Jdi na obsah Jdi na menu

Cyklus Boží Jméno III

31. Moc vyhánět zlé duchy - 24. října 2006 (Sk 5,12-16; Mk 3,13-17)

Až díky Božímu zjevení člověk došel k přesnějšímu poznání, i když částečnému, o neviditelném světě. O silách zla člověk měl jisté znalosti, ale matné. Díky Písmu svatému víme o existenci duchovních, osobních bytostí, které Bůh stvořil jako dobré, ale které se vzbouřily a dostaly se do nenávratného stavu odmítnutí a zavržení.

Sv. Makarios pak popisuje situaci člověka po jeho pádu pohnutě: „Království temnoty, tj. kníže zlých duchů, vzal na počátku člověka do zajetí, zahalil a oblékl jeho duši do moci temnoty. Tento ďábelský vládce oblékl duši a všechny její podstaty do hříchu. Úplně ji zneuctil a přenesl do zajetí ve svém králo9vství. Žádnou její část nenechal svobodnou od svého otroctví, ani myšlenky, ani chápání ani tělo. Celou ji oblékl do purpuru temnoty. Tento zlý nepřítel zneuctil a znetvořil celého člověka, duši i tělo. Oblékl jej ve „starého člověka“, zneuctěného, nečistého, nepřátelského k Bohu, neposlušného Božímu zákonu (srov. Řím 8,7). Tzn. oblékl ho v sám hřích, takže člověk už nevidí tak, jak by chtěl, ale vidí vášnivě a slyší vášnivě, jeho nohy jsou náchylné ke zlým skutkům, ruce k páchání hříchu a srdce tíhne ke zlým myšlenkám.“

Až příchodem Krista nastává nová doba. Ježíš přichází, „aby zničil Satanovu moc“ (1Jan 3,8), aby nastolil Boží království, které přemáhá království tohoto světa (Lk 11,20). Když Petr v přítomnosti Kornelia shrnuje Ježíšovu činnost na zemi, říká: „všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel“ (Sk 10,38). Ježíš sám zdůrazňuje, že je silnější než kníže tohoto světa, že je silákem, který ho odzbrojuje (Lk 11,21-22). Osvobozoval ty, kdo byli v moci zlého ducha, nejenom uzdravoval nemocné. Tady je třeba rozlišovat! Brzy také předal moc vyhánět zlé duchy apoštolům, jak jsme slyšeli v dnešním úryvku evangelia, a to je teprve z 3. kapitoly Marka. Na konci jeho evangelia - předtím než je vystupuje do nebe - rozšiřuje tuto moc také na další učedníky, vlastně na všechny, kdo uvěří a budou konat v jeho jménu (Mk 16,17).

Kristovu moc, která je mu vlastní, dostávají tedy nejprve apoštolové. Ježíš je poprvé posílá po dvou v 6. kapitole (Mk 6,7), mají kázat a vyhánět zlé duchy. Tato moc vykonávaná v jeho jménu tedy pokračuje dál. V prvních poapoštolských dobách křesťanští autoři opakovaně poukazovali na tuto moc. Svatý Justin píše ve své Apologii: „Mnoho posedlých v každé části světa a vašeho města, kdo nebyli uzdraveni jinými vymýtači, kouzelníky a čaroději, ty uzdravili a i nyní uzdravují mnozí z našich křesťanů, kteří (je) zapřísahají ve jménu Ježíše Krista, ukřižovaného pod Pontiem Pilátem, uvádějí tak do bezmoci a vyhánějí zlé duchy, kteří posedli lidi.“[1] Někteří církevní otcové připomínají i vyznání samých zlých duchů, jako např. Minutius Felix: „Mnozí z vás vědí, že sami nečistí duchové potvrzují tyto věci, když jsou námi donuceni vyjít z těl silou exorcismů a žárem modlitby.“[2]

Aby nám to nebylo tak vzdálené, můžeme si připomenout, že takový určitý zápas máme vést i sami v sobě. Píše sv. Jan Zlatoústý: „Zmínka Ježíšova jména burcuje nepřátele k boji, neboť sama duše se nutí k této Ježíšově modlitbě, jež může nalézt cokoliv, dobré i zlé. Nejprve může vidět zlo v hlubinách vlastního srdce, potom dobro. Tato modlitba může vyprovokovat hada k akci, a může ho také sklátit. Tato modlitba nám může ukázat, že hřích je v nás živý, a tato modlitba ho může vykořenit. Tato modlitba může v našem srdci rozdmýchat všechnu moc nepřítele, ale také ji přemoci a postupně s ní skoncovat. Jméno Pána Ježíše Krista, jež proniká hlouběji do srdce, si podmaní hada, který si hlídá svou pastvu, a ochrání a oživí duši. Stále pokračuj ve jménu Ježíš, takže srdce jakoby pojme Pána, a Pán srdce, a tak se stanou jedním. Avšak to se nemůže uskutečnit v jednom dni, ani ve dvou, ale bude třeba zapotřebí mnoha let a mnoho času. Mnoho času a námahy je třeba k vyhnání nepřítele a přijetí Krista.“

32. Moc vyhánět zlé duchy II. - 31. října 2006 (Sk 19,11-17; Lk 10,17-20)

Minule jsme začali mluvit o další významné oblasti tématu jména Ježíš, vyhánění zlého ducha. Zmínili jsme, že apoštolové vyháněli zlé duchy vzýváním jména Ježíše Krista vzkříšeného, jediného vítěze nad Satanem. Dnes jsme četli text, který nám zanechal jen evangelista Lukáš, o návratu sedmdesáti učedníků z cest, kteří projevují radost: „Pane, dokonce i zlí duchové se nám podrobují ve tvém jménu!“ (Lk 10,17). Biskup Ignacius Briančaninov píše: „Ó jak spravedlivá to byla radost! Jak rozumná byla! Více než pět tisíc let ďábel vládl nad lidmi, dělal si z nich otroky a příbuzné pomocí hříchu. A nyní slyší jméno Ježíš – a je podroben lidem, kteří byli doposud podrobeni jemu; je spoután těmi, které spoutal, pošlapán těmi, na které sám šlapal. V odpovědi učedníkům, kteří se radovali z vítězství nad mocí ďábla nad člověkem a ze získání moci nad zlými duchy, Pán říká: »Dal jsem vám moc šlapat na hady a štíry a přemáhat všechnu nepřítelovu sílu a vůbec nic vám nebude moci uškodit« (Lk 10,19). Moc byla dána, ale svoboda byla uchována k použití té moci a pošlapání hadů a štírů, nebo k pohrdnutí tímto darem a dobrovolnému podřízení se jim.“[3]

Tato praxe či služba v prvních staletích pokračuje velmi intenzivně. Najdeme řadu svědectví (už jsme něco zmiňovali minule), že se tak dělo při vzývání jména Ježíš. Minutius Felix píše: „(Zlí duchové) jsou proti své vůli vyháněni ve jménu pravého a jediného Boha a zachváceni strachem v jejich ubohých tělech se okamžitě vzdálí, nebo pomalu zmizí podle toho, jak působí víra dotyčného nebo koná v podobě inspirace milost u toho, kdo přistupuje k uzdravení.“[4] Podle textu Excerpta ex Theodoto z konce 2. století je vzývání jména Ježíš doprovázeno gestem vkládání rukou.[5] To potvrzuje i Tertullián pro Afriku. Ten píše, že křesťané vyhánějí zlé duchy nejen jako službu pohanům: „Ale dosti slov. Odteď důkaz fakty… Ať se u vašich soudů představí někdo, o kom je známo, že v něm jedná zlý duch. Když mu jakýkoli křesťan přikáže, aby onen duch mluvil, pravdivě přizná, že je zlý duch, i když jinde tvrdil, že je pánem.“[6]

Tertullián ovšem dosvědčuje vyhánění zlých duchů i z křesťanů, kteří už křest přijali.[7] Píše: „Pouze dotykem našich rukou za lehkého dechnutí našich úst (…) zlí duchové vycházejí z těl lidí.“[8] A je třeba také připomenout, že exorcismy tvořili, jako i dnes tvoří, součást obřadů před křtem dospělých. Tak píše o katechumenech spis Traditio Apostolica (připisovaná sv. Hipolytu) ohledně předkřestních obřadů: „(Biskup) vkládá ruce a zapřísahá cizího ducha, aby se z nich vzdálil a nevracel se zpět. Po skončení exorcismu dechne na jejich tvář, když označil jejich čelo, uši a nos.“[9]

Ignacius Briančaninov píše: „Moc, kterou Pán dal sedmdesáti učedníkům, je dána všem křesťanům (Mk 16,17). Křesťane, použij ji! Jménem Ježíš usekni hlavy (hadům a štírům), tj. usekni hned první příznaky hříchu ve svých myšlenkách, představách, cítění. Znič nadvládu ďábla uvnitř sebe; znič všechen jeho vliv nad sebou; získej duchovní svobodu. Základem tvého boje je svatý křest; tvou zbraní je modlitba ve jménu Ježíš. Když dal Pán učedníkům moc šlapat po hadech a štírech, dodává: »Ale radujte se ani ne tak z toho, že se vám podrobují duchové, spíše se radujte, že vaše jména jsou zapsána v nebi« (Lk 10,20). »Radujte se,« říká blahoslavený Theofylakt, »… spíše z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebi, ne inkoustem, ale Boží milostí a Božím pamatováním«, skrze Ježíšovu modlitbu. To je vlastnost Ježíšovy modlitby: vede toho, kdo se ji modlí, od země k nebi a staví ho mezi nebeské obyvatele. Přebývání myslí i srdcem v nebi a v Bohu, to je ten hlavní plod, to je konec modlitby. Vyhnání a porážka nepřátel, kteří se staví proti tomuto cíli, jsou druhotnou záležitostí.“[10]

 

 

33. Moc vyhánět zlé duchy III. - 21.11. 2006 (Žid 2,14-18; Mk 16,15-18)

Postoje vůči existenci ďábla či zlých duchů a jejich působení jsou různorodé. Jmenujme extrémy. V roce 1969 vydal německý exegeta Herbert Haag knihu Abschied vom Teufel, v níž vyjádřil nejjasněji a snad nejradikálněji postoj, který pak převzali mnozí další. Postoj v zásadě tento: ďábel neexistuje, je to jen symbol, symbol zla ve světě. V knize píše: „Všechno, co se tvrdí v NZ o Satanovi, nepatří k poselství vázanému ke Zjevení, ale jen k obrazu světa charakteristickému pro biblické pisatele, tj. k mentalitě jejich doby.“[11] K tomu je potřeba říci jasně, že satan existuje, příčina zla nemusí být jen v nás, ale také mimo nás. A uzdravování a osvobození od zla je přímým cílem Ježíšovy služby, kterou přijal od Otce (viz 1. čtení Žid 2,14).

Na druhé straně jsou zase lidé či skupiny, které by připisovaly působení ďábla všechno možné, někteří jsou zachváceni strachem z něho. Jde o to mít v těchto věcech střízlivý postoj. Vědět o nepříteli, ale nebýt posedlí strachem.

Jak jsme říkali: „Už od doby apoštolů církev vykonávala moc přijatou od Krista k vyhánění zlých duchů a k potlačení jejich vlivu. Proto se s důvěrou a vytrvale modlí »v Ježíšově jménu«, aby byla osvobozena od Zlého, a v tomtéž jménu ze síly Ducha Svatého různým způsobem přikazuje zlým duchům, aby nepřekáželi dílu evangelizace a vrátili »Silnějšímu« (Lk 11,21-22) vládu nad stvořením a nad každým člověkem. »Když církev veřejně a s autoritou ve jménu Ježíše Krista přikazuje, aby nějaký člověk nebo nějaký předmět byl chráněn proti vlivu Zlého a byl vyňat z jeho nadvlády, mluvíme o exorcismu«[12].“[13]

Slovo exorcismus pochází z řečtiny, kde „εξορκιζειν“ (ex-orkizein) znamená „zapřísahat“, případně „zaklínat“. To slovo se nachází hojně na papyrech a v esoterických knihách Egypta i dalších východních zemí (zvl. v Chaldejsku), a také v textech řeckých a římských. Je to i tím, že i pohané konali exorcismy v některých chrámech svých božstev.

Už jsme zmiňovali, že křesťané v prvních staletích si byli vědomi Ježíšova pověření (viz evangelium Mk 16,17) a hojněji praktikovali vyhánění zlých duchů a dokonce tuto moc uváděli jako jeden z důkazů pravosti křesťanství a převahy nad pohanstvím. Také jsme naznačili, že forma této praxe se měnila. Např. až na konci 4. stol. Lactantius dosvědčuje znamení kříže spojené se vzýváním Kristova jména: „Jak hrozně působí toto znamení na démony, dobře vědí ti, kdo je viděli prchat z ovládnutých těl pokaždé, když jsou zapřísaháni v Kristově jménu.“[14]

Protože se časem samozřejmě objevovala některá rizika a nešvary, určila církev některé formule a obřady exorcismu a pověřila určité osoby, aby užívaly této moci ve jménu církve. Starobylá formule udělení nižšího svěcení k exorcismu, které se používalo až do II. Vatikánu, praví: „Vezmi (tuto knihu) a ulož si ji v paměti a přijmi moc vkládat ruce na posedlého[15] zlým duchem, jak pokřtěného, tak katechumena.“[16]

Později západní církev považovala za dobré vyhradit tuto službu biskupům a kněžím výslovně ustanoveným, kteří vykonávají oficiálně tuto moc nad posedlými skrze velký exorcismus. Je třeba také zdůraznit, že v podstatě je to služba ne moci, ale lásky. Nebo jinak, je to služba moci Ducha Svatého, který je Láskou. K ochraně věřících od jiných vlivů zlého ducha se užívá řada svátostin.

 

34. Sv. Jakub z Marky, 28.11. 2006

Sv. Jakub z Marky je významnou postavou františkánství vůbec, je dokonce počítán mezi tzv. čtyři „sloupy observance“ spolu s Bernardinem Sienským, Janem Kapistránem a Albertem ze Sarteana.

Narodil se v Monteprandone v září 1393, otec se jmenoval Antonio Gangale, matka Antonia Rossi. Pokřtěn byl jako Dominik. Otec mu brzy zemřel a on byl v sedmi letech poslán hlídat rodinné stádo. To ho však příliš neuspokojovalo, a proto domov opustil a šel ke strýci knězi v Offidě, který ho poslal na studia, nejdříve do Ascoli Piceno, pak do Perugie, kde získal doktorát obojího práva, civilního i církevního. Na to byl povolán do Florencie, kde vykonával úřad notáře, pak soudce a komisarius v Bibbieně. Nepříliš povzbuzující život na soudních dvorech i jeho osobní touhy ho vedly k tomu, že nakonec vstoupil k Menším bratřím do konventu v Porciunkule u Assisi, kde přijal hábit a změnil si jméno z Dominika na Jakuba. Sliby složil 10.8. 1416. Později byl v konventu ve Fiesole, kde byl jeho představeným Bernardin Sienský. Tam byl před vysvěcen na kněze. Hned jeho slavnostní kázání na svátek sv. Antonína 13.6. 1422 mu získalo pozornost a bylo mu svěřeno poslání kázat. Jako Bernardin putoval po mnoha městech a kázal v lidové italštině.

Součástí jeho promluv bylo často pranýřování lichvářství, jež tehdy byla velkým společenským problémem, neboť to byla doba velkého pokroku peněžnictví. Na scénu vystoupila postava lichváře jako „specialisty v oboru“. Podle dobových svědectví italská města lichváře „nejen tolerovala, ale i oficiálně uznávala“. Proto se Jakub angažoval v zakládání tzv. Montes Pietatis, Hory slitovnosti či poctivosti, jež poskytovaly půjčky za velmi nízký úrok a staly se předchůdkyněmi spořitelen. V roce 1431 se angažoval v mírových jednáních mezi husity a církví. Na generální kapitule v Bologne roku 1433 byl jmenován oficiálním papežským kazatelem Evžena IV..

Jak víme, nebyly to klidné časy. Po velkém papežském schizmatu se v řadě oblastí tím více rozšířily různé hereze, z Balkánu se zase do Evropy tlačili Turci. Jakub byl proto jmenován „komisařem vizitátorem“ a později vikářem pro Bosnu. V těch letech jeho kazatelská činnost přinášela bohaté konkrétní plody. Jakub v bosenských vesnicích pokřtil tisíce lidí, kteří byli předtím pokřtěni (jako sekta bogomilů?) jen „na knihu evangelií“. Od roku 1436 se jeho činnost rozšířila i do Uher, a to na žádost císaře Zikmunda Lucemburského. Z jeho pověření také Jakub, po předchozích smírčích aktivitách na Basilejském koncilu, působil mezi českou šlechtou, aby přijala Zikmunda jako krále. 5. července 1436 byl skutečně v Jihlavě vyhlášen mír Čechů s církví a povolena kompaktáta. 14. srpna sněm přijal Zikmunda za českého krále. 27. srpna 1436 vstoupil Zikmund se slavným průvodem vojáků a šlechticů do Prahy. Jakub z Marky, apoštolský nuncius a papežský legát pro Basilejský sněm, šel pokorně pěšky za císařovým koněm. Při té příležitosti pronesl v kostele sv. Jakuba oficiální řeč a kázal o pokoji a svornosti, jež jsou zaručovány jedinou vírou v Ježíše Krista.

V roce 1439 se vrátil do Itálie. Po smrti Jana Kapistrána 1456 byl poslán do Rakouska a Uher jako jeho nástupce. V roce 1460 mu bylo nabídnuto biskupství v Miláně, ale on odmítl, protože chtěl i nadále pokračovat v kazatelské činnosti.

Během svých kázání Jakub často připomínal moc spojenou se vzýváním jména Ježíš, zvláště v těžkých chvílích a v době nebezpečí. Vyprávěl také zázraky, které se odehrály ve spojitosti s úctou ke jménu Ježíš. 94 jich popsal v jednom ze čtyř rukopisů-autografů, jež se uchovávají v muzeu jeho rodného města Monteprandone. Některé pak namaloval malíř Tegli do lunet místního konventu.

Jakubův druh a sekretář br. Venanzio napsal, že zázraků Jakub „vykonal nejméně sto tisíc“. Musíme samozřejmě počítat s přeháněním. Zaznamenány jsou některé vykonané ve jménu Ježíš.

V Praze mu prý dali jeho protivníci do pití jed a vybídli ho slovy: „Jestliže ho vypiješ a nezemřeš, uvěříme tomu, co kážeš.“ Jakub prý tehdy vyslovil jméno Ježíš a odvážně nápoj vypil. K obrácení jeho vyzyvatelů to však nepomohlo.

V Budapešti v době jeho příchodu panovaly nepokoje mezi Uhry a Němci, lidé se prý dokonce zabíjeli na náměstí. Jakub mezi ně vyšel, aby je uklidnil, v ruce kříž, a křičel, aby ve jménu Ježíše Krista přestali. Nenávist však byla veliká, a tak se ten den vrátil zdrcen do kostela a modlil se. Smír se však nakonec podařilo nastolit.

V Kotoru kázal roku 1432 a uzdravil tam člověka, který trpěl ochrnutím a třesem na celém těle. Bratři, kteří toho byli svědky, nakonec uvedli, že tam bylo ve jménu Ježíš uzdraveno 11 osob. Téhož roku kázal v Šibeniku, kde musel vystoupit proti tamějším mágům a čarodějům. I tam ve jménu Ježíš uzdravil jednoho mladíka. Kázal například i proti prostituci a přiváděl ženy zpět k počestnému životu. 22.7. 1460 tak na svátek sv. Maří Magdaleny mluvil v Milanu k nemalé skupině prostitutek, které se obrátily, a podařilo se mu v tentýž den udělat sbírku, jež vynesla 3000 dukátů, aby měly jakési věno a mohly se provdat.

Zemřel v Neapoli během dalšího diplomatického poslání ráno 28. listopadu 1476, když jeho poslední slova byla: „Ježíš, Maria. Požehnané Ježíšovo utrpení“. Jeho ostatky dnes jsou v jím založeném konventu S. Maria delle Grazie v Monteprandone.

 

35. Moc vyhánět zlé duchy IV. - 5.12. 2006 (Fil 2,6-11)

Naposledy se budeme věnovat tématu moci, jež církev od Krista přijala k vyhánění zlých duchů. Minule jsme mluvili něco o službě exorcismu. Velký exorcismus je však svátostinou, která je určena přece jen pro speciální případy. Máme řadu dalších prostředků, na prvním místě svátosti samé, které jsou ze své podstaty vlastně něco ještě víc. Je také třeba připomenout slova možná dnes nejznámějšího exorcisty Gabriela Amortha (vyšly od něj u nás i některé knihy), že v této oblasti „všechny modlitby jsou účinné, když jsou činěny s vírou, pokorou, láskou…, bez zvláštností. Modlit se za druhé je jistě doporučení, které nám přichází od Boha. Každý to může dělat, jak to odpovídá jeho kněžství: buď z kněžství vyplývajícího ze křtu nebo z kněžství služebného. Je výborné, když kněží žehnají, měli by to dělat mnohem víc.“ Je samozřejmé, že u modliteb věřících jde o soukromé modlitby, jež nemají co dělat se svátostinou exorcismu. Jsou lidé, kteří mají dar vymodlit velké věci. Dostali jsme moc, která spočívá na moci Ježíšova jména.

Krásně tuto moc vystihl moskevský metropolita Filaret Drozdov na Vánoce 1826: „Lidé, přitahováni velikostí tohoto světa se nezřídka pohoršovali z toho, že se Ježíš Kristus učinil maličkým. Ale když se zkušeností mnoha staletí dojdeme k poznání, že ho Bůh i povýšil, že před jeho jménem se skutečně sklonilo každé koleno na nebi, na zemi i v podzemí, neboť ode dne jeho vzkříšení a nanebevstoupení tisíce svědků vidělo, jak nebeské síly poslušně plnily jeho příkazy a jak naopak pekelné síly byly zahnány do hlubin jeho jménem. Miliony pozemských tvorů nacházejí svou blaženost, když se klanějí jeho jménu, načež i před lidmi sjednocenými v klanění se před jménem Ježíš můžeme se osvobodit od námahy bránit a obhajovat to, že se stal maličkým. A není pro nás těžké kontemplovat jeho umenšní se stejnou úctou, jako kontemplujeme jeho velikost.“[17]

Dále připomeňme, že v předkoncilním Římském rituálu bylo žehnání různých hmotných věcí, které mohou pomáhat v boji proti zlu. Bohužel tato žehnání většinou nejsou uvedena v novém Benedikcionálu,[18] který je již pár let přeložen i do češtiny, v němž jsou různé obřady žehnání.

Při žehnání soli do svěcené vody se říkalo: „Ať prchne z vykropeného místa každé zlo, každý přízrak, každá prohnanost ďábelského klamu a každý nečistý duch.“ Nad vodou se modlí takto: „Dej, Pane, do této vody sílu tvého požehnání, ať slouží k vyhánění zlých duchů, k zahnání všech nemocí a ať každé místo, jež bude touto vodou pokropeno, je chráněno od každé nečistoty, od všeho škodlivého, ať se tam neusadí škodlivý duch nebo vanutí nákazy, ať se obrátí na útěk všechny úklady skrytého nepřítele.“ Při žehnání oleje se říká: „Vykořeň a obrať na útěk z tohoto oleje každé voje nepřátelské, každé voje ďábelské, každý útok, každý přízrak Satana.“ Při žehnání svící kněz říkal: „Kdekoli budou tyto svíce umístěny nebo zapáleny, ať odejdou pryč knížata temnot, ať se třesou a z lidských příbytků bojácně prchnou zlí duchové se všemi svými služebníky a ať se víc neodváží rušit klid a obtěžovat ty, kdo ti slouží, Všemohoucí Bože.“[19]

Něco najdeme v mírné úpravě uvedeny alespoň v poměrně nové knize obřadů Uvedení do křesťanského života dospělých.[20] I tam jsou tři tzv. „malé exorcismy“, které je možno použít u katechumenů při obřadech skrutinií v posledním měsíci před křtem. Všechny tyto modlitby, i když se jedná o žehnání hmotných věcí, jsou buď výslovně nebo zahrnutě konány v „Ježíšově jménu“. Příkladem jedna ze skrutinií: „Pane Ježíši, prameni vody živé, otevři se pro ty, kteří po tobě žízní; učiteli života, zjev svou pravdu těm, kteří touží po tvém slově. Ty, jenž jsi bez hříchu, Svatý a Silný, shlédni na slabost a hříšnost, shlédni na toho, který ti s důvěrou otvírá své srdce, který před tebou obnažuje rány své duše a přiznává se ke svým hříchům. Vysvoboď ho z jeho slabosti, uzdrav jeho nemoc, utiš jeho žízeň a jeho srdce naplň pokojem. Stůj při nás, když vzýváme tvé svaté jméno, a ukaž nám jeho sílu. Přikaž, ať je spoután duch zla, ten, nad nímž jsi svou smrtí a svým vzkříšením zvítězil, a dej, ať tohoto vyvoleného vede tvůj svatý Duch po cestě spásy, aby se v duchu a v pravdě klaněl Otci. Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků.“[21]

 

 

36. Jméno Ježíš a odpuštění hříchů - 12.12. 2006 (1Jan 2,12-14; Lk 24,44-47)

V září 1987 vykonal papež Jan Pavel II. apoštolskou návštěvu USA a Kanady. Ve své promluvě v katedrále v Los Angeles si vzal jako ústřední motiv jméno Ježíš. Naschvál jsem si to spočítal, během nedlouhé promluvy používá tento motiv hned 16x. Nejprve je to jakási zdravice: „Milý lide této velké arcidiecéze v Los Angeles, s jejími mnoha problémy, jejími velkými výzvami, jejími nesmírnými možnostmi pro dobro: jméno Ježíš je váš život a vaše spása. Je vaší hrdostí a vaší radostí, je hrdostí a radostí vašich rodin a vašich farností. V tomto jménu nacházíte sílu ve své velké slabosti i energii pro svůj každodenní křesťanský život. Ve vašem boji proti zlu a tomu zlému a ve vaší snaze o svatost je jméno Ježíš pramenem vaší naděje, neboť ve jménu Ježíš jste nepřemožitelní![22]

Při vypočítávání účinků jména Ježíš potom Jan Pavel II. říká: „Jméno Ježíš je také výkřikem osvobození pro celé lidstvo. Má moc utěšovat a uzdravovat nemocné (srov. Sk 3,6; Jak 5,14-15), vyhánět zlé duchy (srov. Mk 16,17; Lk 10,17; Sk 16,18) a vykonat každý typ zázraku (srov. Mt 7,22; Sk 4,30). Ještě důležitější je, že ve jménu Ježíš a z jeho moci jsou odpuštěny naše hříchy (srov. 1Jan 2,12). Jméno Ježíš je v centru křesťanské bohoslužby v této katedrále i v každém kostele světa: »Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich« (Mt 18,20).“[23]

My jsme se několikrát věnovali moci vyhánění zlých duchů, teď bude dobré zmínit se o moci odpouštět hříchy. Vodítkem nám je jednak úryvek evangelia podle Lukáše, který jsme četli. Ježíš při posledním zjevení po svém Vzkříšení řekl apoštolům: „V jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy“ (Lk 24,47). V 1. čtení jsme slyšeli Janova pohnutá slova: „Píšu vám děti, protože vám byly odpuštěny hříchy pro Ježíšovo jméno“ (1Jan 2,12).

I nauka církve v Katechismu katolické církve je s tím v souladu. Čl. 1448: „Církev skrze biskupa nebo své kněze uděluje ve jménu Ježíše Krista odpuštění“ (v ital. ne „jménem“ ale „ve jménu“ - „concede nel nome di Gesù Cristo“).

Ve jménu Ježíš je nám ale nejen odpuštěno; měli bychom i my odpouštět v jeho jménu. Tomu tématu se dost věnuje mezinárodní Fraternita Ježíše Vzkříšeného. Píše P. Vigilio Covi: „Odpustit? Ano! Poprosit o odpuštění, aniž bychom se obhajovali a aniž bychom připisovali viny druhým, odpustit, aniž bychom vyžadovali vysvětlení nebo sliby. Jediná podmínka: dělej to v Ježíšově jménu! Vyslov přímo toto Jméno, protože každý hřích působí škubnutí srdce Božího Syna, jenž zemřel za hříchy, a každé odpuštění ho rozjásá, protože oslavuje jeho Vzkříšení: »Prosím tě o odpuštění v Ježíšově jménu!« »Odpouštím ti v Ježíšově jménu!« Když jsou hříchy, i když tíživé, obklopeny jménem Ježíš vysloveným nahlas, už víc nezatěžují a přestanou vnášet nedůvěru a smutek.“

Jeden text z jiného soudku může být pro nás obrazem. V apokryfním trestu Potrestání Piláta se píše, jak císař předvolal Piláta před senát a vytýká mu, že neposlal zajatého Ježíše přímo k němu, ale dal tohoto spravedlivého ukřižovat, „»když učinil tolik dobrých zázraků, o nichž jsi mluvil ve své zprávě. Z takových zázraků bylo zřejmé, že Ježíš je Kristus, židovský král.« Jakmile to císař vyslovil a pronesl jméno samotného Krista, zhroutil se veškerý zástup bohů, proměnili se v mrak prachu přímo tam, kde seděl císař se senátem. Všechen lid, který stál vedle císaře, se kvůli vyslovení onoho výroku a kvůli pádu jejich bohů vyděsil, všichni zachváceni strachem odešli, každý do svého domu, a divili se, co se stalo.“[24]

Působivé vyprávění o zástupu bohů, který se v momentu rozpadne v prach. Nějak podobně asi Ježíšovo jméno ničí bariéry našeho neodpuštění, jako i našich vin. Pamatujme na jméno Ježíš tam, kde je pro nás těžké někomu odpustit.

 

 

37. Řehoř Naziánský (a jméno Ježíš) - 2.1. 2007

Pěkným příkladem křesťanského ducha je řeckokatolický pozdrav ve vánočním období „Christos raždajetsja“, na který se odpovídá „Slavite jeho“, tedy doslova: Kristus se rodí, oslavujte ho. Málokdo ví, že tento pozdrav pochází z křesťanského starověku. 25. prosince roku 379 konstantinopolský patriarcha Řehoř Naziánský začal své vánoční kázání slovy: „Kristus se rodí, oslavujte ho! Kristus přichází z nebes, vyjděte mu v ústrety! Kristus přichází na zemi, velebte ho!

Dnes slavíme památku svatého Bazila a jeho druha sv. Řehoře Naziánského. Jsou to, nutno říci, dva giganti mezi církevními Otci, o každém z nich by se dalo mluvit dlouho. Úmyslně si volím Řehoře Naziánského, protože je většinou méně známý, a přitom je to naprosto mimořádná osobnost. Z jeho života si připomeneme něco z počátků a ze závěru.

Narodil se kolem r. 330 v kapadockém městě Naziánu. Jeho otec, původem pohan, se ještě před Řehořovým narozením obrátil ke křesťanství a později se stal v Naziánu biskupem. Za svou náboženskou výchovu vděčil Řehoř především své matce Nonně. Brzy se rozhodl pro panický stav. Dal se na studium rétoriky, nejdříve v Kapadocké Cesarei, kde se seznámil se sv. Bazilem, pak studoval v Palestinské Cesarei. Poté cestoval za dalšími studiemi po moři do Alexandrie. Nedaleko Kypru byla loď zachvácena prudkou bouří a Řehoř ve smrtelné úzkosti učinil slib, že bude-li zachráněn, zasvětí celý svůj život Bohu. Loď se zachránila a přistála šťastně v Alexandrii. Tam Řehoř poznal sv. Athanasia a učil se u Tespesia. Z Alexandrie se odebral do Atén, kde začalo jeho skutečné přátelství s Bazilem. Společně bydleli, společně jedli, společně se učili. Během krátké doby předstihli své učitele. Podle slov sv. Řehoře znali jen dvě cesty: jedna z nich vedla do chrámu a druhá do školy.

Stal se knězem, později ho Bazil dotlačil k biskupskému úřadu. Po smrti císaře Valensa (r. 378) prosili cařihradští katolíci Řehoře, aby přišel do hlavního města a spravoval arcibiskupství. Ten svolil. Když přišel do Cařihradu, nalezl zde neutěšené poměry. Pravověrní byli v menšině a neměli ani chrám. Proto jim zřídil kapli, kterou nazval Anastasis (Vzkříšení). Zde přednesl své slavné, dodnes zachované teologické přednášky o Nejsvětější Trojici. K Řehoři začali brzy přicházet heretici, pohané i židé. Zříkali se svých omylů a biskup je přiváděl do Církve. Nepřátelé začali strojit proti Řehořovi úklady. Pomlouvali jej, napadali jeho posluchače, snažili se proti němu poštvat lid, ba chtěli sáhnout i na jeho život. Světec však vytrval a neklesal na duchu. R. 380 vstoupil do města císař Theodosius a odevzdal katolíkům všechny význačnější chrámy, které jim byly odňaty před čtyřiceti lety.

Když chtěl nemocný Řehoř opustit cařihradskou katedru, lid jej zadržel slovy: „Společně s tebou odejde i Trojice.“ A tak zůstal na katedře až do II. všeobecného koncilu v Cařihradě (r. 381), kde měla být řešena otázka nástupce posledního cařihradského biskupa. Na koncilu byl Řehoř potvrzen ve funkci a po smrti biskupa Melecia se stal i předsedou sněmu. Řehoř se však rozešel s většinou účastníků v názoru na tzv. „Antiochijský rozkol“, a proto se proti němu opět obrátila dávná nenávist. Mnozí jej začali obviňovat, že v boji s ariány nepovolal světskou moc. Nakonec byla nadnesena i otázka právoplatnosti Řehořova biskupského působení v Cařihradě, když je právem biskupem sasimským. Přitom nepřátelé ani neskrývali, že jde o intriky. Když Řehoř viděl rozdvojení, vystoupil na koncilu s řečí: „Mužové a mí bratři ve vedení svatého Kristova stáda! Styďte se! Máte učit druhé zachovávat pokoj a přitom se hádáte mezi sebou! Jak můžete druhé utvrzovat v jednotě, jestliže nejste jednotni mezi sebou? Já vás však prosím před jednopodstatnou Trojicí, abyste se usmířili a žili ve vzájemné lásce, abyste mohli jednotně řešit církevní otázky. Jsem-li já vinen vaším rozdělením, nejsem nijak důstojnější než prorok Jonáš. Vyhoďte mě z lodi a bouře přestane. A jestliže nejsem vinen touto bouří, přesto jsem ochoten trpět, chcete-li. Jen se smiřte mezi sebou a buďte jedné mysli. Svrhněte mě ze stolce, vyžeňte z města, jen milujte pravdu a pokoj.“ Po těchto slovech Řehoř opustil koncil i Cařihrad a odešel do Naziánu, kde vedl biskupství do r. 383, kdy tam byl ustanoven biskupem Eulalius.

Řehoř se usadil r. 383 v Arianzu na statečku, který zdědil po rodičích. Tam konečně dosáhl klidu. Jeho jedinou rozkoší byla zahrádka, studánka a stinný les. Zde napsal většinu svých básní a listů. Svůj život ukončil r. 389 a byl s poctami pohřben v Naziánu. Jeho ostatky byly přeneseny r. 950 do Cařihradu, odkud se jejich část dostala do Říma, kde jsou uloženy v bazilice sv. Petra. Nedávno byly jeho ostatky vráceny východní církvi. Spolu se svatým Janem Evangelistou má tu výsadu, že mu východní církev dala přízvisko Teolog.

Řehoř Naziánský zřejmě hluboce, i když nepřímo, ovlivnil i počátky křesťanství u nás, byl oblíbeným totiž teologem sv. Konstantina, Cyrila, génius čerpal z génia. V Životě Konstantinově čteme: „Učení se oddaje, seděl ve svém domě a učil se nazpaměť knihám svatého Řehoře Teologa. I křestní znamení udělal na stěně a tuto chválu napsal svatému Řehoři: Ó, Řehoři, tělem člověče, ale duší anděli! Ty jsi přece tělem člověk, ale zdál ses andělem, neboť tvá ústa - jako jeden ze Serafů - oslavují Boha a osvěcují všechen svět učením pravé víry. Proto i mne, který se k tobě vrhám s láskou a vírou, přijmi a buď mi vzdělavatelem“ (ŽK 3). Asi třicet Řehořových kázání bylo přeloženo do staroslověnštiny již v době Cyrila a Metoděje.

Podle Řehoře třeba meditovat nad Písmem sv. bez prosby k Duchu Svatému nestačí. Napsal: „Je to jako připravovat oběd a dát na stůl obilné klasy místo chleba.“

Pokud jde o téma jména Ježíš, Řehoř nám zanechal významné svědectví o exorcismech. Sám o sobě napsal, že často vyslovuje Ježíšovo jméno při vyhánění zlých duchů: „Kristus, Logos (Slovo) velkého Boha, když se zjevil v lidské podobě, jako Bůh nepodřízen jhu lidstva vyhnal zpět ty, kdo vládli po dlouhou dobu na zemi, a skoncoval svou krví s uctíváním krve bezbožné, veřejně ukázal oběť ducha, jež byla dříve skrytá a zářila pro nemnohé. Ale není v tom nic mimořádného: neboť i já, jenž jsem částí Krista, často slavnostně vyslovuji jen jeho ctihodné jméno, a zlý duch odchází a přitom rozhněván skřípe zuby a vykřikuje moc Krále nebes; nebo kreslím ve vzduchu letmé znamení velkého kříže a jeho zpodobení je schopno přinést vítězství, jako to kdysi učinilo prostřednictvím rukou proslaveného Mojžíše (Ex 17,8nn).“ Ba jedna formule exorcismu je přímo připisována Řehoři Naziánskému.

Řehoř je znám svými poetickými teologickými texty. Na závěr jedna jeho modlitba. „Kdybych nebyl tvým, můj Kriste, cítil bych se konečným tvorem. Narodil jsem se a cítím, že se rozpadám. Jím, spím, odpočívám, chodím, onemocním a uzdravuji se, přepadá mě bezpočet dychtění a trápení; těším se ze slunce i z toho, že země vydává plody. Pak umírám a tělo se stane prachem, stejně jako tělo zvířat, která nezhřešila. Ale já, co mám víc než oni? Nic, ne-li Boha. Kdybych nebyl tvým, můj Kriste, cítil bych se konečným tvorem.“

 

 

38. Památka Nejsvětějšího Jména Ježíš 3. ledna 2007

Úcta Jména Ježíš je u františkánů nejvíce spojena s osobou sv. Bernardina Sienského (1444), který jí navíc dal formu i obraznou, známý emblém yhs, často později i dnes mylně vykládaný, neboť jde v zásadě polatinštělou řeckou zkratku jména Ježíš (IHCOUC). Bernardin však musel dokonce dvakrát před samotným papežem obhajovat tuto formu úcty, kterou šířil mezi masami lidu, jež chodily na jeho kázání. Základem jeho vítězné obhajoby bylo, že úcta ke Jménu Ježíš a vůbec k Božímu jménu je spojena s církví od jejích počátků a je hluboce zakořeněna v Písmu, jak ve Starém tak Novém zákoně.

Zkusme si však uvést tři jiné příklady úcty ke Jménu Ježíš, tak jak je život přinesl. Od formy hluboce vnitřní, po vnější formu vyjádřenou i v symbolice.

1. Není obvyklé, když se dá pokřtít rabín. Natož když se jedná o hlavního rabína římské židovské komunity. A přece je znám z knihy Before the Dawn, Před úsvitem, vydané v USA v roce 1954, pohnutý příběh rabína Israele Zolliho, který po konverzi ke katolictví přijal křest 13. února 1945. Zdálo se to pro mnohé jako blesk z čistého nebe, byla to však cesta, která zrála dlouho a postupně. Jeden z klíčových bodů popisuje Zolli, a to bylo teprve v roce 1917:

„Jednou po obědě jsem byl doma sám samotinký a psal jsem jeden z obvyklých článků pro obvyklé Lehrerstimme. Myslel jsem, že jsem daleko od sebe sama. Najednou jsem položil pero na stůl, aniž bych si byl vědom, proč takto přerušuji práci, a jako u vytržení jsem začal vzývat jméno Ježíš… Ježíš vstoupil do mého vnitřního života jako sladký host, volán a dobře přijat. Láska k Ježíšovi nemusela znamenat zapření židovství ani přijetí křesťanství… Do této mé lásky k Ježíšovi nemusely vůbec vstoupit ani židovství ani křesťanství. Já před Ježíšovou tváří a Ježíš ve mně.“ Tedy spontánní hledání, jež se projevilo vzýváním Ježíšova jména.

2. Druhý příklad je zhruba z doby Bernardinovy. Je na úsvitě, středa 30. května 1431. Je to den, kdy je Johanka z Arku vedena k upálení na hranici na náměstí Vieux Marché v Rouen. Dominikán Martin Ladvenu ji vyzpovídal a bylo jí dovoleno i přistoupit k přijímání. Zahalena plameny, Johanka z Arku, pouze devatenáctiletá Panna Orleánská, šestkrát velkým hlasem zakřičela jméno Ježíš.[25] Tento křik hluboce zapůsobil na přihlížející, ba mnohými otřásl. Ale tento křik nebyl pro dívku něčím náhodným nebo okázalým gestem. Vždy, když Johanka z Arku jela v zářivé zbroji do boje, měla v ruce bílý praporec posetý liliemi; vyžádala si, aby na něm bylo napsáno jméno Ježíš. To stejné známe např. z bitvy u Bělehradu proti Turkům v roce 1456, kde Jan Kapistrán dal na praporce a štíty zpodobit právě Bernardinův symbol Jména Ježíš. Se Jménem Ježíš šly z velké části neškolené šiky obránců hájit holý život a existenci křesťanské Evropy.

3. Třetím příkladem, který je třeba zmínit, je tzv. Ježíšova modlitba ve východní církvi. Je to vůbec charakteristická forma pravoslavné spirituality, která se však už dávno rozšířila mimo hranice pravoslaví, ba protkává celé dějiny nejen východní církve. Když skládá pravoslavný mnich své sliby, dostává svou vlastní modlitební šňůru (řecky komboskini, rusky čotky). Kněz mu ji předává se slovy: „Bratře …, převezmi tento meč Ducha, kterým je slovo Boží, abys nepřetržitě opakoval Ježíšovu modlitbu, neboť vždy musíš mít jméno Pána Ježíše v mysli a na rtech a bez ustání říkat: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.“ Modlitba Ježíšova je výsostnou modlitbou pravoslavných mnichů, ale šíří se daleko za zdi monastýru, je praktikována u lidí nezávisle na postavení v církvi nebo sociální vrstvě.

To jsou tedy tři formy úcty ke Jménu Ježíš, a jak vidíme, je to něco hluboce zakořeněného a zásadního pro křesťanskou spiritualitu vůbec.

 

39. Odpuštění v Ježíšově jménu - Annalena Tonelli - 9.1. 2007 (Mt 18,22)

Říkali jí italská Matka Tereza, někde se o ní vědělo. A to přesto, že celý život žila nenápadně a i ve své závěti napsala: „Nemluvte o mně, nemělo by to smysl, ale vzdejte slávu Bohu.“ Nejvíce se o ní veřejnost dověděla spíše až ve spojitosti s její smrtí. Její skutečné jméno bylo Annalena Tonelli. Před svým hrdlořezem snad prý volala, že mu odpouští v Kristově jménu. Je to žena, na níž se ukázala ohromná síla křesťanství. Po její smrti 5. října 2003 obletěly svět její fotografie a její svědectví, které napsala dva roky předtím.

„Když přišla poprvé do Afriky v roce 1969, zdála se jako děvčátko, vypadala mladší než na svých 23 let. Annalena přišla do Keni vyučovat angličtinu dětem… Byla v doprovodu dalších dvou dobrovolnic, jež pocházely jako ona z Forlì. Vypadaly nadšeně, že konají tuto misijní činnost…“ Později přešla do Somálska, do kraje, jemuž se říká Somalialand. „Annalena byla žena silná, veselá, nehleděla na únavu… Měla velkého ducha oběti, který ji vedl ke sdílení chudoby bratří a sester, jimž věnovala všechnu svou energii. Spala vždy na rohožce, i když v pokoji měla k dispozici postel, její duch oběti byl velký jako její srdce.“ Tolik ze svědectví sestry Orietty, řeholnice.

Ale Annalena nebyla řeholnice. Ještě z jednoho z mála svědectví o ní, ale velmi působivého: „Naše bázeň, naše úzkost vyplývá z fatku, že stojíme před bytostí, která žila v závratných výšinách víry, naděje, lásky. Radikální, přehnané, bez míry, jsme před tajemstvím tvora, který patří k samotnému tajemství Božímu a my si je nemůžeme chtít přivlastnit. Annalena nebyla dobrovolnice, nebyla ani řeholnice ani laik, nebyla misionářka; a zároveň byla cele laik i radikálně zasvěcená (osoba): vychází mimo každou definici, mimo každé církevní schéma… Ale co nejvíce zaráží, že její neuhasitelná žízeň po Bohu ji pudila přes dramatické události, aby sestoupila neúprosně do nejhlubší propasti lidské bídy.“

V Keni by zůstala nastálo, ale po 17 letech se tam rozpoutala vojenská operace, která měla vyhladit celý jeden kmen čítající 55 000 lidí. Annalena pomáhala těm, kdo přežili, pečovala o zraněné po mučeních, pohřbívala mrtvé. Díky její intervenci se vojenská operace zastavila na 1000 mrtvých. Ale stala se nepohodlným svědkem. Po vyšetřování musela do 24 hodin opustit Keňu. Vybrala si Somálsko, zemi postiženou občanskou válkou, nepokojnou tehdy stejně jako dnes.

Začátky tam nebyly o nic lehčí. Byla přepadena, okradena, unesena povstalci, zázračně přežila bandy „morian“, zdrogované mládeže, která jí ukradla auto, jídlo, léky.

V roce 1996 musí opustit místo Merca a přejít do Boramy. Získala si respekt i Somálců, od přírody nepřátelských a válčících, říkali jí: kněžna z Boramy. Chudí ji velebili, ale mocní a někteří náboženští představitelé ji nenáviděli. Snad to, co jim nejvíce vadilo, že bojovala proti ženské obřízce, mrzačení pohlavních orgánů tamních žen. Množily se výhružky smrti. Den 5. října 2003 byl den, na který se už dlouho připravovala. Přišli dva islámští radikálové, zřejmě z tábora na hranicích s Keňou, kde se cvičili teroristé Al Kajdy a který nebyl tak vzdálen. Prostřelili jí hlavu.

Ve svém vyznání, o němž řekla, že si je stokrát vyčítala, uvedla, že láskyplnou agonií jejího života, trýznivou touhou jejího bytí je Ježíšovo: Aby byli jedno, Ut unum sint. Jejím vzorem byl Kristus, a po něm Charles Foucauld a Gándhí. „Každý den na Tuberkulózním centru se přičiňujeme o mír, pro vzájemné pochopení, učíme se společně odpouštět. Ach, odpuštění, jak těžké je odpuštění! Moji muslimové mají problémy je ocenit a chtít je pro svůj život, pro své vztahy s druhými. Říkají, že jejich náboženství je tak fudud, tak nenáročné. Říkají, že Bůh chce po člověku odpustit, ale když toho pak člověk není schopen, Bůh je milosrdný. Každý den zápasíme za pochopení, že vina není nikdy jen na jedné straně, ale na obou… Můj život poznal mnoho a mnoho nebezpečí; tolikrát jsem riskovala smrt. Po léta jsem byla uprostřed války. Zakusila jsem na těle svých blízkých, těch, které jsem milovala, a tedy na svém těle, zlobu člověka, jeho zvrácenost, jeho krutost, jeho ničemnost. A vyšla jsem z toho s neotřesitelným přesvědčením, že jediné, co je potřebné, je láska.

„Nejmimořádnější dar, dar, za který budu děkovat Bohu i jim stále a navěky, je dar mých nomádů v poušti. Muslimové, oni mě naučili víře, odevzdání se bez podmínek, dání se Bohu, dání se, které je Důvěrou a Láskou. Mí pouštní nomádi mě naučili dělat všechno, všechno začínat, všechno konat ve jménu Božím. »Bismillahi rahmani rahim«, ve jménu Boha Všemohoucího a Milosrdného. Ve jménu Boha se vstává, myje se, uklízí se dům, pracuje se, jí se, dále se pracuje, studuje se, dělá se tisíc věcí každý den a nakonec se usíná: všechno ve jménu Božím. Vzdávám díky svým nomádům pouště, že mě to naučili.“

 

Její svědectví z 1.12. 2001.

 

„Jmenuji se Annalena Tonelli. Narodila jsem se v Itálii, ve Forlì, 2. dubna 1943. Pracuji ve zdravotnictví už třicet let, ale nejsem lékařka. Získala jsem doktorát práva v Itálii. Mám oprávnění k vyučování angličtiny ve vyšších školách v Keni. Mám certifikáty a diplomy na tuberkulózu v Keni, tropické a obecné medicíny v Anglii, leprologie ve Španělsku. Itálii jsem opustila v lednu 1969. Od té doby žiji službou Somálcům. Je to třicet let společného sdílení. Žila jsem totiž stále s nimi kromě malých přerušení v jiných zemích z vyšší moci. Vybrala jsem si život pro druhé (chudé, trpící, opuštěné, nemilované), když jsem byla malá, a tak jsem žila a doufám, že budu až do konce svého života. Chtěla jsem následovat jen Ježíše Krista. Nic jiného mě tak silně nezajímalo: on a chudí v něm. Pro něj jsem si vybrala radikální chudobu…, i když chudá jako skutečně chudý…, chudí, kterých je plný každý můj den…, já nikdy nebudu moci být. Žiji službou beze jména, bez jistoty řeholního řádu, aniž bych patřila k nějaké organizaci, bez platu, bez placení dobrovolných příspěvků pro dobu, až budu stará. Nejsem provdána, protože tak jsem se rozhodla v radosti, když jsem byla mladá. Chtěla jsem být celá pro Boha. Byla to bytostná potřeba – nemít svou rodinu. A tak se stalo z Boží milosti. Mám přátele, kteří pomáhají mně a mým lidem víc než třicet let. Všechno jsem mohla dělat díky nim, především přátelům z Forlì, z Výboru pro boj proti hladu ve světě. Samozřejmě existují také další přátelé z různých částí světa. Jinak by to ani nemohlo být. Potřeby jsou velké. Děkuji Bohu, že mi je dal a stále dává. Jsme jedno ve dvojím zdánlivě různém, ale v podstatě stejném působení: bojujeme, aby chudí mohli být pozvednuti z prachu a osvobozeni, bojujeme, aby všichni lidé mohli být jedno. Opustila jsem Itálii po šesti letech služby chudým ze spodiny mého rodného města, dětem v místním domově pro opuštěné děti, holčičkám s mentálním postižením a obětem velkých traumat v jednom domově, chudým třetího světa díky aktivitám Výboru pro boj proti hladu ve světě, k jehož vzniku jsem přispěla. Věřila jsem, že se nemohu dát úplně, když zůstanu ve své zemi… hranice mé činnosti se mi zdály tak úzké, těsné… Pochopila jsem brzy, že je možné sloužit a milovat všude, ale to už jsem byla v Africe a cítila jsem, že jen Bůh mě tam přivedl a tam jsem s radostí a vděčností zůstala. Odjela jsem rozhodnuta „křičet evangelium životem“ po stopách Charlese de Foucaulda, který zapálil můj život. Třicet tři let poté křičím evangelium jen svým životem a hořím touhou i nadále ho křičet až do konce. Tato má základní motivace spolu se stálou nepřekonatelnou náruživostí pro člověka zraněného a ponižovaného, aniž by si to zasloužil, nehledě na rasu, kulturu a víru. Pokouším se žít s maximální úctou k „těm“, které mi Pán dal. Přijala jsem, pokud je to možné, jejich styl života. Žiji život velmi střízlivý v bydlení, v jídle, v dopravních prostředcích, v oblékání. Spontánně jsem se zřekla západních zvyklostí. Hledala jsem dialog se všemi. Dala jsem lásku, věrnost a nadšení. Ať mi Pán odpustí, jestli říkám velmi silná slova.

Prakticky stále jsem žila se Somálci, nejprve těmi na severovýchodě Keni, potom v Somálsku. Žiji ve světě striktně muslimském. Jediní řeholníci a sestry přítomní v Somálsku od dob Mussoliniho až do občanské války, jež vypukla před jedenácti lety, byli přijati výlučně k duchovní službě Italům. Posledních pět let jsem prožila v Boramě, na severozápadním kraji země, na hranici s Etiopií a Djibouti. Tam není žádný křesťan, s nímž bych se mohla sdílet. Dvakrát do roka, kolem Vánoc a Velikonoc, přichází biskup z Djibouti sloužit pro mě a se mnou mši. Žiji sama, protože ty, kdo mě doprovázely a spolu s chudými udělaly z mého života ráj na zemi během mých sedmnácti let na poušti, se rozptýlily, když jsem byla nucena opustit Keňu. To bylo v roce 1984. Keňská vláda se pokoušela spáchat genocidu proti jednomu nomádskému kmenu v poušti. Chtěli vyhladit padesát tisíc lidí. Zabili jich tisíc. Podařilo se mi zabránit, aby se v masakru pokračovalo až do konce. Proto jsem po roce byla deportována. Mlčela jsem ve jménu maličkých, které jsem zanechala doma a kteří by byli potrestáni, kdybych mluvila. Mluvili však nahlas Somálci a bojovali, aby se na světlo dostala pravda o genocidě. Uplynulo 16 let a keňská vláda veřejně připustila svou vinu, žádala o odpuštění, slíbila odškodnění rodinám obětí. Noviny a BBC dlouze mluvily o mé intervenci. A dnes mnozí ze Somálců, kteří měli vůči mně zábrany, mě přijali a stali se mými přáteli. Dnes vědí, že jsem byla připravena dát za ně život, že jsem za ně život riskovala. V době masakru jsem byla zadržena a předvedena před vojenský soud… Autority, všichni ne-Somálci, všichni křesťané, mi řekli, že mi předtím připravili dvě léčky, jimž jsem prozřetelnostně unikla, ale že potřetí neuniknu… Pak jeden z nich, praktikující křesťan, se mě zeptal, co mě vede k tomu, aby takto jednala. Odpověděla jsem, že to dělám pro Ježíše Krista, který od nás chce, abychom dali život za své přátele. Během svého už dost dlouhého života jsem zakusila, že neexistuje zlo, které by nevyšlo na světlo, neexistuje pravda, která nebude odhalena. Důležité je pokračovat v boji, jako by pravda byla už uskutečněná, zvůle se nás nedotýkala a zlo nevítězilo. Jednoho dne dobro zazáří. Vyprosme si od Boha sílu umět čekat, protože může jít o dlouhé čekání… i přesahující naši smrt. Žiji v očekávání Boha a chápu, že mě tíží méně než druhé toto očekávání lidských záležitostí.

Žiji v hlubokém snížení se mezi chudými, nemocnými, těmi, které nikdo nemiluje. Starám se hlavně o kontrolu a léčbu tuberkulózy. Do Keni jsem šla jako učitelka, protože to byla jediná práce, kterou jsem na začátku zkušenosti tak nové a silné mohla dobře dělat, aniž bych někomu způsobila škodu. Byla to doba intenzivní přípravy hodin v téměř všech předmětech (pro nedostatek učitelů), studia místních jazyků, kultury a tradic, doba intenzivního zapojení ve výuce, v hlubokém přesvědčení, že kultura je síla osvobození a růstu. Studenti, mnozí mého věku nebo jen o něco mladší, ti, kdo se střetli s ředitelem, hned jak se rozneslo, že přijde žena učitelka, a ujišťovali ho, že mi zabrání ve vstupu do třídy, byli hluboce zmateni a motivováni. Výsledky byly výborné, takže mnoho tehdejších studentů dnes zaujímá znamenitá místa na různých ministerstvech, ve vládě, v soukromých aktivitách země a často mně přichází echo, že všichni tehdejší studenti ze severovýchodu vyprávějí, že byli mými studenty a já že byla jejich učitelka… což není samozřejmě pravda.

Vzpomínám si, že téměř okamžitě po svém příchodu jsem si zamilovala jedno dítě nemocné sickle cell anemií a hladem… byly to časy strašné bídy… viděla jsem mnoho lidí umírat hladem… Během svého života jsem byla svědkem dalšího hladomoru, deset měsíců o hladu v Merce na jihu Somálska… a mohu říci, že jde o tak traumatizující zážitky, víra je v ohrožení. Vzala jsem čtrnáct dětí nemocných hladem, aby žily se mnou. Darovala jsem onomu dítěti ihned krev a prosila jsem své studenty, aby darovali také… Jeden z nich daroval a po něm mnoho dalších, čímž přemohli předsudky a uzavření světa, který jako by ignoroval jakoukoli formu solidarity a slitování. A to byla snad první zkušenost, že i v islámském prostředí láska plodí lásku. Ale mou první láskou byli nemocní tuberkulózou, lidé nejopuštěnější, nejodmítanější v onom světě. Tuberkulóza už po staletí řádí mezi Somálci. Říká se, že prakticky celá populace je nakažená. Naštěstí jen u jednoho procenta nakažených lidí se nemoc rozvine během jejich života. Byla jsem ve Wajiru, opuštěné vesnici v srdci pouště na severovýchodě Keni, když jsem poznala první nemocné tuberkulózou a zamilovala jsem se do nich, a byla to láska na celý život. Nemocní tuberkulózou byli v oddělení beznadějných případů. Nejvíce drásala srdce jejich zpustlost, jejich utrpení, na něž nebyl žádný druh útěchy. Nevěděla jsem o medicíně nic. Začala jsem jim nosit dešťovou vodu, kterou jsem shromažďovala ze střech krásného domu, který mi dala vláda jako učitelce střední školy. Chodila jsem s plnými kanystry, vyprazdňovala jsem jejich nádrže s velmi slanou vodou ve wajirských studnách a plnila je sladkou vodou. Oni mi dělali nařizující posunky, zdánlivě vyrušeni neobratností té mladé ženy, od jejíž přítomnosti se jako by chtěli rychle osvobodit. Všechno tehdy hrálo proti mně. Byla jsem mladá, a proto jsem nezasluhovala ani slyšení ani úcty. Byla jsem bílá, a proto pohrdaná tou rasou, jež se považuje za nadřazenou nade všemi: bílými, černými, žlutými, patřícími k jakékoli národnosti, jež nebyla ta jejich.

Byla jsem křesťanka, a tedy pohrdaná, odmítaná, obávaná. Všichni tehdy byli přesvědčeni, že jsem šla do Wajiru přetahovat proselyty. A pak, nebyla jsem vdaná, něco absurdního v onom světě, kde celibát neexistuje a není pro nikoho hodnotou, ba je ne-hodnotou. Třicet let poté, jelikož nejsem vdaná, ještě stále se na mě dívají se soucitem a s pohrdáním v celém somálském světě, který mě nezná dobře. Jen ten, kdo mě zná, dobře říká a neúnavně opakuje, že jsem Somálka jako oni a jsem opravdovou matkou všech těch, které jsem zachránila, uzdravila, kterým jsem pomohla, a tak nechávají přejít mlčením skutečnost, že já přirozenou matkou nejsem a nikdy nebudu… Hned jsem začala studovat, pozorovat, každý den jsem byla s nimi, sloužila jsem jim na kolenou, stála jsem vedle nich, když se jim přitížilo a neměli nikoho, kdo by se o ně postaral, aby se jim podíval do očí, kdo by jim vlil sílu… Po pár letech ve (vesnici) T.B. Manyatta každý nemocný, vědom si toho, že je na konci, přál si mě po boku, neboť chtěl umírat a cítit se milován. Začala jsem dělat dohled nad tím, jak jsou léčeni, když jsou propuštěni z nemocnice. Zjistili jsme to. V poušti nebylo zjištěno žádné léčení dotažené do konce. Všichni byli defaulters (nedbalí), na 100%. V roce 1976 jsem byla požádána, abych se stala odpovědnou za projekt Světové zdravotnické organizace pro léčení tuberkulózy mezi nomády, zkušební projekt pro celou Afriku. Požádali mě, abych vymyslela nějaký systém, který by zaručil, že nemocní projdou protituberkulózní terapií každý den po dobu šesti měsíců. Poprvé v Africe bylo použito krátkodobější léčení pro otevřený počet nemocných, léčení, jež umožňovalo uzdravení za šest měsíců. Do té doby bylo k uzdravení potřeba brát léky osmnáct měsíců nepřetržitě. To bylo v září 1976. Rozhodla jsem se, že pozvu nomády, aby se zdrželi na jednom kousku pouště před Rehabilitation Centre for the Disabled, kde jsem pracovala společně se spolupracovnicemi, které se během let ke mně přidaly, všechny dobrovolnice bez platu, všechny pro chudé a pro Ježíše Krista. Spolu s nimi jsem založila centrum, kde dělaly rehabilitaci všem poliomyelitikům[26] severovýchodní pouště v průběhu desíti let. Byli jsme jedna rodina. Kromě poliomyelitiků jsme přijímali zvlášť žalostné případy, které bylo potřeba léčit, rehabilitovat, lidé obzvláště zranění: slepí, hluchoněmí, tělesně i mentálně postižení… Pro mladé jsme se stávaly mámami na plný úvazek a já jsem až dodnes pro ně stálým styčným bodem. Nomádi zatím začali přicházet se svými stany přivázanými na hřbet velbloudů. Rozložili rohože, křivé hole, provazy a stavěli stany. Braní léků po šest měsíců jsme každý den pečlivě kontrolovali. Diagnózy se určovaly jen na základě vyšetření slin pod mikroskopem. Dodávky léků byly naprosto pravidelné… Téměř zázrak pro Afriku. Na závěr těch šesti měsíců přišel velbloud nebo celá karavana a uzdravený pacient se vracel do pouště. Tato policy (metoda), kterou Světová zdravotnická organizace (SZO) nazývá DOTS (directly observed therapy short chemotherapy), se stala globální metodou SZO pro kontrolu tuberkulózy ve světě a je aplikována v mnoha zemích Afriky, Asie, Ameriky i Evropy jako jeden z nejlepších prostředků k zaručení spolupráce nemocného, spolupráce, bez níž neexistuje opravdové uzdravení a bez níž se metla tuberkulózy bude nadále šířit po celém světě a stále v tragičtější formě, jakou je rezistence na protituberkulózní léky. V T.B. Manyatta to bylo velké dobrodružství lásky, Boží dar. Právě díky T.B. Manyatta - a jen zčásti díky Rehabilitation Centre, protože postižení mají v mém světě ještě menší hodnotu než nemocní tuberkulózou – lidé začali říkat, že možná i my půjdeme do ráje… Po pět let nám metli do tváře, že se nikdy nedostaneme do ráje, protože jsme neříkaly: »Není Boha kromě Alláha a Mohamed je jeho prorok«. Potom se odehrála jedna příhoda, kdy jsme byli v ohrožení života, a tehdy lidé začali říkat, že jistě i my se dostaneme do ráje. Pak jsme začali být uváděni jako příklad. První byl starý náčelník, který nás měl velmi rád… »My muslimové máme víru«, řekl nám jednoho dne, »a vy máte lásku.« Bylo to jako čas velkého tání. Lidé stále častěji říkali, že to oni měli dělat, co děláme my, že se budou muset od nás naučit care[27] k druhým, zvláště k nejvíce nemocným a opuštěným… Šestnáct let poté, hned po masakru ve Wagalle, zastavil mě starý Arab uprostřed jedné z hlavních ulic té chudé vesnice. Byl hluboce pohnut, protože mezi mrtvými byli jeho přátelé a protože mě viděl, jak mě zbili, když mě překvapili při pohřbívání mrtvých. On totiž měl strach a neudělal nic, aby své přátele zachránil, zatímco já jsem se odvážila všeho a riskovala jsem, abych zachránila život jeho blízkých, kteří se stali mými blízkými. Křičel, protože chtěl, aby ho všichni slyšeli: »Ve jménu Alláha ti říkám, že když půjdeme ve tvých stopách, to my půjdeme do ráje.« V Boramě, kde dnes žiji, se lidé intenzivně modlí, abych se obrátila na islám. I na jiných místech, kde jsem byla, se lidé od jisté doby začali modlit za mé obrácení na islám. Často mně o tom říkají, ale s jemností, vždycky dodávají, že Bůh to ví a já půjdu do ráje, i když zůstanu křesťankou. Nechtějí, abych se cítila zraněna. A pak se snaží dát mi pocítit, že jsem „asimilována“, že jsem jim velmi blízká. Vyprávějí mi každý hadith, v němž prorok Mohamed ve stopách Issa, Ježíše, jedl s malomocnými ze stejného talíře, měl soucit s chudými, projevoval lásku k maličkým.

Vrátila jsem se v červnu tohoto roku na měsíc do Itálie. Nebyla jsem tu mnoho let. Pro mnoho lidí tam dole to byla událost. Mnozí se báli, že někdo nebo něco mi zabrání v návratu. Veliká byla radost, když jsme se zase setkali. A nejmilovanější sheekh, sheekh, který byl a stále je učitelem Koránu pro jiné sheekh v té oblasti, hned přišel do mé kanceláře a řekl mi, že když jsem byla v Římě (pro ně je v Itálii skoro jen Řím), byli šťastni a sdíleli se mnou v myšlenkách a v modlitbě mou pouť, neboť se skutečně jednalo o pouť. »Oni«, stále mi opakoval sheekh Abdirahman, oprávněně hrdý na své znalosti, »vědí, že v Římě jsou pohřbeni někteří z učedníků Issa, Ježíše, jejich velkého proroka.« Navštívit místa jejich mučednictví je jedna z poutí, které by každý muslim chtěl během svého života podniknout. A tak cítili, že to byli oni, kdo mě poslal na tu pouť a čekali na mě, abych jim o tom vyprávěla a sdílela se. V mnohem širším smyslu, toto je dialog s jinými náboženstvími. Je to sdílení. Tady není téměř potřeba slov. Dialog je žitý život, a lépe, alespoň já to tak prožívám, když je beze slov.

Říkala jsem, že tuberkulóza je metlou somálského světa. Představte si například, že v Boramě, centru s padesáti tisíci obyvateli, jsme diagnostikovali a léčili 1500 nemocných za rok, téměř 100% mělo pozitivní sputum (sliny), zvláště první roky. Dnes máme problém s AIDS. Až v posledních třech letech vidíme nemocné s TBC i HIV, ale problém se šíří. Loni jsme klesli na 800 nemocných za rok, ale přítomnost HIV přináší povážlivý nárůst. V zemi jako je Somálsko, kde tuberkulóza je endemická, první příhodnou infekcí, která se u nemocných rozvine, je tuberkulóza. Usilovně pracujeme na tom, aby si populace uvědomila tento problém a bojovalo uvnitř i vně sebe, aby se postoje změnily a šíření HIV se zarazilo. Začala jsem před pěti lety s třiceti lůžky a se stále větším počtem stanů pro těžce nemocné, kteří nemohli najít lůžko na oddělení, až jsme jich měli více než dvě stě. Dnes mám dvě stě lůžek, osm nových oddělení, jež UNHRCR postavila pro naše lidi, laboratoř, kterou postavila UNDP… a ještě téměř sto stanů pro nemocné, kteří nenajdou místo, kde by mohli být přijati ve vesnici… Někteří přicházejí zdaleka, z Etiopie, z Djibouti, z jiných částí země… Jiní přicházejí, protože je rodina vyhnala kvůli jejich stigmatu spojenému s nemocí. Tuberkulóza je součástí lidí, jejich historie, jejich existenčního boje. Tuberkulóza je stigma a prokletí: znamení trestu seslaného od Boha za spáchaný hřích, otevřený nebo skrytý. V Boramě pokračuje každodenní boj za osvobození od ignorance, od stigmatu, z otroctví předsudků…

Ještě dnes jsme svědky toho, jak se lidé rozhodnou, že nebudou diagnostikováni, léčeni a uzdraveni, a tedy rozhodnou se zemřít, aby nemuseli veřejně připustit, že jsou nakaženi tuberkulózou. Štáb pokračuje v boji především v osobní rovině. Díky systému DOTS vidíme nemocné každý den, každý den s nimi mluvíme, každý den se zabýváme jejich problémy, malými i velkými. Každý den s nimi diskutujeme o tom, co je zotročuje, kvůli čemu jsou nešťastní, v temnotě. A oni se osvobodí, stanou se šťastnými, jsou stále víc ve světle. V centru T.B. jsme otevřeli školy pro nemocné a jejich přátele: jednu školu koránu, jednu školu gramotnosti, jednu školu angličtiny. Už po třicet let se zabývám školami: organizuji je, když je to nutné, tak je stavím, financuji je. Bytost schopná žít v Bohu je jistě výsledek milosti. Zůstává však skutečností, že s výchovou člověk snadněji rozkvete v bytost schopnou žít v Bohu, svém stvořiteli a dárci všeho dobra. Nemocní k nám přicházejí jako bytosti pokořené, trpící, vystrašené, zdeptané, nešťastné. Po prvních týdnech léčení, hned jak se cítí lépe, chtěli by utéct a vrátit se do terénu, ke svým velbloudům, ke svým kozám, ke svým prosným polím. Ve „škole“ každodenních rozhovorů s našimi pracovníky, ve škole čtení a psaní, koránu, angličtiny získávají důvěru, chápou důvody, že je nutné dokončit léčení, brát léky pod dohledem, už netrpí, nemají už strach. Z TBC se člověk uzdraví a stane se silným, ještě silnějším, než jsou příslušníci jeho rodiny, jeho přátelé a známí. Když se plně uzdraví, TBC se nerozšíří na jeho děti, na jeho ženy. Předtím neuměli číst ani psát… Předtím nevěděli téměř nic o svém náboženství… Nyní vědí, znají je z překladu, učí se pochopit a ocenit univerzální hodnoty dobra, pravdy, míru, odevzdání se Bohu… Alláh dal, Alláh vzal, ať je požehnáno Alláhovo jméno…“ Učí se vyrovnávat s tělesným utrpením a smrtí a nebát se jich, neodmítat je, přijmout je… Alláh je! Alláh ví, zná, vede… Mluvíme o tom spolu každý den, vzájemně se utěšujeme, nacházíme sílu a důvěru v tomto vědomí, získaném a každodenně získávaném… A jejich život se mění… A náš život se mění v stále hlubším uvědomění, ve schopnosti žít ve stále opravdovější Boží přítomnosti. Po šesti měsících jsou nemocní, kteří žádají, aby mohli být přijati a nadále navštěvovat centrum, aby mohli dokončit školu, dokončit studium koránu… A všichni se cítí učiteli, hrdě ukazují druhým své vědomosti, své pokroky, svůj růst v lidské důstojnosti. Já mezitím s nimi sdílím jejich život, zabývám se všemi aspekty jejich léčení, každý den studuji texty z medicíny, abych naučila je uzdravit, abych si doplnila vzdělání, hledám lékaře a sestry, hledám peněžní zdroje, protože nemám přístup k fondům SZO, neboť jsem sama, bez organizace. Sloužím nemocným na kolenou, mnoho hodin strávím výukou zdravotnického týmu, aby byl vnímavější, pozornější, schopnější care, schopnější profesionálně.

Ale dostáváme se ke škole hluchých dětí. Před čtyřmi roky mě po dobrodružné cestě přišlo navštívit v Boramě první somálské dítě kenyota, neslyšící od narození, které jsem přivedla do zvláštní školy pro hluché v Keni, když mělo čtyři roky, nyní už dospělý muž. Musel cestovat téměř měsíc přes Keňu a pak Etiopii. Měl trápení s láskou a cítil nutnost mluvit o tom se mnou, protože jsem mu jaksi dělala mámu a pomohla jsem mu zasnoubit se. Okamžitě se rozhodl zůstat a založili jsme školu pro hluché děti… Ovšem v Somálsku nikdy nebyla zvláštní škola. Nikdy nebyla otevřena škola pro hluché děti, pro slepé děti, pro děti s mentálním postižením. Univerzitní profesoři, dokud neuviděli naši školu, nevěřili, že by bylo možné vychovávat hluché dítě. Nikdo to tu nepovažoval za možné. Dnes všichni vědí, že není nic, co by hluché dítě nemohlo dělat vyjma slyšení, není nic, co by se hluché dítě nemohlo naučit, není nic, co by hluché dítě nemohlo vnímat, co by nemohlo pochopit… Jistě, jedná se o dlouhou cestu, ale už vidíme světlo, i když ještě poněkud matné, ale v dálce je světlo tak zářivé, že srdce exploduje radostí a vděčností, protože tuší to, co bude v budoucnosti ne už tak vzdálené… Nová nebesa a nová země…

 

V naší škole jsme začali se třemi hluchými dětmi, pak jich bylo pět, pak osm, pak dvanáct… Dnes jich máme 52… Začali jsme učit v jedné místnosti domku, který si pronajímám v Boramě, pak jsme postavili venku přístřešek, protože dětí přibývalo, pak jsme postavili další místnost v ohradě domu. Mezitím několik dětí tělesně postižených, obětí obrny a války, přišlo a prosilo nás, abychom je přijali do naší školy, protože měly strach chodit do školy pro normální děti… Je tvrdý svět, ten náš, svět silných… neexistuje prostor pro slabé. Rozhodli jsme se je přijmout, řekli jsme jim, že kdyby získali důvěru v sebe samé, to, že vědí něco jako ti druzí nebo lépe než oni, jim nevyhnutně dá sílu postavit se a cítit se jako jiní. Zaplatili bychom jim poplatky, aby chodili do normálních škol. Zaměstnali jsme pro ně výborného učitele. Mezitím byly první děti s TBC uzdraveny a byly propuštěny. Poté co se naučily a rozkvetly ve školách T.B. Centra, chtěly pokračovat ve studiu, ale mnohé z nich neměly peníze na zaplacení školného. A tak jsme se rozhodli přijmout je do třídy spolu s postiženými dětmi. Mezitím o nás lidé stále více mluvili, o zázracích, které se děly v naší škole, a tak se Vysoký komisariát pro uprchlíky nabídl, že nám postaví opravdovou školu. V roce 1998 jsme postavili čtyři třídy, kancelář pro učitele, malý sklad a záchody. Přátelé z Forlì pak postavili další dvě třídy, pak někteří přátelé, angličtí protestanti, které jsme poznali prozřetelnostní shodou okolností, lidé pokorní a ušlechtilí, kteří mě prosí, abych neposílala mnoho detailů, když dělám vyúčtování, jak jsem utratila jejich peníze, kteří mi říkají, že je všechno v pořádku, že všechno je pěkné, že všechno je darem od Pána, postavili tři třídy a dva záchody, a pak postavili přátelé z Forlì ještě jednu třídu. Na kousku země, kterou nám obec dala je ještě místo pro jednu třídu. Před dvěma roky jsme přijali třicet dětí patřících k jednomu pohrdanému klanu Somálců. Jsou to dělníci s kovem, s kůží, holiči, lovci malé zvěře. Nikdy neposílali děti do školy. Žijí v gétech, jejich dcery se neprovdávají za Somálce jiných klanů, jejich synové se nežení s dívkami jiných klanů. Bouří se proti Bohu a proti lidem kvůli svým podmínkám jako odmítaní, pohrdaní, emarginovaní. Jsou to velcí pracanti… Stalo se, že mnoho z nich bylo nemocných s TBC, a tak měli možnost chodit do školy v T.B. centru, zakusit krásu, velikost, radost ze studia, z porozumění, z vývoje, růstu, osvobozování se… A byla tak spontánní jejich žádost, že jsme souhlasili s výchovou jejich dětí, těch dětí, které už po staletí začínají od dětského věku pracovat a dřou jako žádné jiné děti a vydělávají si na každodenní rýži s potem v tváři. Pak se stalo, že někteří intelektuálové a potom někteří bohatí přišli poprosit, abychom přijali jejich děti do naší školy, protože je to škola seriozní, protože je u nás kázeň, protože učitelé se snaží, milují děti, milují výuku, připravují se… A my jsme se rozhodli je přijmout…, je jich málo. Dnes je škola překrásnou směsicí dětí různého původu, různé minulosti, různých schopností. Hluché děti samozřejmě studují v oddělených třídách s nemnoha žáky, ale během hry jsou hluché děti a ty „normální“ společně, a právě toto je jedna z nejútěšnějších, nejpovzbudivějších zkušeností, schopných dát naději do světa, v němž lidé budou chtít být a budou jedno. Toto Unum sint (být jedno) bylo a je bylo a je milou agonií mého života, dychtivou touhou mé bytosti. Je to život, v němž bojuji a trápím se, jak říkal Gándhí, po Ježíši Kristu můj velký učitel společně s Vinobou; v němž bojuji, já ubohá, abych byla dobrá, pravdivá, nenásilná v myšlenkách, ve slovech, v činech. A je to život, který bojuji, aby lidé byli jedno.

Každý den na Tuberkulózním centru se přičiňujeme o mír, pro vzájemné pochopení, učíme se společně odpouštět. Ach, odpuštění, jak těžké je odpuštění! Moji muslimové mají problémy je ocenit a chtít je pro svůj život, pro své vztahy s druhými. Říkají, že jejich náboženství je tak fudud, tak nenáročné. Říkají, že Bůh chce po člověku odpustit, ale když toho pak člověk není schopen, Bůh je milosrdný. Každý den zápasíme za pochopení, že vina není nikdy jen na jedné straně, ale na obou… Společně uvažujeme a snažíme se vidět to všechno, co je pozitivní v druhém, hledíme si tváří v tvář, do očí, protože chceme, aby se konala pravda. Můj tým se naučil smát se svým omezením, své bezvýznamnosti, své „peněžní“ mentalitě, tvrdosti jejich srdce, žízni po pomstě, když jsou zraněni: tomu všemu, co tak znesnadňuje odpuštění… Jistě, říkají, Alláh nechce to všechno, i když Alláh je nekonečně milosrdný.

 

Já, sama za sebe, jsem se po mnoha letech naučila nebo jsem do hloubky své bytosti pochopila, že když něco nejde (neporozumění, útoky, nespravedlnosti, nepřátelství, pronásledování, rozdělení), jistě je vina moje, jistě je něco, v čem jsem se mýlila. U nohou Božích je hledání mé viny snadné, nevezme mnoho času, působí bolest, ale ne zase tolik, protože je tak krásné a velké přiznat si vinu a bojovat, aby vina byla smazána, aby zmýlené postoje byly reformovány, aby byl v každém vztahu k druhým pozitivní přístup. Naším úkolem na zemi je umožnit žít… A život určitě není zavržení, ius belli (právo války), obvinění, pomsta, vložit prst do rány, odhalování omylů a vin druhých, ale držení své viny ve skrytosti, netrpělivost, hněv, žárlivost, závist, nedostatek naděje, nedostatek důvěry v člověka. Život znamená vždy doufat, doufat proti vší naději, vzít na záda svou ubohost, nehledět na ubohost druhých, věřit, že Bůh je a že On je Bohem lásky. Nic nás nemá zneklidňovat a vždy vpřed s Bohem. Možná to není snadné, ba věřit takto může být titánská věc. V mnoha směrech existuje temnota víry, té víry, jež je především dar a milost a požehnání… Proč já, a ne ty? Proč já, a ne ona, ne on, ne oni? A přece, život má smysl, jen když milujeme. Nic nemá smysl mimo lásky.

Můj život poznal mnoho a mnoho nebezpečí; tolikrát jsem riskovala smrt. Po léta jsem byla uprostřed války. Zakusila jsem na těle svých blízkých, těch, které jsem milovala, a tedy na svém těle, zlobu člověka, jeho zvrácenost, jeho krutost, jeho ničemnost. A vyšla jsem z toho s neotřesitelným přesvědčením, že jediné, co je potřebné, je milovat. I kdyby Bůh neexistoval, jen láska má smysl, jen láska osvobozuje člověka od všeho, co ho zotročuje; a zvláště jen láska umožňuje dýchat, růst, kvést, jen láska působí, že nemáme strach z ničeho, že nastavujeme ještě nezraněnou tvář výsměchu a ranám toho, kdo nás zraňuje, protože neví, co dělá, že riskujeme život pro své přátele, že všemu věříme, všechno snášíme, ve všem doufáme… A právě tehdy se náš život stává hodným, aby byl žit. Právě tehdy se náš život stává krásou, milostí, požehnáním. Právě tehdy se náš život stává štěstím i v utrpení, protože žijeme ve svém těle krásu života i smrti. Silně vnímám, že my všichni jsme povoláni k lásce, a tedy ke svatosti… Chudá žena Leona Bloye bloudila od dveří ke dveřím jako žebračka… „Neexistuje jiný smutek na světě než nebýt svatí“, opakovala. Já miluji tuto myšlenku: neexistuje jiný smutek na světě než nemilovat… Což je vlastně totéž. Jistě, musíme se osvobodit od mnohé zátěže. Ale jsou zde praktické metody, jsou zde cesty, jsou jasné ukazatele, je zde v komůrce naší duše Bůh, který nás volá. Ale jeho hlas je slabý a tichý. Musíme naslouchat, měli bychom držet mlčení, měli bychom si vytvořit místo klidu, oddělené, i když často blízko druhých jako maminka, která nemůže být dlouho vzdálena od svých dětí. K milování totiž ne vždy stačí naše srdce, naše touha, naše žízeň po Bohu. Je součástí zkušenosti každého, kdo se rozhodne dát do služby chudým, že chudé není snadné milovat a že srdce člověka – i toho, kdo se dává – může být záhadně velmi tvrdé. Ve Wajiru jsme byly komunita sedmi žen, všechny, i když v různé míře a různým způsobem, jsme žíznily po Bohu a chápaly jsme, že když ztrácíme nebo ztratíme smysl své služby a schopnost milovat, můžeme je najít jen u Pánových nohou. Proto jsme postavily poustevnu a přicházely jsme tam na den nebo i na delší dobu ticha u Božích nohou. Tam jsme nacházely vyrovnanost, klid, předvídavost, moudrost, naději, sílu pro bojování každodenního boje především proti tomu, co nás zotročuje uvnitř, co nás drží ve tmě. Vycházely jsme odtud a cítily jsme se zapáleny láskou ke všem, které nám Pán přivedl do cesty… Někdy jsme si to sdělily, častěji jsme mlčely… Ale tváře mých společnic byly tak krásné, tak zářivé, že mi vypovífaly vše, co stud bránil, aby sdělily slovy. Později, během tohoto mého už dlouhého života, existovaly další poustevny, další mlčení, Boží slovo, velké knihy, velcí přátelé, mnoho a mnoho, kteří inspirovali můj život, zvláště v katolické víře: otcové pouště, velcí mniši, František z Assisi, Klára, Terezie z Lisieux, Terezie z Avily, Charles de Foucauld, otec Voillaume, sestra Maria, Giovanni Vannucci, Primo Mazzolari, Lorenzo Milani, Gándhí, Vinosa, Pina a Maria Teresa... ale v centru vždy Bůh a Ježíš Kristus. Nic pro mě není tak důležité mimo Boha, mimo Ježíše Krista… Ano, maličcí, trpící, blázním, ztrácím hlavu kvůli troskám zraněného lidstva, čím víc jsou zraněni, čím víc jsou trýzněni, pohrdáni, bez hlasu, s žádnou cenou v očích světa, tím víc je miluji. A touto láskou je něžnost, pochopení, tolerance, nepřítomnost strachu, smělost. To není zásluha. Je to potřeba mé přirozenosti. Jisté však je, že v nich vidím Jeho, Božího beránka, který nese na svém těle hříchy světa, který si je nakládá na ramena, který trpí, ale s velikou láskou… Nikdo není mimo Boží lásku. Stokrát jsem si dávala za vinu, že jsem souhlasila, abych přišla sem před vás a mluvila o svém životě; byla jsem slabá a přijala jsem názor svých přátel, kteří jsou přesvědčeni, že v tomto momentu mého života, po čtyřiceti letech, je správné a dobré rozdělit se s druhými o Boží dar. Pokud by však toto mé „vystavení se na veřejnosti“ mohlo posloužit někomu, kdo nevěří, někomu, kdo nežije uvnitř sebe tuto mimořádnou skutečnost, že Bůh miluje každého člověka, od toho nejhodnějšího lásky v očích lidí po toho nejzavrženějšího a nejpohrdanějšího, po člověka zlého, zločince…, tehdy bych poklekla na kolena a dobrořečila bych, že ve mně velké věci učinil ten, který je mocný. Nedobrý člověk, člověk neschopný odpustit, člověk, který rád zraňuje, člověk, který chce pomstu, člověk pokřivený… nejsou lidé zlí, neschopní odpustit, nutně zlí. Jsou takoví, protože na své cestě nepotkali tvora schopného je pochopit, milovat, naložit na sebe jejich viny… „Způsobil jsi zlo? Já zaplatím za tebe“, říkal Gándhí. Tak nám to opakuje Ježíš Kristus po dva tisíce let… Kdo ví, proč jsme my lidé tak hluší… Jistě, jeho hlas je často slabý a tichý… Ale pak, on je v komůrce naší duše a nemělo by být tak těžké sestoupit tam dolů a přebývat s ním. Slova? Ne. Pravda. Realita. Jistě, pro většinu nás lidí bude nutné dodržovat mlčení, ticho, vypnout mobil, vyhodit televizi z okna, rozhodnout se jednou pro vždy a osvobodit se z otroctví toho, co vypadá a co je důležité v očích světa, ale neznamená vůbec nic v očích Božích, protože jde o ne-hodnoty. U Božích nohou najdeme každou ztracenou pravdu, všechno, co bylo uvrženo do tmy, se stane světlem, všechno, co bylo bouří, se sklidní, všechno, co se zdálo hodnotou, ale hodnotou není, ukáže se ve svém pravém šatu a my se probudíme ke kráse života čestného, upřímného, dobrého, utvořeného z věcí a ne ze zdání, utkaného z dobra, otevřeného druhým, ve všudypřítomném velmi silném napětí, aby lidé byli jedno.

Čas běží. Ještě několik slov o jedné aktivitě pro slepce, kterou dělám v Boramě už čtyři roky. Dvakrát do roka se stávám podporovatelkou Eye-Campu („očního tábora“). Přichází tým očních specialistů, dlouholetých přátel. Během čtyř dnů operují průměrně 330 slepců především se šedým zákalem, za použití intraokulární čočky. Během posledního tábora v srpnu minulého roku překonali rekord a navrátili zrak 450 slepým. Lidé jsou bezmezně vděční za tuto službu. Zaplavujeme Boramu vlajkami: „Byl jsem slepý a teď vidím“… Janovo (evangelium) po našem, ale oni to nevědí.

 

T.B. Centre děláme i kliniku pro epileptiky a pro psychicky nemocné. Jsou to „posedlí“ tohoto světa. Přivádějí nám je v řetězech, špinavé od svých výkalů, často s křikem… Po několika málo dnech léčby a care jsou osvobozeni z pout, začínají se mýt, postupně si přicházejí brát léky bez doprovodu, pomalu rozkvetou v normální osoby.

V Boramě jsem také iniciátorkou velké kampaně vykořenění ženské obřízky, která je v našem světě v 100% infibulací(!).[28]

Je čas skončit. Můj život mě naučil, že má víra bez lásky je zbytečná, že mé náboženství nemá tolik a tolik přikázání, ale že má jen jedno, že nepomůže stavět katedrály nebo mešity, ani obřady nebo pouti… Že eucharistie, která pohoršuje ateisty i jiné víry, v sobě obsahuje revoluční poselství: „Toto je moje tělo učiněné chlebem, aby i ty ses stal chlebem na stole pro lidi, neboť jestliže se nestáváš chlebem, nejíš chléb, který tě spasí, ale jíš své odsouzení.“ Eucharistie nám říká, že naše náboženství je zbytečné bez svátosti milosrdenství, že právě v milosrdenství se nebe setkává se zemí. Jestliže nemiluji, Bůh na zemi umírá, aby Bůh byl Bohem, já jsem toho příčinou, říká Silesius, jestliže nemiluji, Bůh zůstává bez zjevení, protože to my jsme viditelným znamením jeho přítomnosti a činíme ho živým v tomto pekle světa, kdy se zdá, že on zde není, a činíme ho živým vždy, když se zastavíme u zraněného člověka. Nakonec, jsem skutečně schopna jen umývat nohy oněm v každém smyslu opuštěným, těm, které nikdo nemiluje, těm, kteří záhadně nemají nic v žádném smyslu přitažlivého pro oči nikoho.

A právě v tom svém pokleknutí – protože když se mi opřou o krk, mohou vstát a opět chodit nebo dokonce jít tam, kde nikdy nechodili – nacházím pokoj, velmi silný náboj, jistotu, že všechno je milost. Chtěla bych dodat, že ti maličcí, bez hlasu, ti, kdo nic neznamenají v očích světa, ale tolik v očích Božích, jeho milovaní, nás potřebují, a my máme být s nimi a pro ně a není vůbec důležité, jestli naše činnost je jako kapka vody v oceánu. Ježíš Kristus nikdy nemluvil o výsledcích. Mluvil jen o tom, že nás miluje, že si máme navzájem umývat nohy, že si máme vždy odpustit… Chudí nás čekají. Způsobů sloužit je nekonečně mnoho a je to ponecháno na představivosti každého z nás. Nečekejme, že budeme vyučeni v oblasti služby. Vymýšlejme… A budeme žít nová nebesa a novou zemi každý den našeho života.

Annalena Tonelli

 

Misionářka – outsider

(napsal Alex Zanotelli 6.10. 2003, den po její smrti)

 

Annalenu Tonelli jsem nepoznal, když jsem byl v časopisu Nigrizia, i když jsem o ní slyšel a vím, že měla velmi blízko stanoviskům časopisu v těch letech. Setkal jsem se s ní pak v roce 1988, když jsem přijel do Nairobi. Nebyl jsem ještě v Korogocho, jednoho dne jsem měl s ní telefonát… Šel jsem na setkání s ní do domu jednoho Američana, který ji chránil. V Keni totiž byla persona non grata (nevítanou osobou). Jak se jí tam podařilo dostat, nevím. Setkali jsme se tajně.

Strávili jsme spolu celý den, byla tam také Teresa, jedna její přítelkyně, která ji pak podporovala z Forlì. Naléhal jsem na ni, aby napsala něco pro Nigrizii, ale nechtěla… Mluvila trochu o svém životě, o svých rozhodnutích. Byla to žena hluboce zamilovaná do Boha, proniknutá spiritualitou silně ovlivněnou i Charlesem de Foucauld: smysl kontemplace, tiché přítomnosti mezi nekřesťany… Odtud pocházela její volba prostředí, jako byl Wajir na severovýchodě Keni, mezi muslimy, kde zůstala 18 let. A dařilo se jí tam skutečně dobře. Milovali ji všichni, sledovala nemocné, postižené…

„Já, která jsem se nikdy nezajímala o politiku, jsem jednoho dne viděla, jak dorazili do mého malého zdravotního střediska lidé rozsekaní na kusy… Začala jsem chápat, že to byl akt skutečného masakru“, vyprávěla mi při tom našem setkání. Ale když si uvědomila, co se děje, byla už ve Wajiru izolována, odstřižena (bez telefonu), obklíčena vojskem. „Nemohu vidět lidi tak zmasakrované!“ Napsala lístek a podala základní zprávy o tom, co se dělo, a podařilo se jí najít někoho důvěryhodného, kdo dokázal projít všemi kontrolami a dojít pěšky do dalšího města. Odtud do Nairobi, do BBC. Vláda zjistila, že je odhalena tím zveřejněním zprávy za hranice. Ale pochopila, že ji mohla podat jen ona (Annalena).

Přinutili ji opustit Wajir do Nairobi, kde jí dali 48 hodin času k opuštění země. V Nairobi se pokoušela o všechno možné… Žádala i o audienci u kardinála, marně… Ale i on musel mít strach.

Ve Wajiru se dopustili skutečného masakru, který byl důsledkem neúspěšného státního převratu z roku 1982; (za masakrem) stál velitel vojska, který jím zůstal ještě do doby před 5-6 lety. Byl původně na straně komplotu, pak změnil vlajku a masakr degodiů ve Wajiru byl vyřizováním účtů. Deník Daily Nation v Nairobi před pár lety znovu prověřoval onu událost a odhalil i hromadný hrob.

Annaleně záleželo na tom, aby mi vyprávěla o té události, byla jí ještě zasažena. „Ale cítím, že Somálsko je teď místem, kde mám dát svůj život“, svěřila se nám. V letech, která strávila v Merce, na jihu země, měla velké nesnáze (je to ta Merca, kde byla pak v roce 1995 zabita doktorka Graziella Fumagalli, dobrovolnice Charity)… Když se Annalena cítila příliš ohrožena, přesunula se na sever země, do Somalilandu. Co mě nejvíc oslovilo na onom dni, kdy jsme slavili i eucharistii, byla její velmi hluboká spiritualita. Její schopnost reflektovat, podlit se… A její hluboká úcta k druhému. V misonářském prostředí je bohužel snadné slyšet mluvit špatně o muslimech. Ona však měla hlubokou úctu k Somálcům, k muslimům.

Annalena Tonelli by měla být jedním z našich vzorů misionářské přítomnosti v lůně islámského světa: být přítomni, konat dobro, bez velkých řečí… Mučednictví jí teď dává ještě větší hloubku. I pro odvahu, kterou měla, když stále šla vpřed, i když sama… Je to situace, jež ji v islámském kontextu musela velmi zatěžovat.

Jsou dvě ženy, které by naše italská církev měla zvláště ocenit v misionářské oblasti. Je to jiná doktorka Luisa Guidotti z Modeny, která byla zabita v tehdejší Rhodézii (dnes Zimbabwe) roku 1979, a Annalena Tonelli.

Z webu časopisu Nigrizia, 6.10. 2003



[1] Sv. Justin, Apologia 11,6, PG 6,455.

[2] Minutius Felix, Octavius, 27, MI. 3,325.

[3] On the Prayer of Jesus. From the Ascetic Essays of Bishop Ignatius Brianchaninov, London 1952, 21.

[4] Minutius Felix, Octavius, 27, PL 2, col. 40.

[5] Excerpta ex Theodoto, 84, PG 9, col. 697a.

[6] Tertullián, Apologeticum 23, 4, CCL 1, p. 131.

[7] Tertullián, Apologeticum, 37, 9, p. 149.

[8] Tertullián, Apologeticum, 23,16, p. 133.

[9] Tradition apostolique de saint Hippolyte, Essai de recostrution par B. Botte (= LWQF, 39), Aschendorf Verl., Münster Westf. 1963, n. 20, pp. 42-43.

[10] On the Prayer of Jesus…, 22.

[11] Herbert Haag, La liquidazione del diavolo?, Queriniana, Brescia 1970, str. 52.

[12] Katechismus katolické církve, 1673.

[13] Rito degli esorcismi e prghiere per circostanze particolari, Premesse generali, 7, Vaticano 2001.

[14] Divinae institutiones, 4, 27, PL 19, coll. 384-386.

[15] Těžko přeložit výraz „energumenum“, italsky „indemoniato“, protože asi obsahuje větší škálu významů, z nichž posedlost je až to nejzávažnější.

[16] H. Denzinger, Enchiridion symbolorum, 155.

[17] Filaret Drozdov, Homilie na Kristovo Narození 25.12 1826, in AaVv., La preghiera di Gesù nella spiritualità russa del XIX secolo, Qiqajon, Bose 2005, 259.

[18] Benedikcionál, Česká biskupská konference, Praha 1994, 238 stran.

[19] Srov. Rituale Romano, ed. 1954, str. 315, 394, 397.

[20] Uvedení do křesťanského života, Česká liturgická komise, Praha 1987.

[21] Uvedení do křesťanského života, 71.

[22] Jan Pavel II., Promluva v katedrále sv. Vibiany v Los Angeles, úterý 15. září 1987, v rámci apoštolské návštěvy Spojených Států a Kanady.

[23] Tamtéž.

[24] Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy I, Vyšehrad, Praha 2001, 370.

[25] Srov. La réhabilitation de Jeanne la Pucelle. L'enquête ordonnée par Charles VII en 1450 et le codicille de Guillaume Bouillé, ed. P. Doncoeur-Y. Lanhers (Paris 1956) p. 39. 45. 56.

[26] Poliomyelitis – infekční virová nemoc, často poškozuje míchu.

[27] Lásce?

[28] Infibulace – je zřejmě nejtěžší podobou ženské obřízky (tzv. faraónská obřízka), kdy jsou odstraněny veškeré vnější genitálie (klitoris, předkožka, vnější i vnitřní stydké pysky) a pochva je uzavřena sešitím obřezané tkáně. Ponechává se pouze malý otvor, který umožní odtok moči a menstruační krve. Po obřezání jsou ženám často svázány nohy po dobu 40 dnů, aby tkáň mohla hladce srůst.


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář