Jdi na obsah Jdi na menu

21. My však máme svou vlast v nebi (Flp 3,20)

Pavel v listu Filipanům píše: „My však máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista“ (Flp 3,20). Už křest je první vyhlášení této „nebeské státní příslušnosti“ či národnosti. Neboť jsme přičleněni ke Kristovu království. Má to i praktické důsledky.

Ve starověku křest nebyl jenom něco symbolického. V očích římského císařství to byla skutečná zrada. Texty NZ uvádějí, že křest se konal „ve jménu Pána Ježíše“ (Sk 8,16; 19,5; 1Kor 6,11). Zase si připomeňme ono biblické chápání jména, které znamená osobu, autoritu, moc. Takže křest „ve jménu Pána Ježíše“ tak znamenal prohlášení věrnosti určitému vládci, věrnost, loajalitu jemu, jeho autoritě a moci. Křesťané se oproti světu a jeho vládcům, kteří navíc bývali zbožšťováni, hlásili jako občané, a někdy i vyslanci, jiného svrchovaného státu, Božího království, které hlásal Ježíš.

Křesťané starověku se tedy museli konfrontovat s římskými zákony, které požadovaly schválení autority, aby mohli praktikovat toto „nové náboženství“. K tomu bylo třeba připojit potvrzení o podřízenosti císařství a jeho zákonům. Tady nešlo jen o „kus papíru“, ale každý musel potvrdit, že „César je Pán“. Mučedník Polykarp odmítl takové prohlášení, a proto byl odsouzen k smrti. Císařský prokonzul, před kterého přivedli už starce Polykarpa, přesvědčoval: „Co je špatné na tom říci, že César je Pán?“ A přece Polykarp to neřekl ani za cenu ztráty života, protože jediným pánem byl pro něj Kristus. Neudělal to ani formálně, protože to bylo proti jeho vyznání víry.

Už od začátku byl Polykarpovi kladen do protikladu případ jistého Quinta Frigia, který se neopatrně a arogantně udal jako křesťan, ale pak, pod výhrůžkami a před mučením odpadl, a tak „dokázal všem, že není třeba vystavovat se mučení a smrti z lásky k nebezpečí“.

Provolání Kyrios Kaisar, „Císař je Pán“, bylo populární v občanském náboženství antického Říma. Křesťané si byli nepochybně vědomi, že vyznání Kyrios Jesus, Ježíš je Pán, v podstatě popírají svrchovanost římského císaře. A přece tento výrok „Ježíš Kristus je Pán“ byl křestním vyznáním starověké církve (Sk 8,36-38; Flp 2,9-11).

Řím se chlubil, že dobyl svět, a jeho císařové byli považováni za bohy. Církev tomu vzdorovala, a v tom byli tedy křesťané potenciálně podvratným živlem. 1. list Janův píše (1Jan 4,15): „Kdo vyznává, že Ježíš je syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu“. Každý křesťan měl tedy statut vyšší než císař!

Křest je povolání k úplnému znovuzrození. Petr ve Sk říká: „Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha Svatého“ (Sk 2,38). Zase: jméno znamená osobu. Být pokřtěni ve jménu, nebo lépe „ve jméno“, znamená být pokřtěni, ponořeni do jeho těla, do jeho života, do občanství jeho království.

 

22. Kyrios Kaisar“ (Řím 10,9-13)

Už od počátku křesťanství se objevovala snaha vytáhnout to podstatné z ústní tradice a spisů, mít jakýsi normativní text víry, pravidla ve formě malého katechismu. Bylo třeba najít jádro poselství, jeho srdce, případně dosvědčit jeho apoštolský původ. Tertulián tak připisuje samotnému Kristu křestní formuli a nazývá ji „vojenskou přísahou křesťanů“. Irenej mluví o „pravidlech života“, které nově pokřtěný dostává se křtem. Nedlouho potom už je křest spojován s „předáním víry“ („traditio et redditio symboli“) ve formě křestního dotazníku, který měl být kompletním vyznáním víry. Kromě vzývání Jména Ježíš zde byla reakce na vyznání občanské: „Kyrios Kaisar“, a ta často zaznívala v ústech mučedníků – „Kyrios Jesus“ nebo „Kyrios Christos“. Dále sem patřilo zpřesnění: „Jeden Otec, jediný Pán, Ježíš Kristus“.

V antickém Římě bylo po jistou dobu přikázáno, že každý občan impéria měl zapálit kadidlo na oltáři v Césarově chrámu a říci: „Kyrios Kaisar“, císař je Pán. Za to mu byl vystaven certifikát, který mu zaručoval věrnost císaři. Známe i jiný výraz, který se objevil při pronásledování křesťanů i židů, zvláště když šlo o otázku mesianismu, jenž byl v určitých dobách považován za nebezpečný. Nemuseli se zřeknout té své víry. Ale rozsudek a smrt přišly na řadu poté, co nebyli svolni veřejně vyhlásit svou věrnost císaři slovy: „Kaisar Despotes“ (císař můj vládce). Řím nebyl viděn jen v politickém profilu, ale ještě více náboženském. „Kult imperátora byl bodem, v němž římský stát překonával své hranice, v němž se pozvedal – abychom tak řekli – k božské instituci, s cílem vládnout i v duších svých poddaných… Odmítnout přinesení oběti obrazu imperátora a prohlášení »Kyrios Kaisar« znamenalo úřední odsouzení na smrt.“[1]

Když tedy Říman vyznával „Kyrios Kaisar“, znamenalo to, že císař, stát je bohem, je božský, a že je mu vlastně zasvěcen. Je pravda, že skutečně extrémista v tom byl císař Kaligula. Věřil, že je bohem do té míry, že dal přivézt z Řecka nejcennější sochy těch nejuctívanějších antických bohů, byl mezi nimi i olympský Zeus. Pak jim dal všem utnout hlavy a místo nich dal nasadit svou. Římští císařové nebyli přece jen až takoví šílenci. Ale vidíme, kam až to mohlo dospět.

Spolu se zapálení trochy kadidla bylo třeba vykonat úlitbu, tedy vylít trochu vína a prohlásit ono „Kyrios Kaisar“ (srov. scillitští afričtí mučedníci). V aktech o scillitánských mučednících, v dnešním Alžírsku, je dána nabídka: „Když toto vykonáte, náš císař vám odpustí!“ Donáta na výzvu říká krásnou věc: „Ctíme císaře jako císaře, ale bojíme se jen Boha.“ Za toto vyznání bezprostředně zaplatila životem.

 

 

23. Má Duch Svatý jméno? Příklad manželství (Řím 5,1-5)

Svatý Řehoř Naziánský píše, že „není jiný způsob jak poznat Boha než žít v Duchu Svatém“.[2] Tradice západní církve s Augustinem chápe Ducha Svatého jako Dar; východní tradice zase jako ex-stasis, jako vycházení ven, šíření Božího tajemství.

Svátost manželství je i událostí Ducha Svatého. Právě zde může být „Boží láska vlita do našich srdcí skrze Ducha Svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5). Ten, který je Nekonečný, zapálil srdce člověka a učinil je schopné milovat, jako miluje Kristus. To Duch Svatý buduje a živí pouto lásky, které spojuje manžely. Když zkusíme vyjádřit postavu Ducha Svatého stručně podle pohledu teologie východní i západní církve, můžeme říci, že Duch Svatý je Osoba-dar-darující se.

1. Duch Svatý je v Trojici – exstasis („vyjít ven z“), šíření Božího tajemství, Boží lásky. Duch, vlitý do srdce, povzbuzuje manžele, aby žili manželskou lásku jako vzájemné vycházení ze sebe. A nejen aby se milovali, ale aby se stali láskou jednoho pro druhého, úplné odevzdání se.

2. Duch Svatý je v Trojici – kenosis („snížit, zmařit se“). Tento termín se dnes často používá v souvislosti s Kristem. Máme to už v krédu: „sestoupil z nebe“. Nejde jen o jediné sestoupení, ale o „přivyknutí si přebývat“ v lidském stvoření. Vzal na sebe lidskou slabost, křehkost. U Krista je toto snížení ovšem především dočasné, ohraničené jeho pozemským životem, neboť pak opět vystoupil do slávy. Boží snížení se až k lidské slabosti má za cíl postupné přivyknutí, připravení člověka, aby mohl přijmout Boha. Duch tak působí v nitru člověka, aby ho stále více uschopňoval dorůstat do podoby Kristovy. A to znamená, že Duch připravuje tvora, aby měl účast na Kristově kenosis – snížení se, „být jeden v druhém“ z lásky. Osoba Ducha Svatého to však vyjadřuje sama o sobě: On v Trojici je „bytím-pro-druhého“. Když Duch Svatý vstupuje do světa, na rozdíl od Syna se nevzdává svého božství. Jeho funkce nespočívá v tom, aby Bůh se stal člověkem, ale aby člověk se stal Bohem, byl zbožštěn. Kenosis, snížení, u Ducha Svatého není zřeknutí se božství, ale vědomé omezení se, aby Boží nezměrnost, nekonečnost, se přizpůsobila lidské omezenosti, Bůh sám se přizpůsobuje člověku. Tak i v manželství Duch manžele povzbuzuje, aby žili manželskou lásku ztrácením se, darem sebe samých, aby tak podporovali různost.

3. Duch Svatý je v Trojici – synthesis („společenství v různosti“), společenství osob, jež respektuje a povznáší originální rozdíly. Tedy povzbuzuje manžele, aby žili lásku jako společenství osob, v němž je každá osoba přijímána, ctěna, povzbuzována ve své neopakovatelné originalitě.

 

 

24. Ježíš jako nový Mojžíš, anebo spíš Jozue? (Sir 44,1-2; 45,1-5; 46,1)

Mnohé komentáře evangelií sv. Matouše a Jana představují Ježíše jako nového Mojžíše. To se pak častěji objevuje i v katechezi a kázáních. Říká se tomu odborněji typologie, totiž když Ježíš oživuje některé prvky starších postav ze SZ. Pro nás známější téma častější u sv. Pavla: Ježíš jako nový Adam. V životopise sv. Benedikta to je pěkně vyjádřeno v dialogu:

Petr: „Jsou skutečně úžasná a podivuhodná tvá vyprávění. Když dává vyprýštit vodu ze skály, vidím nového Mojžíše; když dostane železo z hlubiny vody, vidím nového Elizea; když umožňuje kráčet povodě, vzpomenu na Petra; a když vyžaduje poslušnost od havrana, (vidím) nového Eliáše. Když ho konečně slyším plakat nad smrtí nepřítele, nemohu myslet na nikoho jiného než na Davida. Tento člověk byl skutečně plný ducha všech spravedlivých!“

Ale Ježíš jako nový Mojžíš, to není tak jednoduchá otázka. Je pravda, že Mojžíš je klíčovou a zřejmě nejdůležitější postavou SZ: „Boží muž“ (Joz 14,6; 1Par 23,14), „služebník Pána“ (2Král 21,8; Ž 105,26; Moudr 10,16; Mal 3,22; Bar 2,28), byl po staletí uctíván, nejdříve židy, pak křesťany i muslimy. Byl povolán shůry a stal se osvoboditelem, vojevůdcem, hlavou, zákonodárcem a soudcem svého lidu, knězem (Ž 99,6), ale především prorokem. Tradice je velmi různorodá a bohatá, když o něm pojednává. Připomíná tu jeho podivuhodné činy, tu jeho vlastnosti a charismatické ctnosti, jimiž se vyznačoval (srov. Sir 45,1-5). Mezi nimi je právě jeho představení jako proroka, ba dokonce největšího, vzor všech proroků (srov. Num 12,6-7; Dt 18,15.18; 34,10; Oz 12,14; Moudr 10,15; 11,1). To znamená, že zůstal v paměti svého národa jako ideál k obdivu i následování. Nesmíme zapomenout ani na text Dt 18,15, kde sám Mojžíš přislibuje, že Bůh vzbudí mezi bratry „proroka jako jsem já“.

Díky tomuto příslibu mohl být každý další prorok viděn jako jeho následovník a reprezentant, účastný jeho charismatu. Samaritáni, kteří brali za Písmo svaté jen 5 knih Mojžíšových a odmítali spisy dalších proroků, pevně věřili v Mojžíšovu autoritu a považovali ho za jediného proroka, srovnatelného s budoucím Mesiášem, který také měl být jedinečným prorokem. Naproti tomu v židovství Mesiáš byl chápán i jako král a kněz, a jen druhotně prorok.

Biblista Jean Louis Ska se však snaží dokázat, že v NZ, v Matoušově a Janově evangeliu, je třeba chápat Ježíše spíše jako nového Jozue.[3] To ovšem není až tak nic nového, mnoha rysů si všimli už církevní Otcové ve starověku, jako první asi sv. Justin a Origenes. Ale o tom zase příště.

 

 

25. Jozue jako Ježíšův předobraz podle sv. Justina (Num 13,1-3.16-20)

Ve svých Církevní dějinách jeden z prvních kronikářů církve, Eusebius z Cesareje (+ po 337), píše: „Právě tento Mojžíš osvícen Božím Duchem poznal jasně také jméno Ježíš a obzvlášť je ctil. Jméno Ježíš totiž - dříve před Mojžíšem mezi lidmi nikdy nevyslovené – da poprvé tomu, o kterém věděl, že po své smrti (podle předobrazu) obdrží moc nade vším. Svému nástupci, který se předtím nejmenoval Ježíš – jmenoval se Naum, jak se nazývali jeho rodiče – tedy dal jméno Ježíš a chtěl ho tímto jménem vyznamenat vyznamenáním cennějším než jakýkoliv královský diadém. Učinil tak proto, že tento Ježíš, syn Nauma, byl předobrazem našeho Spasitele, a když vykonal Mojžíšem uvedené symbolické bohoslužby, převzal povinnost uctívat Boha pravou a nejčistší úctou.“[4]

Avšak prvním, kdo se tomu zřejmě věnoval, byl jeden z apoštolských Otců, sv. Justin, v apologetickém spise Dialog s (židem) Trifonem. Justin neznal hebrejské znění SZ, ale vychází z řeckého překladu Septuaginty. Ukazuje však chápání teologie jména, které je však velmi blízké pojetí biblickému. V Septuagintě se používá Jozuovo jméno shodné s Ježíšovým: Jésous. Poměrně velký prostor proto Justin věnuje právě Josuovi jako předobrazu Krista:

Ježíš (Jozue), jak jsem už vícekrát opakoval, se jmenoval Auses (Hošea) a byl poslán společně s Kalebem prozkoumat zemi Kanaán. A právě Mojžíš ho pojmenoval Ježíš… Ty se neptáš po důvodu, proč to udělal, ani ti to nedělá potíže nebo netoužíš to vědět. Proto Kristus zůstane pro tebe skryt a čteš bez porozumění. I teď, když slyšíš, že Ježíš je náš Mesiáš, nedokážeš pochopit, že to jméno mu nebylo dáno bez důvodu, jen tak náhodou. Spekuluješ teologicky, proč bylo dodáno „a“ jménu Abram, a děláš tolik rozruchu kvůli „r“ dodanému k jménu Sára; ale nesnažíš se stejně tak o to, proč jméno Auses (Hošea), syn Nunův, jež mu dal otec, bylo mu změněno na Ježíš.

Neboť nejenže mu bylo změněno jméno, ale stal se i Mojžíšovým nástupcem, a jako jediný z jeho generace, kteří vyšli z Egypta, uvedl to, co zůstalo z lidu, do svaté země. A tak jako to byl on, a ne Mojžíš, kdo uvedl lid do svaté země a také on ji rozdělil mezi ty, kdo do ní vstoupili spolu s ním, tak i Ježíš Kristus přemění rozptýlení lidu a udělí každému dobrou zemi, ale ne už stejným způsobem.

První (Ježíš) jim dal totiž dědictví časné, protože nebyl ani Mesiášem Bohem ani Božím synem, druhý však po svatém vzkříšení nám dá věčné vlastnictví. První zastavil slunce, když už měl jméno změněné na Ježíš, neboť dostal sílu od jeho Ducha. Dokázal jsem totiž, že právě Ježíš se zjevil Mojžíšovi, Abrahámovi a dalším patriarchům a hovořil s nimi v souladu s vůlí Otce. A právě on přišel, aby se narodil jako člověk skrze Pannu Marii a žije navěky.

Počínaje jím a jeho prostřednictvím chce Otec učinit nová nebesa a novou zemi. On je ten, kdo bude zářit jako věčné světlo v Jeruzalémě; on je králem Salemu a věčný kněz Nejvyššího na způsob Melchisedecha.

O prvním Ježíšovi je řečeno, že dal podruhé obřezat lid noži z kamene, což ohlašovalo tuto obřízku, jíž sám Ježíš Kristus obřezal nás od kamenů a dalších model…[5]

 

 

26. Jozue jako Ježíšův předobraz podle Origena[6] (Joz 1,1-8)

Kniha Jozue nám nechce ukázat až tak skutky Jozua, syna Nunova, jako spíš popsat nám tajemství Ježíše, mého Pána“ (I,3). Tímto textem, který neskrývá velkou víru a hlubokou lásku k Ježíšovi, Origenes vysvětluje na začátku své první z 26 Homilií na knihu Jozue svůj způsob výkladu vlastně celé bible. Je to způsob výkladu, který on sám definuje jako „duchovní“. Je tedy založena na přesvědčení, že biblický text nevypráví jen historická fakta, ale skrze ně nám pomáhá rozpoznávat a pochopit Boží působení v našem životě. Je to možné proto, že Bůh, který se zjevil ve SZ, přivádí k naplnění své spásné působení v Ježíšovi, a jedná i dnes duchovně a neviditelně v našem životě. Tato kontinuita a jednota Božího působení jsou pro Origena a vůbec pro církevní Otce základem, že mohou vykládat Písmo nejen doslovně, ale i duchovně.

A kniha Jozue, jak Origenes zdůrazňuje, nám ukazuje „kontinuitu“ i ve jménu hlavní postavy. V hebrejštině Jozue zní „yehošū‘a“, což je vlastně stará forma jména Ježíšova (yešū‘a). Jozue tedy píše: když se v biblickém textu mluví o Jozuem, je třeba chápat Ježíše. „Právě on totiž po smrti Mojžíše dostal příkaz, to on vedl vojsko a bojoval proti Amalekovi. A co bylo nastíněno rozpjatýma rukama na hoře, to uskutečnil, když přibil na kříž knížata a mocnosti, nad nimiž sám ze sebe zvítězil“ (I,3).

26 Origenových homilií tedy prochází příběhy knihy Jozue a vykládá je „duchovně“. Tyto homilie byly sepsány v letech 249-50 během Deciova pronásledování. Sám Origenes nakonec toto pronásledování nepřežil, zemřel asi roku 254, když byl předtím uvězněn a mučen. Tyto homilie jsou tedy jedním z posledních Origenových děl, téměř jakoby závěť, plod jeho duchovní zralosti. My se zmíníme o jeho komentáři k úvodním veršům knihy Jozue.

»Pán řekl Ježíši, synu Nunovu, Mojžíšovu služebníku: Mojžíš, můj služebník, zemřel; nyní vstaň a přejdi tento Jordán, ty i celý tento lid, směrem do země, kterou vám dávám« (Joz 1,2). Možná se zeptáš, jak náš Pán Ježíš, Boží Syn, může být služebníkem Mojžíšovým, neboť »když nadešla plnost času, poslal Bůh syna narozeného z ženy, narozeného pod zákonem« (Gal 4,4). Právě proto, že byl »narozen pod zákonem«, »stal se služebníkem Mojžíšovým«. Bůh však neříká, že vstoupí do země, kterou dal Mojžíšovi, ale »kterou vám dávám«. Všimni si, že po Mojžíšově smrti Bůh dává zemi lidu díky Ježíšovi. Jakou zemi? Bezpochyby tu, o níž Pán říká: »Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví« (Mt 5,5).

»Každé místo, na něž vstoupíte šlépějí svých nohou, vám dám« (Joz 1,3). Jaká jsou místa, na něž vstoupíme šlépějí svých nohou? Litera Zákona je postavena na zem a leží dole. A tak ten, kdo následuje literu Zákona, nikdy nevystoupí (vzhůru). Ale když vystoupíš od litery k duchu a od historie k vznešenějšímu porozumění, tehdy vystoupíš na vyvýšené a vznešené místo, které dostaneš od Boha za dědictví. Jestliže totiž v Písmu pochopíš typy a rozpoznáš, jaké jsou postavy nebeských skutečností, a budeš hledat svým duchem a svým rozumem »věci shůry, kde je Kristus po Boží pravici« (Kol 3,1), dostaneš za dědictví místo, o němž Pán a Spasitel říká: »Kde jsem já, tam bude i můj služebník« (Jan 12,26). Jestliže tedy díky své víře, svému životu, své ryzosti, své ctnosti dojdeš až ke Kristu, který sedí po Boží pravici, a díky svým »šlépějím nohou«, které Ježíš umyl (srov. Jan 13,5), vstoupíš na to místo, Bůh ti je dá. Tehdy budeš nejen »dědicem Božím, ale i spoludědicem Kristovým« (Řím 8,17).“[7]

Vstup do zaslíbené země pod vedením Jozuovým je tedy předobraz vstupu každého věřícího do nebeského království pod vedením Ježíšovým. Je to jedno jediné Boží působení, které se rozprostírá s překvapující kontinuitou na celé dějiny lidstva. V době Jozueho, v době Ježíšových Velikonoc, v životě každého člověka.

Origenes jistě neznal dnešní různé metody zkoumání a výkladu Písma sv., ale díky své bohaté duchovní zkušenosti znal hodně z fascinující krásy křesťanského tajemství a byl schopen k ní vést druhé.

 

 

27. Jméno Panny Marie (12. září 2006, památka Jména Panny Marie)

V minulých letech obohatila sbírku v bazilice sv. Antonína v Padově nová památka. Je to rukopis sv. Maxmiliána Kolbeho, mučedníka z Osvětimi. Je v něm psáno: »Kdyby ďábel mohl říct „Maria“, peklo by se změnilo v ráj. Když jsi v nesnázích, nezoufej. Vyslov jméno Maria

Dante, Božská komedie, Očistec V,100-105: „Tam zraku pozbyl jsem, a v Mariině jménu řeč skončila mi nenadále, pak padl jsem a zůstal ležet v hlíně. Pravdu ti povím, ty ji říkej dále: Mne anděl Páně vzal, však řval ten z pekla: Proč, nebešťane, okrádáš mě stále?

Liturgické slavení jména Panny Marie začalo roku 1513 na místní úrovni v diecézi Cuenca ve Španělsku. Dne 12. září 1683 zvítězil Jan III. Soběský nad Turky, kteří oblehli Vídeň a ohrožovali vlastně celou křesťanskou Evropu. Papež Inocenc XI. pak jako díkůvzdání rozšířil tento svátek na celou církev na neděli v oktávu Narození. Papež Pius X. přeložil svátek na 12. září na připomenutí oné bitvy. Rytíři v této bitvě vycházeli do boje s voláním: Ježíš a Maria! Podobně to bylo předtím roku 1456 v bitvě u Bělehradu, kde se významně zapsal sv. Jan Kapistrán a kde také bylo jméno Ježíš záštitou obránců. Symbolika jména Ježíš se uchovala i na štítech z té bitvy (jeden – asi kopie - je na současné výstavě ke cti Jana Kapistrána v muzeu v Budapešti).

Mnoho zajímavých textů na téma dobrodiní jména Panny Marie shromáždil sv. Alfons z Liguori v knize Vznešenosti Panny Marie. Píše mimo jiné:

»Ead­rner dosvědčuje z vlastní zkušenosti, že znal mnoho lidí, kteří byli náhle vytrženi z nebezpečí, když vzývali jméno Maria. „Slavné a podivuhodné je vznešené tvoje jméno, Maria,” modlí se sv. Bonaventura. „Kdo na ně pamatují a je vzý­vají v hodině smrti, nebojí se ani celého pekla, poněvadž zlí duchové opouštějí hned duši, jakmile zaslechnou jméno Ma­ria. Konrád Saský praví: „Na světě není nepřítele, jenž by se tolik bál před velikým vojskem, jak se bojí moci pekelné jména Mariina a její ochrany.” Sv. Germanos volá: „Ty, Paní, uvádíš v bezpečí své sluhy přede všemi výpady nepřítele, vzývají-li jen tvé jméno.” Vždyť ďábel utíká a peklo se třese, dí blah. Alan, při pouhém zaslechnutí tohoto jména. Tato Královna sama zjevila sv. Brigittě, že pekelný nepřítel utíká i od nejhorších, Bohu zcela odcizených a ďáblu nadobro propadlých hříšníků, když vzývají její všemocné jmé­no a mají upřímnou vůli se polepšiti. Svatá Panna však dodala, že jestli se duše nepolepší a neočistí od hříchu lí­tostí, hned se k ní vracejí zlí duchové a drží ji dále ve své moci[8]

»Sv. Germanos svědčí, že jako dýchati je známkou ži­vota, tak vzývati často jméno Maria je známkou buď, že je člověk již v milosti Boží nebo, že brzy duchovně ožije. Neboť toto mocné jméno má sílu dobýti pomoci a života tomu, kdo je zbožně vyslovuje. Zkrátka, toto vzácné jméno, dí Richard od sv. Vavřince, je jako nedobytná věž; když se do ní uchýlí hříšník, zachrání se před smrtí, neboť v této nebeské věži najdou bezpečnou ochranu a spásu í nejbídnější hříšníci.

Tato hradební věž však nechrání jen hříšníky před trestem, nýbrž brání i spravedlivé před útoky pekla. Také to tvrdí Richard od sv. Vavřince; praví, že po jméně Ježíš neskýtá žádné jiné jméno lidem tolik pomoci a tolik blaha jako toto vznešené jméno Maria. Zvláště je všem známo a dokazuje to denní zkušenost ctitelů Mariiných, že její vznešené jméno dává sílu proti nečistým pokušením. Tentýž spisovatel uva­žuje o slovech sv. Lukáše: „A jméno panny: Maria” (Luk. 1,27) a praví, že evangelista uvádí pospolu obě jména Maria a Panna, abychom porozuměli, že jméno této nejčistší Panny nemůže nikdy býti odloučeno od čistoty…

Dbejme vždy krásné rady sv. Bernarda, jenž praví: „Ve všech nebezpečích ztráty milosti Boží mysleme na Marii, vzývejme Marii spolu se jménem Ježíšovým, ježto tato jména mají býti vždycky pospolu. Ať se nevzdálí obě tato nej­sladší a nejmocnější jména ani z našeho srdce ani z našich úst, poněvadž nám dají sílu, abychom nepodlehli, nýbrž vždy­cky zvítězili ve všech pokušeních.”

Sv. Efrém praví krátce, že jméno Maria je klíčem k bráně nebeské pro každého, kdo je zbožně vyslovuje. A proto právem nazývá sv. Bonaventura Marii „spásou všech ji vzývajících”. Podle těchto světců je totéž vzývati jméno Mariino a obdržeti věčnou spásu. Richard od sv. Vavřince tvrdí, že vzývání tohoto sladkého a svatého jména přináší v tomto životě hojnost milostí a v životě onom plnost slávy…

Jak jsme tedy poznali, je nejsvětější jméno Maria velikou sladkostí v životě ctitelů Mariiných a to pro milosti, jež jim dobývá. Ještě sladší bude jim však při smrti, protože jim zjedná sladké a svaté zesnutí. P. Sertorius Caputo T.J. napomínával všechny, kdo měli zaopatřovati umírající, aby jim často vyslovovali jméno Maria. Říkal, že toto jméno ži­vota a naděje je s to, aby zahnalo ve chvíli smrti pekelné nepřátele a posílilo umírající ve všech jejich úzkostech. Po­dobně i sv. Kamil de Lellis důrazně doporoučel svým duchovním synům, aby často připomínali umírajícím, že mají vzývati jména Ježíš a Maria, jak to činíval on sám u všech. Když pak umíral, vyslovoval, jak se vypravuje v jeho životo­pise, milovaná jména Ježíš a Maria s tlakovou vroucností a ně­hou, že rozněcoval k lásce všechny přítomné. Na konec upřel zraky na svaté obrazy Ježíše a Marie, skřížil ruce na prsou a vydechl duši s rajským štěstím a klidem; poslední jeho slova v tomto životě byla nejsladší jména Ježíš a Maria[9]

 

Si quaéris coelum, ánima,
Maríae nomen ínvoca;
Maríam invocántibus
Coeléstis patet jánua.

Ad Maríae nomen coélites
Laetántur, tremunt ínferi;
Coelum, tellus et aéquora,
Totúsque mundus júbilat.

Dóminus nos benedícat, et ab omni malo deféndat, et ad vitam perdúcat aetérnam.

R. Amen.

Hledáš-li, duše, nebe,
Mariino jméno vzývej;
Marii vzývajícím
se otvírají nebeské dveře.

Při Mariině jménu se nebešťané
radují, peklo se chvěje;
nebe, země a moře
i celý svět jásá.

Pán ať nám žehná, ať nás chrání před každým zlem a přivede nás do života věčného.

R. Amen.

 

 

 

II. Jméno v Novém Zákoně

 

28. Uzdravení u Krásné brány (19. září 2006, Sk 3,1-10)

Přestože důvěrně známe řadu vyprávění zázraků v NZ, není snadné si představit i v detailech jaký úžas tento první zázrak, který vykonali sami apoštolové, musel vzbudit. Nejen příkazem: „choď!“, ale zvláště odvoláním se na jméno Ježíš. Uběhlo vlastně jen několik týdnů od dne, kdy – jak věděli všichni obyvatelé Jeruzaléma – Ježíš Nazaretský skončil jako zločinec nejhrubšího kalibru na kříži za městem. Ve Skutcích apoštolů je sice popsáno víc zázraků, ale tomuto je věnována největší pozornost a je uveden dosti podrobně, kompletně.

Když konal zázraky Ježíš, dělal to z vlastní autority, nepotřeboval ani vzývat Boží jméno. Apoštolové naproti tomu konají v Ježíšově jménu. Jsou si vědomi, že nemají žádnou vlastní moc, ale jen jakýsi mandát. Výborně to ukazuje text z 9. kapitoly Sk. Petr tam říká ochrnulému, který osm let strávil na lůžku: „Eneáši, Ježíš Kristus ti vrací zdraví. Vstaň a sám si ustel!“ (Sk 9,34). Ježíš sám je při tomto uzdravení přítomen a je tím, kdo jedná v apoštolech.

Vraťme se ke Krásné bráně. Petr pak využívá rozruchu kolem uzdravení žebráka a hlásá evangelium. Objevuje se tu opět schéma, jež je podstatné pro každé svědectví: nejprve je čin, pak následuje slovo (zde řeč Petra k zástupu). Není to tedy tak, že by apoštolové opakovali jak papoušci nauku zemřelého Mistra. Kapitola je soustředěna na Ježíše, který jedná skrze své svědky. Podle některých vykladatelů je tento příběh zároveň obrazem „konečné obnovy Izraele, kterou Bůh činí v den Letnic vytvořením křesťanské komunity v Jeruzalémě” (Hamm).

Spíše než o uzdravení, mělo by se mluvit o vzkříšení. Chromý jako takový žil pod prokletím, jak je vyslovil David (2Sam 5,8), které mu zakazovalo vstup do chrámu, aby se účastnil bohoslužby. Proto ho posazovali u Krásné brány, která ležela mezi nádvořím pohanů a nádvořím žen. Tímto uzdravením Petr odnímá všechny bariéry – podobně jako to dělal Ježíš – a vytváří jediné otevřené společenství.

Petr nemá k nabídnutí stříbro ani zlato. Ale bohatstvím, které má, je jméno Ježíš. I úžas lidu je podobný, jako když zázračně působil Ježíš. Podobný i jako u SZ zjevení Boha. Častěji různí představitelé církve vyjádřili své přesvědčení, že i dnes jsou zásadní odpovědí, kterou je církev povolána dávat, právě Petrova slova u Krásné brány. Chudý a oproštěný od sebe sama, ale plný Ježíšova Ducha, Petr říká: „Stříbro ani zlato nemám. Ale co mám, to ti dám: »Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!«.“ Podle jednoho autora jsou to ta nejkrásnější slova, která může říci ten, kdo evangelizuje. Církev a křesťané vlastní hodnoty, které svět nemá, nemůže dát. Mezi tyto hodnoty je pokladem právě Ježíšovo jméno, bohatstvím, které bychom měli docenit a mít k němu úctu.

 

 

29. Petrovo kázání po uzdravení chromého - 10. října 2006 (Sk 3,8-20)

Náš cyklus jsme opustili při Petrově uzdravení chromého u Krásné brány chrámu. Celá událost vyvolala velké pozdvižení lidu, který se na místě začal hned shromažďovat. Zkusme si především vybavit tento emotivní náboj, poskakujícího muže a okolní euforii. Petr toho využívá, aby pronesl řeč, podobně jako předtím o podobném pozdvižení o Letnicích (Srov. Sk 2,14-41).

Apoštol nejprve odmítá jakékoli magické vysvětlení zázraku. Okamžitě staví do popředí Ježíšovu osobu v její historické konkrétnosti: „Ježíše, kterého jste vy sice vydali a kterého jste se zřekli před Pilátem“ (3,13). Je to Ježíš-Služebník, kterého „Bůh našich otců oslavil“ a který před očima všech uzdravuje tohoto chromého, jenž je obrazem „obnoveného“ Abrahámova potomstva (3,21).

Hned na to spojuje Ježíšovu osobu s vírou v jeho jméno: „A protože v něho věříme, dalo jeho jméno sílu tomuto člověku, kterého vidíte a znáte“ (3,16). Projevuje se tady ono biblické propojení mezi jménem a osobou. Když máme toto spojení na zřeteli, je zřejmé, že samotná osoba vzkříšeného Ježíše je autorem tohoto uzdravení. To ještě konkrétněji a slavnostněji říká Petr krátce na to před veleradou: „Ať to tedy víte vy všichni a celý izraelský národ: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých: skrze něho stojí tento člověk před vámi zdravý“ (4,10).

Plné uzdravení chromého je prvotinou „obnovy všeho“, jak to předpověděli proroci (srov. Lk 1,70). A víra ve jméno Služebníka Ježíše je klíčem k této obnově. Tato víra je zde představena jako plné přilnutí k Ježíšovi a jako sdílení jeho údělu Služebníka. Přišel okamžik odhalení velkého plánu, který Bůh chce uskutečnit skrze svého Služebníka Ježíše.

Roman Krasnopěvec věnoval jeden celý hymnus tomuto zázraku u Krásné brány. Ježíšovu jménu zde věnuje strofy 21-22: „Jistě ne ze své moci jsme vykonali, co jste viděli, ale protože v sobě vlastníme jeho, Pána, který dává naději z víry. Nechte se přesvědčit zázrakem samým: lidská moc by ho nemohla vykonat, ale náleží jen Bohu, Původci všeho, aby pozvedl přirozenost, jež leží ve vášních. A abyste mohli poznat, že Ježíš Nazaretský je velký Bůh a Stvořitel všeho, zdržel jsem se vyslovení Božího jména, i když on Bohem je. Nechtěl jsem vás nechat pochybovat a myslet, že kdybych jmenoval pouze Boha, získal bych to, co jsem chtěl. Proto jsem řekl, jaké bylo jeho jméno a jeho vlast, řekl jsem to pro naději z víry.“

 

 

 

 

30. Petr a Jan před veleradou - 17. října 2006 (Sk 4,1-22)

Pokračujeme nyní ve čtení Skutků apoštolů, kde téma jména Ježíš patří k těm ústředním. Četli jsme ze 4. kapitoly. Pedron Lino k tomuto úryvku poznamenává, že na scénu vstupují s apoštoly všichni, kdo chtějí, „aby se nic nezměnilo; aby chrám zůstal místem stříbra, zlata a rituálních jatek, pod zdáním absolutní věrnosti Mojžíšovi.“ Petr a Jan stanuli tváří v tvář mocné oligarchii, která kontrolovala zemi se souhlasem římských okupantů. Byli to ti stejní, kteří nedávno získali nátlakem Pilátův rozsudek smrti pro Ježíše.

Saduceové byli známi pro své lnutí k liteře Zákona; systematicky odmítali všechno, co mělo něco společného s anděly, duchy, vzkříšením. Museli proto odporovat apoštolům, jejichž slova byla postavená na Ježíšově vzkříšení. Petr říká: ten, koho jste zabili, je živý. A je tak živý, že navrátil zdraví jednomu vyvrheli, který pro své zdravotní omezení nemohl vstoupit do chrámu.

Petr naplněn Duchem Svatým velmi jasně odpovídá na otázku: „Čí mocí anebo čím jménem jste to udělali?“ (4,7): ten, který před vámi stojí zdraví, byl uzdraven „ve jménu Ježíše Krista Nazaretského“, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých. A Petr pak ještě zdůrazní své tvrzení formulací, která je velmi smělá pro své biblické základy a kterou židé těžko mohli zkousnout: „Pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy“. Jediné jméno, jež mohlo být vzýváno ke spáse bylo samotné jméno Boží (srov. Joel 3,5). Nyní je to Ježíš, ukřižovaný a vzkříšený, který zpřítomňuje Boží spásu.

Petr se vrhá do čelní srážky. Na jeho přesvědčení, které uvádí do krize židovský náboženský systém, je založena i jeho svoboda a odvaha. Proto to přímé, otevřené svědectví. Všechny oprávněné aspirace židů docházejí v Ježíšovi naplnění a komunita apoštolů si nenechá utéct žádnou příležitost, aby svědčili slovy i skutky svou víru v jeho jméno, aby bylo všemi poznáváno a oslavováno (2Sol 1,12). Proto jim také velerada opakovaně klade na srdce, aby nemluvili ani nevyučovali v Ježíšově jménu (Sk 4,17-18; 5,28.40).



[1] Oscar Culman, Dieu et Césare, Neuchatel, 1936, 83-84.

[2] S. Gregorio di Nazianzo, Discorsi, XXXII,12.

[3] Jean Louis Ska, Mosè – Giosuè – Gesù, in Jean Louis Ska, La Strada e la Casa. Itinerari biblici, EDB, Bologna 2001, 169-193.

[4] Eusebius Pamphili z Cesareje, Církevní dějiny I,3, Praha 1988, 13.

[5] Justin, Dialog s Trifonem, 113.

[6] Claudio Stercal, Da Giosuè a Gesù: l’intelligenza del mistero cristiano, in “Parole di vita”, № 4(40), 1995.

[7] Origenes, Homilie na knihu Jozue, II,2-3.

[8] Alfons Maria de Liguori, Vznešenosti Panny Marie, Exerciční dům ve Frýdku 1939, 82.

[9] Alfons Maria de Liguori, Vznešenosti Panny Marie, 146-147.

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA