Jdi na obsah Jdi na menu

OSOBNOST SVATÉHO JANA KAPISTRÁNA (1386-1456)

Ottokar Bonmann

(Vyšlo v časopisu Poutník 7-8/2000, z italštiny přeložil Petr Regalát Beneš)

V dějinách Evropy XV. století jsou známy tři největší oblasti s výraznou charakteristikou, kterou největší učitelé opakovaně popisují: italská renesance, burgundská dvorská kultura a bohaté, ale mnohotvárné a nepokojné politické rozčlenění německého lidu.

Toto století, jež je charakterizováno výraznými osobnostmi, je zatím více zkoumáno z hlediska profánní kultury. Toto omezení s sebou nese jako nevyhnutný důsledek skutečnost, že osobnosti, které se objevují v každé z těchto tří oblastí, a to zvláště osobnosti církevní a náboženské, nenašli ještě v historii místo, které jim objektivně náleží. Některé z nich, za všechny zde jmenujme jen Jana Kapistrána, nejenom výrazně vystupují nad tyto tři kulturní oblasti, ale mají takový historický přínos, že působí ve službě církvi i za hranicemi Evropy.

 

1. Prameny

Jedním z nejcennějších pramenů pro životopisné bádání o renesanci, i když ne primárních, je korespondence velkých osobností. Mezi ně je třeba počítat bezpochyby také vznešenou postavu „apoštola Evropy“. Jeho korespondence je mimořádně bohatá, známe dnes více než 700 dopisů (případně částí); nejdelší z nich má 297 stran, většina dalších čítá aspoň několik stran přepsaných ve strojopisu. Ale vědecké zhodnocení a kritická spolehlivost představují mimořádné filologické obtíže.

Kapistrán neshromáždil nikdy kompletní corpus epistolarum“, soubor dopisů. Tyto dopisy nebyly souhrnně nikdy publikovány tiskem, což by umožnilo širší vědeckou diskusi. Texty dopisů jsou uchovávány a - spolu s těmi, které nejsou ještě objevené - rozptýleny po celé Evropě. Mezi dnes známými uchovanými texty je bohužel jen jedno procento napsané vlastní Kapistránovou rukou. Uchované listy jsou téměř všechny jen v kopii. Kázání totiž platila vždy také jako právní doklady, ale dopisy po staletí neměly tuto důležitost. Byla tak malá, jako mají dnes například noviny, denní tisk… Celkově dnes známe z oněch asi 700 dopisů mnohá svědectví textu, která je třeba brát v úvahu. I povaha těchto textů je značně různá; od prostého lístku a listů zdvořilostních k obsáhlým odpovědím na bolavé otázky; existují ve všech možných formách. Některé listy se staly skutečnými traktáty ve vlastním slova smyslu; některé útržky bychom mohli považovat spíš za volné listy nebo letáky než za skutečné dopisy[i].

Mezi Kapistránovými listy najdeme korespondenci s téměř všemi velkými osobnostmi své doby, od církevních činitelů až k laikům, se státními úřady, s téměř všemi královskými dvory (Neapol, Milano, Dijon, Anglie, Polsko, Čechy, Uhersko), listy pocházející z císařského dvora i od prostého lidu, který se na něj s dojemnou důvěrou obracel. Můžeme říct, že neexistovala významná otázka projednávaná v první polovině XV. století, která by nebyla obsažena v tomto „epistolariu“, souhrnu dopisů. I když ne tak vyčerpávajícím způsobem, jako když mluvil z kazatelny, nabízí Kapistrán ve své korespondenci také osobní zprávy. Ty nám především mohou posloužit jako základ pro náš životopisný profil.

 

2. Osobnost

Kapistrán je synem italské matky a otce pocházejícího ze severu, který byl podle dobře podložené tradice německý rytíř a našel si novou vlast na jihu, ve vyšší oblasti a v srdci italského Abruzza, v městečku Capestrano, asi jednu hodinu cesty autem od Aquily. Tam se narodil roku 1386. Je tedy ve svých charakteristických rysech skutečným Italem a to je třeba mít na paměti, když ho později vidíme bojovat například proti husitům. Ale má v sobě také určité rysy severské.

Pro svou konstituci a vrozené vlohy zdědil aspirace k věcem podstatným a tendenci k velkým věcem; oškliví se mu polovičatost, intriky, zpupnost i jen v náznaku. Je typem převážně racionálním a má mimořádnou paměť, která zůstane záviděníhodně jasná a přesná až do posledních dnů jeho života. Právě ona je jeho silnou stránkou. Zdá se naopak, že mu chyběly hudební vlohy. Slovo „hudba“ v jeho spisech prakticky nenajdeme. Nenarazíme zde ani náznakem na poezii - na rozdíl od Bernardina Sienského, který často citoval například Jacopona da Todi, a jiné. Tato absence se může stát téměř vnitřním kriteriem pro rozlišení jeho pravých a sporných spisů.

Jeho převážně cholerický temperament ho tlačil velmi brzo do prvních řad, tam, kde se v jeho době „děla“ historie. Ve františkánském řádu byl pak téměř nepřetržitě na místech nejdůležitějšího významu, kde mohl mít velký vliv. Je třeba říct, že on to tak chtěl a vyhledával, neboť to považoval za svůj úkol, a jeho současníci mu to nezazlívali a nepovažovali ho za ctižádostivce, když se dokázal tam či onde vpravit do běhu událostí s tím nejlepším výsledkem. Byl rozeným vůdcem a byl jím uznáván bez závisti. Svatý Bernardin ho oceňoval právě pro tyto kvality a papež s císařem ho zahrnovali úkoly. Není jistě bez významu pro věrohodnost osoby fakt, že takovým způsobem se dostávaly do jeho rukou úřady a úkoly téměř spontánně.

Kapistrán si podle svého založení zvolil studium práva. V jeho době, kdy byly obvyklé časté studijní cesty, on zůstal po celých deset let na stejném místě, v Perugii, což byla tehdy nejdůležitější právnická fakulta, a zde poslouchal přednášky jen nemnoha učitelů, ale za to velkých, kterými se později honosil.

Není tedy jedním z dobrodruhů svého století, kteří neměli nikdy dost toho, co viděli a co se učili, a putovali z Padovy do Paříže, z Erfurtu do Oxfordu, z Prahy do Krakova a do Vídně, jako by byli na útěku před sebou samými. Nakonec pak někde zůstali jako státní písaři nebo jako sekretáři, kteří skládají princům dopisy zabarvené humanismem a slavnostně se usmíří s pochlebnickou prostředností svého století. Kapistrán chtěl jít do první linie, neboť život je skutečně krátký.

V těchto letech se v něm rozvíjí mimořádný smysl pro řád, přímo dychtivost uvádět věci do pořádku. Zdá se, jakoby mu nepořádek a zmatek působily dokonce fyzické potíže. To je vidět třeba v Consultationes, které nám zůstaly (tj. v radách o právnických otázkách vyžadovaných písemně a zhotovených většinou ve formě dopisu), jakou radost zakoušel, když vyřešil a dal do pořádku komplikované problémy.

Není pochyb, že takový muž by udělal kariéru, i kdyby zůstal ve službách státu. Byl nějaký čas právním poradcem na dvoře v Neapoli; pak byl poslán jako první soudce do Perugie, která tehdy byla na Neapoli závislá, tedy do centra právní kultury, ze kterého vyšel. Zde také dokonce působil po nějaký čas jako místodržitel, předseda vlády s nejvyšší vojenskou mocí. Měl tehdy 28-29 let.

 

3. Konverze

Kapistrán mohl být v pokušení dělat ze sebe mocného muže a zvedat pyšně hlavu nad druhé (a možná to také dělal), kdyby se mu nestalo něco, událost, která se stane možno říct klíčem k pochopení tohoto člověka: jeho konverze.

Přišla na něj doslova jako blesk z nebe, skutečně si ji protrpěl a na počátku pro něj neznamenala nic jiného, než naprosté zpřevrácení jeho existence až ke kořenům. Začala jako u mnoha jiných velikánů, u Františka nebo Ignáce, uvězněním od místodržitele a barbarským zadržováním ve vězení. Je možné ji počítat za jednu z klasických konverzí v dějinách náboženství, které se odehrají náhle a s velkou prudkostí. Pro její popis by bylo třeba zvláštní kapitoly navíc.

Na počátku se tomu rozhodně vzepřel. Potom ho zachvátil strach, že se bude muset stát knězem, a to nechtěl. Právě znamením prudkosti těchto psycho-fyziologických bojů bylo, že během jednoho takového zápasu jedné noci ztratil všechny vlasy. Ale pak, jak to vyznává on sám, „nakonec jsem jasně poznal, nebo lépe řečeno byl jsem pevně přesvědčen, že je to vůle Boží, abych opustil všechno, co je nazýváno světem, a abych sloužil výlučně Jemu samému“.

Ale když došel až sem, byl to Kapistrán, který v praxi udělá, co zamýšlí; vždy kupředu na zvolené cestě.

Vstoupil do lví jámy: šel ke svým nepřátelům a usmířil se s nimi, což by předtím považoval za nemožné (tehdy také pochopil pro své úspěšné mírové působení později, co znamená nepřátelství). Poté zrušil své manželství, které nebylo ještě konzumováno[ii]. Žena napřed nechtěla, navštěvovala ho také v noviciátu, ale nakonec se mu podařilo přesvědčit ji, aby si zvolila jako on život bez manželství. Po jeho slibech čekala ještě deset let a pak se provdala. Měla pouze jedno dítě, které se nakazilo nějakým druhem malomocenství, což Kapistrán považoval za trest z nebe. Nakonec přijal poprvé svaté přijímání (jistě se zpovídal už mnohokrát a jako laik recitoval také hodinky Panny Marie, ale nebyl nikdy u svatého přijímání. Později to bude pokládat za jeden z nejtěžších hříchů svého života). Potom se vrátil do Perugie, kde se předtím jako právník těšil velké vážnosti a jako místodržitel velké autoritě, a naprosto zničil svou civilní kariéru, když jel veřejně na oslu obrácen čelem dozadu jako blázen. Staří profesoři by potřásali hlavou nad takovým vývojem. Pak vystoupil na kopec Monteripido, aby začal noviciát. Tam nahoře, mimo hradby města Perugie, se usadili františkáni observanti.

Tady v noviciátu nachází Kapistrán své definitivní jasno a je překvapující, jakého pokoje a jistoty dosáhne. Celá jeho pozdější cesta je tím charakterizována. Všechno, co následuje, je pak vlastně jednou nepřerušenou činností, jako by měl brzy zemřít a musel nejdřív vykonat mnoho díla k Boží slávě. A skutečně, on, ještě ne ani čtyřicetiletý, mluví o své blízké smrti, ale nakonec dosáhne sedmdesáti let života. Najdeme ho i v depresi nebo nervózního a nedůtklivého, byl totiž obvykle zavalen prací. Je také možné si všimnout, že ve chvílích svých nejskvělejších úspěchů se vrací domů s pláčem, protože považoval za nesnesitelný kontrast mezi vynášením od lidí, kteří mu vzdávali čest, a leností, s jakou odpovídal na Pánovo povolání.

Nezdá se však ani myslitelným, že by někdy měl pochyby o správnosti své cesty nebo že by se otáčel nazpět poté, co položil „ruku na pluh“. Jan Kapistrán je řeholníkem s tak dobrou vnitřní konstrukcí, jako by nebyl nikdy jiný, a zatím jeho konverze v něm oddělila dva světy.

Jeho značné schopnosti jsou nyní zasazené i překonané v hlubokém osobním životě víry a brzy se opět stane vojevůdcem.

 

 

4. Jeho svět

Kapistránova konverze byla méně konverzí morální povahy, jako spíš konverzí psychologickou; jako by se změnil celý způsob jeho vidění a cítění. Jeho obraz světa se transformuje. Jako františkán vidí teď univerzálnějším pohledem než jako soudce, že duchovní situace Evropy a Západu je špatná. Sám přicházel ze zkorumpovaného dvora v Neapoli, kde se předtím snažil, vědom si papežských dispozic, dělat mezinárodní politiku, jak to tehdy dělali téměř všichni. Schizma dvojpapežství a později trojpapežství vážně narušilo i v lidu podstatu křesťanské víry; na rozsáhlých územích nebylo možné mluvit ani o církevním a kněžském životě; nemůžeme si dnes ani přesně představit velmi smutnou situaci té doby. Všude vládl nepořádek a s ním svévole velkých i malých jako příčina a zároveň důsledek toho všeho.

Jan Kapistrán viděl v praktikování evangelia a ve víře církve jediný skutečný prvek řádu, který mohl být ještě rozumně podpořen. Všechny ostatní edikty a další návrhy – ve stále probíhajících změnách podle jednotlivých zemí a mocenských vztahů – byly brány jak komplexně tak jednotlivě jako svévolné a relativní a veškeré předcházející rozmanité snahy dosáhnout nějakou diplomatickou cestou jednoty v církvi končily téměř skandálem. Pro Kapistrána jako člověka neexistoval po jeho konverzi žádný vyšší a nutnější cíl, pro který mělo cenu pracovat, než opětné získání Západu pro Boha. To však prakticky a konkrétně znamenalo opět ho přivést k církvi na zemi. Ale nebyla církev rozdělena? Odtud tedy Kapistránova koncepce: evangelium musí být hlásáno znovu od začátku a nově; pak uvést církev k její jednotě; a to pro něj prostě znamená pouze jediné: církevní jednotu pod římským papežem.

Můžeme si představit tu radost Kapistrána, když mohl v roce 1418 v Mantově oficiálně pozdravit papeže. Bohužel ono kázání se pro nás nezachovalo věrně. Konala se tam právě generální kapitula řádu, když Martin V.,[iii] který přicházel z Kostnice při své cestě do Říma, dojel do Mantovy. Kapistrán byl sotva přijat do řádu a byl vybrán, aby mluvil jménem celé kapituly. On, který viděl v papežství nosný sloup církve, postavil svou řeč k papeži (který pocházel z rodu Colonna, tzn. „Sloup“) na slovech ze Zjevení sv. Jana: „Qui vicerit, faciam illum columnam in templo Dei mei“ (Zj 3,12): „Kdo zvítězí, z toho udělám sloup v chrámě svého Boha“.

Tak začala jeho první promluva jako člena řádu - zdůrazněným a osobním svědectvím o papeži. O více než jednu generaci později, když husité dělali všechno pro to, aby mu byly připisovány nízké úmysly, otevřeně prohlašoval: Vždycky jsem pracoval a budu ještě pracovat pouze pro to, aby křesťanské národy žili společně v jediném společenství pod Kristovým náměstkem. Považoval to za nejlepší cestu, aby uvedl všechny k Bohu.

 

5. „Putovní kazatel“

K tomu, abychom to dobře vysledovali, bylo by potřeba doprovázet našeho apoštola přes celou Evropu: od Itálie, kde neexistuje důležité město, v němž by vícekrát nekázal, až po Polsko, Čechy a nakonec Uhry, kde se končí a uzavírá jeho život krátce po vítězství u Bělehradu (1456). Bylo by třeba vidět, jak každý den, často dokonce vícekrát za den, káže Boží slovo. Jen výčet evropských měst, ve kterých působil, by sám o sobě dal vytušit rozsah této lidové katecheze ve velkém stylu a svědčil by o výkonu, který už z hlediska fyzické zdatnosti vzbuzuje obdiv. Cokoliv dělá a kdekoliv se nachází, stále káže a šíří ideje; kázání se stane hlavní aktivitou celého jeho života.

Jako toto všechno mělo své první počátky už v době, kdy byl předsedou vlády, tak později, jen s věcmi pro nejnutnější potřebu, v Itálii vystupoval na hory v sandálech! Časem ho Evžen IV.,[iv] který ho už z dřívějška osobně znal, posílal jako legáta na různé královské dvory. Za takových okolností to ovšem pro Neapol musela být skutečná podívaná, když ho znovu uviděla, tentokrát jako řeholního bratra! Nakonec byl v roce 1451 poslán, už jako stařec, se skupinou dvanácti druhů, sedmi kněží a pěti laiků, k císaři do Vídně.[v] Nyní pro něj ještě intenzivněji než v minulosti – v cizí zemi, bez znalosti jazyka – neexistoval stabilní příbytek. Mohl se nanejvýš zastavit několik týdnů v hlavních centrech, jako byla Vídeň, Norimberk, Lipsko, Wroclav, Krakov, a „bydlet“ tam.[vi] Jinak byla tato skupina po několik let ve svém cestovním voze, jakoby v létajícím konventu, „stále na cestách“ (2Kor 11,26). Města a kraje, i knížata, kteří Kapistrána zvali, připravovali koně k výměně až do nejbližší zastávky a obstarávali obživu. Byla to jakási kompenzace za kázání. Vůz vozil knihovnu; o ní mluví Kapistrán často. Dával si s sebou vozit přes celou Evropu soukromý archiv s dokumenty a střežil ho jako oko v hlavě. Kázal, psal a dělal legace v latině. Pro německé, české, polské, maďarské posluchače, kteří pocházeli z lidu a nerozuměli latinsky, byli mezi bratry překladatelé.[vii] Měl také sekretáře, kteří opisovali listy, kompletovali texty dopisů, představovali schémata nebo nesli jiný užitečný materiál. Avšak Kapistránovi se nedařilo dokončovat úkoly, které se každým dnem hromadily. Mnoho dopisů bylo napsáno „calamo currente“ (rychlým perem, jak sám s omluvou uvádí) a „nocturno tempore“ (v noci) a pak připraveno k odeslání. Bratři laici ze skupiny se starali o tělesná dobra. Je to obdivuhodná spolupráce za společným cílem.

Život cestování byl pro misionáře, zvláště pro nejstarší z nich, nemalou obětí. Stačí jen pomyslit na tehdejší cesty, zvláště v horách, a na zimní období na severu; byli (téměř) všichni z jihu. Sem tam je možné si toho povšimnout, ale obyčejně se o tom mluví málo. Někdy se jeho druhové se špatně skrývanou nespokojeností ptají, jestli to má skutečně cenu, aby se devotus pater či senior, totiž Kapistrán, vzdálil z kulturní země, jakou byla Itálie, a věnoval se zcela barbarům. Nebo i u Kapistrána; například při jednom kázání vybízí k přijetí obětí typických pro vlastní stav (ať manželé, tak svobodní mají své oběti), a to bez reptání a bez velkých řečí; mluví tehdy o sobě, a to snad proto, že se mu již stalo něco podobného: Když jsme cestovali celý den a konečně jsme celí promočení deštěm dojeli do jednoho místa uprostřed hor a nejenže jsme nenašli ubytování na noc, ale ani vodu k pití, pak právě to patří k našim obětem.

Kapistrán nejenže s sebou vodil své druhy, ale založil během svých cest mnoho nových konventů. Ty byly opravdu typickým znakem obrovského vlivu tohoto muže. Během pěti let, kdy kázal za Alpami, utvořil, a od Rakouska přes Čechy a Polsko dal prakticky z ničeho vzniknout skutečné a řádné provincii řádu, která čítala stovky členů. V Lipsku a Wroclavi přijal po šedesáti mladých do řádu, vlastně do svého hnutí. Jen v samotném Krakově jich přijal 130.[viii] A to i přes přísnost života svého i svých druhů.[ix] Bez této přísnosti, která byla pro něj znamením opravdovosti ve zřeknutí se sebe a v následování Krista, by toto řádové společenství jistě zmizelo tak rychle, jak vzniklo. Ale vydrželo, ba pokračovalo v rychlém růstu. A to i přes četné konventy, které už tehdy ve městech byly, v nichž konal svou hlavní službu. Tato provincie byla pak o několik let později rozdělena na tři části. Dnes nad tím jen potřásáme hlavou a ptáme se: je to vůbec možné?

 

6. Tajemství jeho účinnosti

Taková účinnost se jistě nedá vysvětlit jen vnějšími prostředky komunikace a reklamy, které Kapistrán určitě široce využíval, pokud to bylo možné. Chtěl dosáhnout maximálního efektu a co možno nejvíce a s hloubkou pojmů rozšířit a získat pozornost a přitáhnout lidi ve světě pro své myšlenky. Pokud budou někdy napsány dějiny praktické psychologie mas a propagace, Kapistrán pro středověk zaujme, ne-li první, tak jistě jedno z prvních míst. Ale takové prostředky nepůsobí stále.

Tajemství nespočívá ani v uzdravování nemocných, v „zázracích“, jichž jsou například v jednom pařížském kodexu sepsány stovky, s udáním místa a svědků, se jmény a daty (a to takovým způsobem, že se tento rukopis stal primárním pramenem pro dějiny rodů). Otázka těchto zázraků je obtížná a komplikovaná. Zázraky mu určitě získaly úctu u lidí.

Tím méně můžeme hledat vysvětlení v jeho vědomostech, které šířil hojně právě v univerzitních městech a při encyklopedickém vyučování – je to obdivuhodné, když uvážíme, o čem všem se mluvilo z kazatelny. Jeho znalosti, zvláště v oblasti církevního a civilního práva, bylo skutečně hluboké a vyčerpávající; chtěl to jednou dokázat Němcům, kteří tehdy (po Basilejském koncilu) evidentně neměli přílišnou úctu k Italům.

Ale skutečná vyzařující síla Kapistrána pochází z jeho duchovní osobnosti. Spojení hlubokého náboženského života s celým světem života a zkušenosti druhých, jak je možné vidět v tak široké a tak přirozené formě u něj i u jeho druhů, právě to silně působilo na lidi.

Život v putování, jaký vedli, stále na cestách a stezkách, jak žili na vozech, zcela vydáni až do nejbanálnějších detailů veřejnosti, omezily soukromou oblast života na minimum, zrušily jakékoliv „privacy“. A přece se tito lidé nechtěli stáhnout do skrytu.

Kapistrán vyprávěl mnoho, ba možno říct velmi mnoho ze svého života; později mu to bylo vyčítáno. Ale právě tato otevřenost bez fingování měla tehdy svůj velký efekt na lidi, kteří byli v jeho době dost kritičtí. Po čtyřiceti letech schizmatu chtěli nejdříve vidět a vyzkoušet vše o člověku. Shledávali bratry jako osoby skutečně svaté, kteří nejenom vyučovali náboženství, ale také je žili. Byla obdivována jejich přísnost k sobě samým a jak se i přes svou intenzívní apoštolskou činnost mezi lidem (často početným, jako například ve Vídni, kde byly nesmírné davy jako na výročním trhu) snažili neúnavně žít vnitřním životem v modlitbě a v usebrání, což navíc považovali za svůj hlavní úkol. Lid proto nazývali samotného Kapistrána v pravém slova smyslu pater devotus (zbožný otec).

Konečně po svatořečení Bernardina Sienského,[x] o němž zástupy poutníků, kteří přišli do Říma na Svatý rok 1450, všude vyprávěly, byla cítit potřeba vidět znovu opravdové svaté a jak se chovají v každodenním životě. Zde skutečně byli a lidé tomu věřili.

Spolubratři plni úžasu vyprávěli ve vlasti, že strozí Němci vycházeli Kapistránovi vstříc průvodem, jako by šli vstříc světci, s rozvinutými prapory, ve slavnostních církevních rouších a za zvuku zvonů. Taková lidová hnutí tam ve své bezprostřednosti nenacházíme snad ani v baroku a ani v jeho lidových misiích. V tomto XV. století to všechno vyrostlo z vyprahlé země, téměř zbavené života. Bez náboženské síly, která vyzařovala z Kapistrána a jeho druhů, by tyto mimořádné účinky jeho slov a jeho osoby, které ještě dnes vyvolávají náš obdiv, zůstaly vlastně nevysvětlitelné.

 

7. Zázraky úplného darování sebe

Kapistránova činnost nebyla jen nepřetržitá, ale také tak obsáhlá, že se musíme vzdát úmyslu, že ji pochopíme. Shromažďoval zástupy lidu k obnově víry; působil z papežského pověření jako legát na schizmatickém Basilejském koncilu; objevoval se jako usmiřovatel znepřátelených měst a jako prostředník znesvářených stran; angažoval se - na úsvitě kapitalismu – u římské kurie a u knížat za přesné dodržování zákonů týkajících se Židů; bojoval proti různým herezím v Itálii a zvláště proti husitům v Čechách (existuje skutečná „husitská“ korespondence, kterou publikoval už Kochleus); oživoval veškerý život zbožnosti církve, včetně obnovování liturgie novými a významově bohatými formami (i to je obsáhlá a - i přes možné nesprávné výklady – důležitá kapitola dějin té doby); byl velmi aktivní jako autor spisů. Z jeho literárního dědictví se ztratilo poměrně málo, ale většina z jeho děl nebyla vydána tiskem. Mnohé spisy napsal pod přímým vlivem událostí, a právě proto jsou historicky velmi zajímavé; jeden římský soubor rukopisů ze sklonku XVII. století obsahuje 19 silných dílů v listech.

Konečně, reformoval svůj řád – jedná se (možná) o největší reformu františkánského řádu[xi] – a můžeme říct, že to byl ten nejlepší příspěvek k reformě církve, čímž skutečně vynikl mezi všemi reformátory církve XV. století. Ti, jako například Mikuláš Kusánský, oficiálně přicházejí do země, zanechávají po sobě třebas moudré zákony, ale poté musí odjet a jít jinam, zatímco Kapistrán díky zakládání konventů i díky svým spolubratrům observantům zůstal na místě, aby tam uchoval co nejdéle oheň, který zapálil. To vše dělal, ač různými metodami a s houževnatostí, za jediným základním cílem: uvést Evropu, křesťanský Západ k řádu uvedeném v evangeliu a shromáždit ho v jednotě pod vedením papeže, který byl jedinou ještě možnou cestou, jak ji přivést opět k Bohu.

Mělo by stačit samo „zázračné“ vítězství u Bělehradu v roce 1456 (bez Kapistrána by „Bělehrad“ ve skutečnosti už neexistoval!), aby se památka „Vítěze u Bělehradu“[xii] stala nesmrtelnou, i kdyby vpravdě s nesmírnou námahou jako apoštol nerekonstruoval Evropu. Bělehrad může být totiž historicky přirovnáván pouze k vítězství Karla Martella u Tours a Poitiers, neboť zachránil Evropu od naprosté zkázy.

 

 



[i] Sbírka listů není ještě kompletní, mnohé důležité archivy i knihovny nebyly ještě systematicky prozkoumány, ani „nejznámější“ rukopisy nebyly „ohledány“, tj. prozkoumány osobně nebo popsány nebo konzultovány ke studiu.

[ii] Tj. nezačali spolu ještě žít jako manželé.

[iii] Papežem byl zvolen 11.11. 1417 v Kostnici, zemřel roku 1431 (pozn. překladatele).

[iv] Legitimní nástupce na papežském stolci po Martinovi V., jeho pontifikát trval v letech 1431-1447 (pozn. překl.).

[v] Navzdory veřejnému mínění nepřišel do Německa jako například Mikuláš Kusánský, coby nositel úřadu papežského legáta, ale jako misionář. Měl však veškerou obsáhlou moc, kterou byl v Itálii obdařen tehdy generální inkvizitor.

[vi] Na této cestě zavítal i na Moravu a do Čech. Navštívil jistě Brno (možná 3x), Olomouc (2x), Znojmo, Český Krumlov, Cheb, Most; do Prahy velmi toužil přijít, ale bylo mu v tom zabráněno (pozn. překl.).

[vii] Nepřekládali však jen bratři, na Moravě to byl například biskup Vilém z Kolína (pozn. překl.).

[viii] Již v roce 1453 přijal 200 noviců. V roce 1455 čítala provincie 400 členů. Za Pia II. (1458-1464) dosáhl počet bratří 800 ve 25 konventech, a tak se pokročilo v roce 1467 k rozdělení na tři provincie. Je to sám Kapistrán, který už v roce 1451 vyznává, že do té chvíle získal pro reformu observantů celkem 4 000 nových členů; Hofer-Bonmann, Joh. Kapistran. Ein Leben im Kampf um die Reform der Kirche I, Heidelberg 1964, 150, n. 1.

[ix] Mezi všemi vynikal pro svůj rigorismus Gabriel z Verony, který se později stal kancléřem Matyáše Korvína a kardinálem. Bratři provincie měli mít výchovu v duchu nejen prostřednictvím velmi přísné vnější disciplíny. Jako provinční vikář připravil stanovy za tímto účelem. Evidentně přeháněl a byl v úřadu brzy nahrazen Kryštofem z Varese, pozdějším Kapistránovým životopiscem.

[x] Mezi Bernardinem a Kapistránem byl úzký vztah, oba se zasloužili o růst a transformaci hnutí františkánské observance. Kapistrán se přičiňoval pak o Bernardinovo svatořečení a později na cestách šířil jeho kult, zasvěcoval mu kostely a kaple, jak se to dělo také u nás. Brněnský a olomoucký klášter, které osobně založil, byly zasvěceny právě Bernardinovi, olomoucký navíc pak Neposkvrněnému početí Panny Marie (pozn. překl).

[xi] Jedná se o františkány – observanty, tato reforma se díky Kapistránovi usadila i v našich zemích. Jejími syny jsou dnešní čeští františkáni (pozn. překl.).

[xii] Srov. Hofer-Bonmann, I, 471-506.

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Katoličtí svatí - velmi často masoví vrazi Židů a dalších...

(moje, 22. 12. 2014 19:39)

http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Kapistr%C3%A1n :
Roku 1453 dokázal Kapistrán plamennými projevy strhnout na svou stranu doslova celé město Vratislav, které bylo později označováno za „Kapistránovu baštu“.[1] Kázal zde několik týdnů proti husitům, Turkům a Židům,...... Jednalo se patrně o jakousi davovou hysterii, o čemž svědčí i následný, neobyčejně brutální protižidovský pogrom.[5] :
Davies, Norman - Moorhouse, Roger: Mikrokosmos. Portrét jednoho středoevropského města. Praha: BB/art, 2006, s. 145-147.


mise Jana Kapistrána

Příspěvekod Jiří Motyčka » 16 říj 2008 08:31
V únoru 1453 se ve slezské Vratislavi objevil fanatický kazatel, italský františkán Jan Kapistrán (Giovanni da Capestrano), známý ze svého neblahého působení i v českých zemích.
Ve Vratislavi nalezl velice příhodné, militantně naladěné katolické klima. Italský minorita kázal proti nemravnému způsobu života, pochopitelně proti husitùm a stál také na pozadí protižidovské agitace, jež vyústila likvidací této komunity v druhém největším městě Koruny.

Ta velká hrůza vypukla o Velikonocích. Záminkou k tomu bylo údajné znesvěcení hostie někým z židů. Bylo jich mnoho zatčeno ve Vratislavském ghetu a museli volit mezi konverzí ke křesťanství a smrtí v plamenech, pro niž se nakonec rozhodlo 41 nešťastníků. Ti, kteří měli údajně nějakou spojitost se zhanobením hostie, byli krutě zmučeni a nakonec popraveni. Popravených bylo 14. Rabi Pinchas proto raději ukončil svůj život sebevraždou, neboť jeho by čekalo exemplární potrestání.

A pravý důvod toho všeho? Prachy, prachy. :!: Jak jinak. Městská rada byla totiž u židovské obce zadlužena a tento dluh dosahoval relativně velké částky na tehdejší dobu a vzhledem k velikosti města. Po pogromu následovaly rozsáhlé konfiskace majetku po zahlušených a vyhnaných židech.
A co na to katolík Láďa Pohrobků? No, Vratislavi vyhnání židů potvrdil s tím, že židé mají zákaz se sem vrátit. Vratislav se pak tímto lejstrem oháněla po celá, dlouhá dvě století. Peníze už zřejmě nepotřebovala. ...

Re: Katoličtí svatí - velmi často masoví vrazi Židů a dalších...

(Regalát, 9. 1. 2015 11:09)

Bohužel jsem dost teď zaneprázdněn, abych mohl podrobněji odpovědět, ale chci se podrobněji k textu vrátit. Zatím jen musím kategoricky popřít název komentáře: katoličtí svatí nebyli "velmi často masoví vrazi Židů a dalších", tomu se v logice říká nesprávné zevšeobecňování. Tak to není, ale výjimky najdeme. Dnes by asi Kapistrán nebyl svatořečen, a to ani přes své velké zásluhy pro záchranu Evropy (a to bez nadsázky, protože má velkou zásluhu na vítězství nad postupujícími Turky u Bělehradu v červenci 1456, nad vojskem, které předtím dobylo Cařihrad!). Je potřeba tuto dobu a osobnost Jana Kapistrána brát víc pod drobnohledem. Kapistrán a s ním někteří další soudobí kazatelé, hlavně reformní františkánské observance, byli bohužel pod vlivem antijudaismu. Nutno říct, že k tomu ale velkou měrou přispělo tehdejší lichvářství, proto tito františkánští kazatelé začali zakládat pro chudé a obyčejné lidi tzv. "Monti di pieta", předchůdkyně lidových spořitelen. To vše je složitá problematika. Kapistrán byl tělem i duší bojovník proti tehdejším nešvarům, bohužel s určitými důsledky. To, jestli ten popis události ve Vratislavi opravdu souhlasí, musím prozkoumat. Ale že se v tom měnil, dokládá i to, že později do vojska chudých obránců Bělehradu, když evropská knížata nedokázala včas na hrozbu reagovat a dát dohromady pořádné profesionální vojsko, přijímal pak i Židy, kteří chtěli bránit Evropu proti této velké hrozbě. Ne že by to dnes nebylo taky k zamyšlení.