Jdi na obsah Jdi na menu

David Maria Turoldo - Básnické texty


Rád bych sem přidával překlady některých básnických textů Davida Turolda (1916-1992). Připadají mi leckdy působivé, oslovuje mě i osobnost tohoto zajímavého autora. V charakteristice na obálce jedné z jeho knih (O sensi miei - Ó mé smysly) se uvádějí některá jeho hlavní témata: "Víra chápaná jako drama a duchovní boj, rozum, který se střetává s náboženskými projevy víry, samota, odsunutí na okraj, Boží mlčení, ale i jeho stálá přítomnost..."
Nevím o tom, že by od něj něco vyšlo v češtině. Ale rád si občas něco přeložím sám.
Zatím o něm jen hlavní údaje. Narodil se v severoitalském kraji Friuli (Furlánsko), které má některé spojité body s historií nejen Rakouska Uherska, ale i Čech; byl členem řeholního společenství Služebníků Mariiných. Za 2. světové války se účastnil odboje ve skupině "Člověk". (.....)

»Na svém lůžku za noci

jsem hledala…« (Pís 3,1)

 

A pak znovu za nocí

bezpočetných jsem tě volala; tu

křikem raněného zvířete,

tu sotva vzdycháním

a pláčem, ztracená,

po celém městě…

 

Ať řeknou jiní, jestli je

větší soužení: vědět

a nevědět, a věřit

a nevěřit…

 

Teď už nejsem nic než hlas,

který bez ustání

prosí: Viděli jste

Lásku mé duše?

 

Hlas všech

hledačů: A kde je

ten tvůj Bůh?

 

Turoldo o poezii:

„Poezie chce říci to, co žádný jiný styl neříká.“

„Básník je ukřižovaný na dřevě své upřímnosti. Je tím, kdo má stále potřebu vyznávat se. A já jak jsem, i když špatně, ale nemohu, »nemohu neříkat«.“

 

Každý z nás je sám v pouštích a metropolích,

kde bloudí až do posledního vydechnutí…

A my víme, že ty trpíš a těšíš se s námi,

a to je tvůj trest za to, že jsi Bůh.

__________

Verše, ba přímo vyznání na sklonku života s odkazem na podobenství z Lukášova evangelia o boháči a Lazarovi:

...nic špatného
mi nebylo cizí.
Ale hrdost mě utěšuje
takže dokonce věřím, že mi odpustí.
Zachoval jsem věrnost,
instinkt, Bože, po tobě, jsem nezradil,
nikdy ho nepřetnul i s kořeny,
nikdy se nerozešel s prostým lidem
ani neklesl k paktům s Boháčem, nikdy!

__________

 

Mám strach říkat si křesťan

Pane, mám strach říkat si křesťan.
Jaký křesťan jsem já, Pane?

Měl bych být člověkem pokoje,
a přitom nejsem v pokoji ani s bratrem,
který jako já věří ve tvé jméno.
Měl bych pracovat pro jednotu světa,
a přitom jsem plný výhrad, kalkulací a podezření.

Stále říkám: láska, ale jen do jisté míry;
říkám: spravedlnost, ale nejdřív spravedlnost pro mě.
Říkám: pokoj, ale myslím tím kontrolovanou svobodu, pod dozorem.
Říkám, že věřím, a přitom kalkuluji.
Říkám víra, a přitom mám strach.
Říkám pravda, ale myslím svou pravdu.
Říkám odpuštění, ale nezapomínám.
O odpuštění i prosím, ale nejsem o něm přesvědčen.
Říkám: Boží vůle, ale často tím myslím svou,
ne Jeho vůli.

Nezatahuji sem církev,
jde jen o mě samého.
Vím, že církev je svatá, ale nejsem svatý já.
To právě tady, Kriste, utrácíš nejvíc.

V čem se dnes liší křesťan od nekřesťana?
A tak k čemu se druzí mají obrátit?
V co věřit?

Pane, odpusť mi, odpusť nám, Pane.

A dej, ať nám odpustí i bratři,

protože jak jinak svět uvěří?
O dva zázraky tě prosím: abys byl stále v nás

a aby tomu druzí věřili.

Pane, jsi skutečně velký

a oni jsou stále čestní.

Ať neztratí naději, ať neztratí naději, Pane,
a hlavně ať tě neodmítnou z naší viny.

__________

První přikázání všech vojsk:
nebudeš mít jiný rozum

než (bláznivý) rozum toho,

kdo tě posílá.
Vojáci mají jen zabíjet

a být zabíjeni.

 

__________

Neukradněte mi

Prosím, neukradněte mi

mou vyrovnanost.

A radost, že žádný chrám

tě neobsáhne a žádný kostel

tě nespoutá:

Kriste, rozptýlen

po celé zemi,

Bože, oděný lidstvím:

Kriste, jsi v posledním ze všech,

stejně jako v nejpravějším svatostánku.

Kriste celníků,

hospod, nevěstinců,

tvé jméno je ten,

kdo-rozkvétá-pod-sluncem.

 

Balada o naději

Čas prvního adventu

čas druhého adventu

stále čas adventu:

existence, stav

vyhnanství a stesku.

I zrno čeká

i strom čeká

čekají i kameny

celé stvoření čeká.

Čas početí

Boha, jenž se má stále narodit.

(Když nadešla ženě její hodina

má zármutek

ale pak se celý její zármutek

změní v radost,

protože na svět přišel člověk.)

To je pravá dlouhá zima světa:

advent, čas touhy

čas stesku a vzpomínek

(ráj daleko a nedosažitelný!)

Advent, čas samoty

i něžnosti a naděje.

Ach kdybychom doufali všichni společně

všichni stejnou touhou

intenzivně a divoce doufali

doufali s kameny

i stromy a zrnem pod sněhem

a kdybychom křičeli tělem a krví

očima, rukama a krví;

Kdybychom doufali celým nitrem

celou myslí a srdcem

Jen v Něho doufali;

ach kdybychom doufali všichni společně

se vším, co je

doufali jen v Něho, touhu celého stvoření,

a kdybychom doufali se všemi zoufalými

se všemi uvězněnými

jako horníci, když vycházejí

z útrob země,

kdybychom doufali slepou nadějí

umírajícího, který nechce zemřít,

jako nevinný po procesu,

když čeká na rozsudek

nebo s odsouzencem

před popravčí četou

jistým, že pušky nevystřelí;

kdybychom doufali jako milenec

který má lásku daleko

a kdybychom všichni společně doufali

zároveň

celá země lidí

a každá živá bytost

by doufala s námi

pralesy, řeky a oceány,

kdyby země byla jediným

oceánem naděje

a kdyby naděje měla jediný hlas,

hřmot jako dunění moře

všechny děti a ti

kdo nemají řeč

zázrakem

v jediný okamžik

všichni společně

hladoví, nemocní, zoufalí

a ti, kdo nemají víru, ale přitom mají naději,

a kdyby s námi křičely

hvězdy a kameny,

s podmínkou, že znovu nejvyšší ticho

ticho počátků

nejprve zahalí celou zemi

a noc bude na jeho vrcholu;

kdy už každý motor spočine

a bude zabit každý hluk

zabito každé slovo

skončeno toto tlachání! –

a neslýchané ticho

(i vítr se ztiší

i moře bude na okamžik zticha,

okamžik, jenž bude zastavením světa),

když nastane toto

beznadějné ticho

a sevře srdce země

a kdybychom my konečně v tom okamžiku řekli to jediné slovo

zklamáni každým jiným očekáváním

zoufalí bez každé jiné naděje,

a kdybychom právě tak zoufalí

doufali a křičeli

(ale všichni společně

a v tom okamžiku spojeni)

jisti, že už nemá cenu prosit o nic

jen o jednu věc

tehdy bychom právě křičeli

ve jménu celého stvoření

(ale všichni společně

a v tom okamžiku)

PŘIJĎ, PŘIJĎ, PŘIJĎ, Pane,

Přijď z kterékoli části nebe

nebo z propastí země

nebo z hlubin nás samých

(to není důležité)

ale přijď, křičeli bychom jenom: PŘIJĎ!

Tehdy jako blesk vyšlehne od východu

až k západu

takový bude jeho příchod

a přijde na oblacích;

a moře vyjde ze svých hranic

a slunce už nevydá své světlo

ani měsíc svůj svit

a hvězdy budou padat jak sraženy bleskem

zatřesou se nebeské mocnosti.

A Duch a nevěsta ať řeknou: Přijď!

a kdo slyší, ať řekne: přijď!

a kdo má žízeň, ať přijde

kdo chce, ať čerpá vodu života,

aby si zvlažil rty

a dále křičel: přijď!

Tehdy ani nebude třeba, aby On řekl

hle, přijdu, protože už přijde.

Je to tak! Přijď, Pane Ježíši,

přijď do naší noci

do té nejvyšší noci

dlouhé nepřemožitelné noci,

a do tohoto mlčení světa

kde ať je slyšeno jen toto slovo;

ani bratr nezná tvář bratra

tak je neproniknutelná tma;

ale jen tento hlas

ten jediný hlas

tento jediný hlas ať je slyšet:

PŘIJĎ, PŘIJĎ, PŘIJĎ, Pane!

Tehdy se všechno opět zažehne

v jeho světle

a dřívější nebesa

a dřívější země

už nebudou

a nebude už ani zármutek

nářek ani bolest,

neboť co bylo dříve, pominulo

a bude setřena každá slza z našich očí

protože už ani smrt nebude.

A nové město sestoupí z nebe

krásné jako nevěsta pro noc lásky

(ne už tato termitiště

ne už dolomitové řetězy mrakodrapů

ne už vytí sirén

ne už stráže

hlídající u bran

ne už lesy komínů.

Tehdy sama naše touha

spálí všechno dřívější

a země zahoří uvnitř jedním velkým ohněm

a také nebesa budou hořet

v tomto jedinečném ohni

i my, lidé,

budeme v tomto jediném ohni

a nevyjdeme jako popel

ale jako nové safíry

a budeme mít oči z topasu:

ve chvíli, kdy On řekne

„hle, již je vše učiněno nové“

tehdy budeme zpívat

tehdy budeme milovat

tehdy, tehdy…


Oratorium o smrti

Vím, kdo jsi,

viděl jsem tě, ó smrti,

na tváři přátel a bratří.

Viděl jsem tě posvátnou a chlípnou

za márami papežů,

viděl jsem tě pod koly kamionu

na asfaltu dálnic:

ani ne tak smrt, cáry smrti.

Bizarní a výsměšná cikánko,

viděl jsem tě za požáry,

kde nakonec zůstaly

jen umělé zuby, jež se smály,

a pak ticho, ach, to ticho!…


 

Přijď v noci,

ale v našem srdci je stále noc:

a tak přicházej stále, Pane.

Přijď v mlčení,

my už nevíme, co si říct:

a tak přicházej stále, Pane.

Přijď v samotě,

ale každý z nás je stále více sám:

a tak přicházej stále, Pane.

Přijď, synu pokoje,

my nevíme, co je pokoj:

a tak přicházej stále, Pane.

Přijď nás utěšit,

my jsme stále smutnější:

a tak přicházej stále, Pane.

Přijď nás hledat,

my jsme stále ztracenější:

a tak přicházej stále, Pane.

Přijď, ty, jenž nás miluješ:

nikdo není ve společenství s bratrem,

jestliže není nejprve s tebou, Pane.

My jsme všichni vzdáleni, ztraceni,

nevíme ani, kdo jsme, co chceme.

Přijď, Pane.

Přicházej stále, Pane.

 

 

Já nemám ruce (Io non ho mani)

Já nemám ruce,

které by mi hladily tvář,

(tvrdý je úřad

těchto slov,

jež nepoznají lásek)

neumím jemnosti

vašich opouštění:

musel jsem být

strážcem

vaší samoty:

jsem

spasitelem

ztracených hodin.

 

Jediná loutna (Sola cetra)

Cítím, že asi mé oči

vyhasly od přílišného světla

a od přílišného hledění do slunce,

do vysokého nebe. Cítím,

že jsem se stal slepcem,

který se pohybuje instinktem

po opuštěných cestách.

A srdce, jediná loutna

schopná ještě mě ošálit.

 

Hymnus na nesmrtelný život (Inno alla vita immortale)

Nyní je celá má bytost v květu;

krev tepe ve vlnách

za polibku tohoto

prvního májového slunce:

nyní i kameny

jsou v říji, ó Jaro.

Bůh jako pták

má své hnízdo mezi těmito

porosty: my jsme sady

těl, uzrálé v řádce domů

a On zpívá mezi našimi větvemi.

I my zpíváme:

život je pláč, který nyní

prosakuje z našich větví

nateklých radostnými sny,

líbezných hlubokou láskou.

Odhmotnělé věci jsou

v radostných porodních bolestech…

 

 

 

Proč, Pane? (Perché, Signore?)

…ty jsi neměl slzy,

nám naopak bylo dáno

plakat.

Snad to tě pudilo mezi nás?

Tobě nepříslušel

azurový příval z těchto

pramenů, které jsi také

vyhloubil v našem těle.

Ty bez mystérií,

ty bez rizika této

existence stále v sázce,

v nejistotě omylného času,

v ustavičném strachu

z neexistence.

Ty jsi musel být šťastný,

a my ztraceni.

A tak jsi přišel hledat

pokrmy svých prokletých tvorů,

stát se hříšným tělem, zatímco ty se dáváš.

A to jediné ti závidíme: tuto

moc odpustit nám.

 

 

 

Sláva Otci (Gloria al Padre – ze sbírky Amare)

Lásko, kterás mne utvořila

k obrazu Boha,

jenž nemá tvář,

Lásko, kterás mne tak něžně

obnovila po zkáze,

Lásko, hle, vzdávám se:

budu tvou věčnou září.

Lásko, kterás mne vyvolila

už od dne, kdy tvé ruce

ztvárnily mé tělo,

Lásko, skrytá v lidském těle,

nyní mně podobná docela jsi,

Lásko, hle, vzdávám se:

budu tvým věčným vlastnictvím.

Lásko, která svému jhu

duši i smysly,

celého jsi mne podrobila,

Lásko, ztrácíš se ve svém víru,

mé srdce už nevzdoruje,

hle, vzdávám se, Lásko:

můj už teď věčný živote.

 

 

 

Ó bratře „Nikdo“ (O frate „Nessuno“)

Už nebydlete v konventech z kamene,

aby vaše srdce nebylo balvanem!

A také vy, lidé, nedělejte

pařáty ze svých rukou.

Vraťte, ó mniši, svobodní

bez mošny, holé

nohy na asfalt.

Ať je svět

vaším klášterem,

jako jím byla Evropa.

Prorazte ostnaté dráty těchto

měst-lágrů;

kde je každý oplocen

podezřením dokonce i bratra, kdo jako první

zabije.

Ať vám postačí stan za útočiště

před bouřemi

a Bůh ať se vrátí

jako tulák

a chodí po cestách,

aby s vámi zpíval

pouštní žalmy.

Ať vám postačí číst

své jméno ve větru

a v azurovém nebi;

šeptané

pod palmou

v přestávkách mezi zpěvy.

 

Stále nová iluze (Sempre nuova illusione – z Canti ultimi)

 

Stále nová iluze tě vede,

abys z nás činil svůj

nikdy „nepodařený“ obraz,

 

plátno, které tě ihned

nevyhnutelně deformuje!

 

Byť sebevíc

by toto svědomí nebylo tvým

zrcadlem – kromě

nekonečných záblesků,

jež tě odrážejí –

 

nikdy

bys neměl představu o sobě,

ani slávu.

 

 

Takže i ty (Anche tu dunque – z Canti ultimi)

 

Takže i ty nekonečně

víc než člověk

bez klidu;

 

nějaký sen tě žene

překročit mez,

sen, který poblázňuje

a okouzluje vesmír;

 

že tam

se slaví svatební hostina

a koluje z ruky do ruky pohár

vína učiněného krví;

 

kde ty jsi odlišný,

a nikdo z nás ať už neříká,

že jen „existuje“!

 

 

Tvá a naše hranice (Tua e nostra frontiera - z Canti ultimi)

 

Smrt nestačí,

není zde řešení: tvou

a naší hranicí je

Nicota.

 

Ty bez pózy tvoříš

a my

a kameny

a řeky

a hvězdy

sténáme…

 

 

Oba dva na hlídce (Tutti e due in veglia - z Canti ultimi)

 

Oba dva na hlídce každou noc,

aniž bychom si něco řekli, a slyšíme

jen odbíjení věžních hodin;

 

a přece, ty mě vidíš,

a já tě nevidím,

a to není spravedlivé!

 

I den je nocí.

 

Zatímco kukačka

ohlašuje hodiny

svým zpěvem.

 

 

Ty nejsi bůh zla (Tu non sei un dio del male - z Canti ultimi)

 

Ale ty nemiluješ smrt

Přišel jsi mezi nás

abys smrt obrátil na útěk

abys smrt vyhnal z hnízda a zabil.

 

I tobě se ze smrti dělá špatně

proto jsi přítel

každého, kdo je poznačen zlem;

 

a každé zlo chceš

spolusdílet…

 

* * *

Jen šalba nebo hořké neporozumění

- pokud to není pošetilost -

o tobě říkají, že jsi

„božská Lhostejnost“.

 

 

Pro akt lásky (Per un atto d’amore - z Canti ultimi)

 

Něco jiného mě teď v netrpělivosti,

kdy tě uvidím, pálí, můj Bože:

kolik z našeho zla nám přičítáš,

z toho zla, které i ty platíš,

z tohoto zrůdného zla,

ač podle tebe nevyhnutného;

 

v čem můžeme říci, že jsme tvůj obraz;

jestli pro ten nekonečný nepokoj

nebo pro iluzi, že to my jsme „všemocní“,

teď, když ty už díky stvoření nejsi;

 

ani nemůžeš být,

a to pro strašný dar:

 

Ty už svobodu nemůžeš popřít,

když vše, co od nás čekáš a po čem prahneš,

je jen akt lásky.

Přidáno 12.4. 2009:

K velikonočnímu ránu

 

I

Chtěl bych darovat něco Pánu,

ale nevím co.

Budu bloumat ulicemi

a pískat si, tak,

až ostatní budou říkat: je blázen!

A především se zastavím,

abych si hrál s dětmi na periferii,

a pak nechám květinu

za každým oknem chudých

a pozdravím každého, koho potkám cestou,

tím, že se mu pokloním až k zemi.

A pak vlastníma rukama budu zvonit

na zvony ve věži,

stále a stále,

dokud nebudu vysílen.

A každému, kdo přijde,

- i bohatému - řeknu:

pojď a usedni k mému stolu

(také boháč je chudý člověk).

A řeknu všem.

Viděli jste Pána?

Ale řeknu to mlčky,

jen úsměvem.

 

II

Chtěl bych darovat něco Pánu,

ale nevím co.

Všechno je jeho darem

kromě našeho hříchu.

Tady mu daruji ikonu,

kde on dítě hledí

na oči své matky:

tak všechno zapomene.

Vezmu mu z louky

kapku rosy

- je už jaro,

ještě jaro,

něco nečekaného,

nezaslouženého,

něco, co nemá slov! -

a pak mu řeknu, aby uhodl,

jestli je to slza

nebo sluneční perla

nebo kapka rosy.

A řeknu lidem:

Viděli jste Pána?

Ale řeknu to mlčky,

jen úsměvem.

 

III

Chtěl bych darovat něco Pánu,

ale nevím co.

Nevěřím už ani slzám,

a tyto radosti jsou všechny chudé:

dám červený karafiát na balkón,

zazpívám píseň,

celou jen pro něj samotný.

Půjdu do lesa tuto noc

a budu objímat stromy,

zastavím se a poslechnu si slavíka,

toho slavíka, co zpívá vždycky sám

od půlnoci do rána.

A pak se půjdu umýt do řeky

a za svítání projdu kolem dveří

všech svých bratří a sester

a každému domu řeknu: „Pokoj!“

a pak pokropím zemi

svěcenou vodou ve směru

čtyř světových stran,

pak nenechám nikdy zemřít

oltářní lampičce

a každou neděli se obléknu do bílého.

 

IV

Chtěl bych darovat něco Pánu,

ale nevím co.

A nebudu už plakat,

nebudu už zbytečně plakat;

řeknu jen: Viděli jste Pána?

Ale řeknu to mlčky

a jen úsměvem,

a pak už neřeknu nic.

 

 

 

 Má preface k Velikonocům

 

Chci vědět,

jestli byl Kristus někdy věřen,

jestli je to událost skutečná a přítomná,

jestli přišel, přichází a přijde;

nebo jestli je to leda výmysl:

nereálný den Páně

oproti pochmurnému

dnu člověka.

 

Chci vědět,

jestli skutečně někdo věří,

a jak je možné věřit.

Jestli alespoň děti

- ještě před vzděláváním -

vidí ještě tvář Otce.

 

Chci vědět,

jestli je člověk dravcem

ještě na prahu pralesa.

Jestli rozum je zkázou,

jestli fakta mají svůj důvod,

jestli je rozum ještě užitečný.

 

Chci vědět,

jestli jsou tu absolutní (věci),

nebo jestli jsem knězem

provinilých iluzí,

jestli je pravda, že budeme

(už) konečně svobodní,

jestli ještě budeme svobodní,

jestli vůbec někdy budeme svobodní.

 

Chci vědět,

jestli je ještě možné zpívat,

jestli jako boháči ještě budeme zpívat,

jestli je možné ještě kreslit,

jestli krása bude existovat stále,

jestli bude ještě možné hledět.

 

Chci vědět,

jaká bude inteligence

obyvatele budoucích obřích měst,

jaká (bude) duchovní síla vzdorovat,

jestli ještě přežije láska,

a jestli vůbec někdy existovala.

 

Chci vědět,

jestli Kristus ještě odolává,

protože já jsem přehlušen.

 

Chci vědět,

jestli je život pouhou prostitucí,

jestli vaše žití je leda obranou

proti životu jiných.

Jestli někdo, alespoň někdo

věří, že všichni lidé

jsou jedním jediným lidstvem.

 

Chci vědět,

jestli člověk roste,

jestli je zde jiná budoucnost,

jestli věda není smrtí

a jestli její stroj není naší

ocelovou rakví.

 

Chci vědět,

jestli existuje osvobozující síla.

Jestli alespoň jeden kostel není

hrobem Boha,

poslední porážkou člověka.

 

Chci vědět,

jestli je možný mír,

jestli je možná spravedlnost,

jestli je Idea silnější než síla,

(než) ten bílý člověk,

nejdravější zvíře,

stále připraven k útoku

proti každému jinému člověku,

ó prokletá Evropo.

 

Chci vědět,

jestli má Kristus ještě smysl,

a kdo má ještě víru v budoucnost.

 

Chci vědět,

jestli Kristus skutečně vstal z mrtvých,

jestli církev někdy věřila,

že skutečně vstal z mrtvých.

Proč je tedy mocí,

otrokyní jako každá moc?

Proč nekřižovat cesty

jako v slunečním amoku

a neříkat: Kristus je vzkříšen, vzkříšen?

Proč se neosvobodí od rozumu

a nezřekne se bohatství

pro toto jediné bohatství radosti?

 

Proč nezapálí katedrály,

neobejme každého člověka na ulici,

ať je to kdokoliv,

a neřekne jen: je vzkříšen!

A nepláče společně,

nepláče radostí?

Proč nedělá jen toto,

aby řekla, že všechno ostatní je prázdné?

Ale aby to řekla životem,

s nevinnýma rukama

a dětskýma očima.

 

Jako anděl z prázdného hrobu

se sněhobílým oděvem na slunci,

který říká: „Nehledejte mezi mrtvými

toho, kdo žije!“

 

Má církev, milovaná a nevěrná,

má hořkost o každé neděli,

církev, kterou bych chtěl zblázněnou radostí,

protože on skutečně vstal.

 

A aby z nás kapalo světlo,

protože žije z nás:

nás, kteří jsme jediným bílým lidstvem

o každém svátku

v tomto světě nicoty a smrti.

Amen.

 

 


 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

děkuji...

(..., 13. 5. 2012 18:35)

Děkuju za přeložené texty poezie právě od tohoto autora...narazila jsem na jednu jeho báseň úplně náhodou....a musím se přiznat, až ve mě zatrnulo, jak docela přesně seděly tyto verše s mými myšlenkami...Díky! V.F.

Re: děkuji...

(Regalát, 17. 5. 2012 14:35)

To jsem jen rád. Teď si k překladu dalších věcí bohužel málokdy najdu čas. Ale sem tam něco přidávám.

Básnické texty

(H.Krouliková, 19. 4. 2008 19:19)

Bez komentáře... Ale doufám, že se brzy dočkáme jejich vydání!

komentář

( gabriela m., 14. 12. 2007 8:38)

...beru si to všechno k srdci. g.m.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA