvím všeobecné Kristovy vlády, jak ji chápala františkánská škola, především Duns Scotus, z toho Bernardin vychází. Proto bylo i ve 20. století pro františkány poctou a zadostiučiněním, když papež Pius XI. v roce 1925 vyhlásil svátek Krista Krále na závěr církevního roku.

Sám Bernardin znak vysvětloval takto: Jméno Ježíš převyšuje ve slávě každé jiné jméno; proto je máme umisťovat na nejvznešenější místo světa. A protože se nic nevyrovná kráse slunce, umisťujeme ho do něj, jako drahokam se zasazuje do zlata, jež je nejcennějším kovem. Dodnes se uchovalo jedno místo, kde jsou pak tato znamení umístěna fyzicky, jak si to Bernardin představoval. Je to italské město Camaiore poblíž Lukky, kde je téměř na každém domě znak Jména Ježíš.

Na této úctě je však fascinující propojení vnějšího a vnitřního rozměru. Bernardin se jednak mohl opřít o mimořádně bohatou SZ i NZ tradici. V zásadě ale jeho terčem je samotné srdce člověka. Na jedné straně každý jazyk bude vynášet toto Jméno naplněné milostí, neboť každý smrtelník může dostat z Kristovy plnosti nadpřirozený a božský život. A každý může zakusit sladkost tohoto Jména díky lásce, kterou nás Vykupitel očistí od množství hříchů. „A nikdo nevejde do ráje, jestliže nebude mít toto Jméno vyznačené v srdci.“ Zobrazení tohoto znamení na domech a jinde mělo napomáhat, aby se Ježíš a jeho znamení zabydleli v srdci.

Láska mě pudí…, láska mě tlačí, abych mluvil, ba křičel; bázeň mě nutí mlčet, protože nemohu plně říci, co je k tomuto tématu třeba říci… A pokora mi říká, že o tom (jménu) nemohu mluvit, když si uvědomím jeho nezměrnou slávu. Nejen lidský jazyk, ale ani andělská schopnost by nestačila, kdyby měla oslovit slavné jméno Ježíš, jak si zasluhuje… Co dobrého o tom můžeme říci ze sebe? Jestliže říkám, co je velké, zdá se mi, že říkám, co je malé, uvědomím-li si jeho nesmírnou velikost. Jestliže říkám, co je sladké, zdá se mi, že říkám hořkost, uvědomím-li si jeho nesmírnou sladkost. Jestliže je nazvu milosrdným, zdá se mi, že je nazývám krutým, uvědomím-li si jeho nevypověditelné milosrdenství, jež je nekonečné, jako je v něm každá další ctnost.“

 

10. Vyslovit Boží Jméno v různých náboženských tradicích

Začnu dnes netradičně, až absurdním paradoxem. Našel jsem text zásady jednoho mladíka narkomana. Nevím do jaké míry je to zásada všeobecná nebo byla jeho osobní: „Existují jen dvě jména, která nesmějí být nikdy vyslovena – Boží jméno a jméno tvého drogového dílera.“ I když z této zásady mrazí, přece jen nás nějak uvádí do tématu. Dnes se alespoň krátce vydáme cestou necestou napříč staletími, kulturami a náboženstvími, abychom si uvědomili, že vzývání božího jména není vlastní jen biblické tradici.

Z Egypta 2. tisíciletí před Kristem pochází překrásná modlitba k Bohu Amonovi: „Ty můžeš nasytit i toho, kdo nejedl. Ty můžeš napojit i toho, kdo nepil. Mé srdce je v radosti, mé srdce tě touží vidět, Amone, ochránce chudého, Otče toho, kdo nemá matku, ženichu vdovy. Jak sladké je vyslovit tvé jméno! Je to jako radost ze života, chuť chleba pro dítě, šat pro nahého, plod ochutnaný za vedra, vanutí větříku pro vězně.“

Také v indickém náboženství najdeme zřetelné stopy úcty k Božímu jménu. Podle jedné tradice vyslovit Boží jméno (Namasmarana) v člověku rozeznívá jeho přítomnost. Zpívat, opěvovat Boží jméno je skutek, který nás s Bohem spojuje.

Své místo má úcta k Božímu jménu i v islámu. Příznačný je jeden příběh proroka Mohameda. „Stalo se jednou, že armáda nepřátel zvítězila a jeden z vojáků překvapil Proroka o samotě. Klekl mu hruď s úmyslem ho zabít. Nejdřív však řekl: »Proroku, po celý život jsi učil Božímu jménu. Řekni mi, kde je nyní tvůj Bůh, kam šel?« Prorok vzýval Boží jméno, které jinak vzývával ve dne v noci. A hned jak se mu toto jméno objevilo v mysli, prostoupila ho síla celého vesmíru. Jediným vymrštěním povalil toho člověka, vzal jeho meč a řekl: »Kdo tě zachrání teď, když jsi pozvedl ruku na mne?« Voják odpověděl: »Ty, Mohamede.« Mohamed na to: »Muži malé víry, ještě jsi nepochopil tuto lekci. Právě jsi viděl, že mě má víra v Něho zachránila. On mě zachránil. Když budeš vzývat Jeho jméno, On zachrání i tebe. Pros Jej o to!«

Mezi 12 pravidly stolování, které uvádí 4. kalif, je také toto: Než muslim zasedne ke stolu, je důležité, aby si umyl ruce a před jídlem pronesl slovo „Basala“, aby požehnal jídlo. „Basala“ je zkratka verše z Koránu, který říká: „Ve jménu dobrotivého a milosrdného Boha“ (bismillahi ar- rahman ar- rahim”). Na konci říká „Bohu díky“ („al-hamdu li-llah“).

V 17. století by nás jistě zaujal příběh Sabbateje Zeviho: „Když chtěl Sabbatai Zwi přesvědčit sebe sama i druhé, že je Mesiáš, šel na tržiště na náměstí v Smirne a s odhalenou hlavou vyslovil Boží jméno. Existovala totiž lidová víra, že nikdo nemůže pronést ústy posvátný tetragram, aniž by ho nezničil blesk Božího hněvu – ledaže by to byl Mesiáš sám. A protože se nic podobného nestalo, uvěřil tehdy v sebe sama a ono v něho.“ Tehdy měl Sabbatai Zwi 17 let a začíná se rozvíjet jeho velmi zvláštní a pohnutý příběh. Nebyl sám, kdo se vydal na dráhu Mesiáše tím, že začal vyslovovat Boží jméno. Shabbetaj Tzevì

Jeden výklad Kabaly říká, že Tóra vytváří dlouhé Boží jméno, jež se rozdrobilo na více slov, aby dovolilo lidským myslím pochopit je. Avšak není jediný způsob, do něhož může být rozdrobeno; podle ortodoxních židů písmena a zvuky Tóry mohou dát vznik rozdílným významům, jestliže jsou přemístěny. (Je to znak velké úcty k písmu vyjadřujícímu svatá slova.)

Židovská myslitelka Simone Weil zaznamenává, že jen Bůh má moc jmenovat sebe sama a že toto jméno je svatost. Když posvěcujeme jeho jméno, osvobozujeme sebe samy, doslova říká „z vězení sebe“. Evelyn Underhill zase připomíná slova sv. Jana od Kříže: „Tvorstvo k nám mluví, ale žvatlá jen jako dítě, jež nemůže artikulovat, co chce říci, protože se snaží vyslovit jediné Slovo, Jméno… Boha.“

Autor D. Solevejčik píše o židovské tradici dne Bar mitzvá. Je tam jedno požehnání, které získává ten den zvláštní platnost. Chlapec má vybídnout publikum, aby velebilo Boží jméno slovy: „Velebte Pána požehnaného.“ Tím způsobem chce veřejně slíbit, že právě od tohoto dne se bude snažit být příkladem pro ostatní židy a povzbuzovat je, aby dobrořečili Božímu jménu a oslavovali ho.

Teolog D. Bonhoeffer napsal: „Až když uznáme nevyslovitelnost Božího jména, můžeme také konečně vyslovit jméno Ježíše Krista.“

 



[1] 1Sam 25,25. Srov. Κωνσταντίνου Μ. Δ, Ρήμα Θεοΰ κραταΐον. Άφιγματικά κείμενα από την Παλαιά Διαθήκη, Θεσσαλονίκη 1998, Σελ. 181; Mettinger Τ. Ν. D. In Search of God. The Meaning and Message of the Everlasting Names, Translated by F. H. Cryer, Philadelphia 1988, 6-9.

[2] Srov. Archiepiskop Kryštof, Naše jméno, in Hlas pravoslaví 12 (2002), LVII, 6.

[3] Gen 5,2.

[4] Л. Буйе, О Библии и Евангелии. Брюссель 1998, 23.

[5] Jan Zlatoústý, Беседы на Книгу Бытия 14,5 (citované podle překladu: Творения святого отца нашего Иоанна Златоуста, архиепископа Константинопольского, Т. 4, Sankt-Peterburg 1898, 115).

[6] Василий Селевкийский, Слово 2, Об Адаме (PG 85, 40 С-41 А).

[7] Srov. Gen 3,20; 5,29; 25,25-26 aj..

[8] Gen 5,29.

[9] Gen 25,25-26.

[10] Srov. Неофит (Осипов), архимандрит, Мысли об Имени, 51-58.

[11] Словарь библейского богословия, 449.

[12] Л. Буйе, О Библии и Евангелии, 23; Η.О. Thomson, Yahweh - Anchor Bible Dictionary, Т. VI, New York 1992, 1012.

[13] Srov. 2Kr 23,34; 24,17.

[14] Num 13,17.

[15] Gen 17,1-5.15.

[16] Gen 32,27-28.

[17] Gen 10,1; 11,10.27; 25,12; 36,1 aj..

[18] Ex 28,11-12.

[19] Gen 16,13.

[20] Gen 32,24-30.

[21] Srov. např. Sv. Justin, Dialog s židem Tryfonem 125.

[22] Sdc 13,17-22.

[23] Ex 3,4-15.

[24] Ex 6,2-3.

[25] Gen 4,26.

[26] Gen 8,20.

[27] Gen 15,7.

[28] Gen 15,6.

[29] Gen 12,8; 13,18.

[30] Gen 15,2.8.

[31] Gen 13,4; 21,33.

[32] Gen 32,9.

[33] Srov. 1Cel 86; 2Cel 199.

[34] Srov. 1Cel 115; LegM X,6.

[35] Srov. Sv. Bonaventura, Sermones de Tempore

[36] Bachmann, Zur Geschichte des Ausflandes der Prager..., 254.

[37] Německý pisatel patrně záměrně volí expresivnější překlad.

[38] B. Wilhelm-K. Minařík, Dějiny klášterů františkánských v Čechách a na Moravě, Třebíč 1909-1910, 65.

[39] Mišna Sota VII,6; Tos Joma II,2 (Zuckermandel, 183): „Velekněz obrátil svou tvář k velesvatyni a vysloví tohoto dne desetkrát Boží jméno.“ Srov. K. Schubert, Židovské náboženství v proměnách věků, Vyšehrad, Praha 1995, 246.

[40] Jan Pavel II., Via Crucis”, Velký pátek 30. března 1986.

[41] K. Schubert, Židovské náboženství v proměnách věků, Vyšehrad, Praha 1995, 25n.

[42] Rav Riccardo Di Segni, Přednáška na: XV Giornata per l'approfondimento e lo sviluppo del dialogo ebraico-cristiano: «Serviranno il Signore appoggiandosi spalla a spalla» (Sof 3.9), setkání 15. ledna 2004, Pontificia Università Lateranense.

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

i745g5rbtrtrbb4rb42

(hgi, 26. 11. 2007 9:07)

jhruthjrehtuby5atuyb66ui892100000000000000001000000000

hiuz

(pepinka, 18. 11. 2007 11:49)

sklo

Kloudovi

(Všichni, 7. 6. 2007 8:18)

Bara už jede