Jdi na obsah Jdi na menu

Sv. František a sv. Sergej Radoněžskij[1]

 

L.I. Vasiljenko

 

Z ruského františkánského časopisu Blagověstnik 4/1994 přeložil Petr Regalát Beneš OFM

Vyšlo v časopisu Poutník 6/1995

 

Před 80 lety Nikolaj Berďajev[2] vyčítal Vladimíru Solovjevovi,[3] že nevě­noval náležitou pozornost svatým katolického světa a neporovnal je s duchovní zkušeností pravoslavných světců. Vyčítal mu to spravedlivě. Swedenborg[4] a Böhme zajímali Solovjeva daleko víc než sv. František, sv. Bonaventura a dal­ší. Z františkánů pouze „doctor subtilis“, Jan Duns Scotus, Solovjeva upoutal, a napsal o něm slušnou práci. Berďajev se tedy rozhodl napravit Solovjevovu chy­bu a srovnal západní a východní typy křesťanské duchovnosti. Zde jsou některé výsledky.

Svatého Františka i řadu dalších katolických svatých ukazuje Berďajev jako lidi, ve kterých převládalo zanícení zamilovaného: mystická vnímavost, romantický hlad, žhavá touha lásky po nedostižném Bohu, blažené opojení utrpením Páně, což se projevilo např. ve stigmatech. Naproti tomu východní otcové se jeví být statečnými, duchovně střízlivými, mysticky bohatými tím, že v souladu s jejich duchovní zkušeností Bůh sídlí v srdci askety. Nejsou už pouze těmi zamilovanými, nýbrž těmi, kdo vstoupili do manželského svazku člověka s Bohem. ,,Mystický hlad Západu“, psal Berďajev, „tvoří velkou kulturu. Východ nemá kulturně-historickou dynamiku, avšak je zde dynamika vnitřního společenství s Bohem... Gotická kultura je kulturou tvořivé zamilovanosti, je s ní svázána historická pouť Západu. Východní, ruská kultura je kulturou božského sňatku, s ní je svázána historická pouť Východu.”

Kdybychom domysleli do konce, co Berďajev napsal, zjistili bychom, že svatý František v podstatě není svatým, protože je trápen mystickým hladem, touží nalézt Boha, ale nedosahuje cíle, a proto má význam pouze pro gotickou kulturu, ocitající se někde mimo skutečné sjednocení s Bohem, mimo mystický svazek Beránka. Něco podobného je možné najít také u našich nesmiřitelných protikatolíků, prohlašujících, že katoličtí svatí nejsou svatými, neboť beznadějně uvázli v okouzlení, když zaměnili pravé duchovno za duševno. Kdyby tomu tak bylo, pak by byla - podle názoru takových oponentů - pochybná modlitba sv. Františka: „Připoj mě, Bože, ke své vůli, ke své lásce, ke svému pokoji!” Berďajev však nebyl protikatolíkem ani antifrantiškánem a možná by se vzbou­řil, kdyby mu někdo řekl, že se někdy spojil s tím neplodným církevním konser­vatismem, se kterým celý život zápasil. Ale co dělat, co bylo řečeno, nelze jen tak odvolat a mnoho lidí to může zarazit nebo uvést do omylu. Je však třeba uznat, že Berďajev bojoval za vzájemné doplnění východní a západní spirituality, a tím fakticky alespoň uznával katolickou svatost jako svatost, a ne jako věčně neuko­jenou touhu po Bohu.

Nejlépe ze všeho by bylo nestavět zde ostře věci proti sobě, ale hledat vnitřní spojitost různých forem svatosti na Východě a na Západě, a to spojení se tvoří nejinak než uskutečňováním evangelijního ideálu v životě. A tehdy mnohé z duchovní zkušenosti a životní cesty sv. Františka dostane univerzální význam a něco františkánského objevíme např. i u řady nejlepších představitelů ruské svatosti. A naopak, ve františkánství najdeme něco shodného s jejich charakte­ristickými znaky. Sv. František v něčem dává pravoslavným možnost lépe pocho­pit sebe i své duchovní dědictví.

Je pozoruhodné, že v historii ruské svatosti zvláštní a nejplodnější význam nemají ti, kdo se stali mnichy v důsledku negativního postoje ke světu, ani ti, pro něž bylo rozhodující přání uchýlit se do ústraní, spojené s naprostým odmítáním světské zbožnosti ve farnostech a eparchiích i odmítáním kultury a sociální čin­nosti. Nejznámější a nejvíce čten je ten, kdo vnitřně vyšel ze světa, ale zůstal otevřený k jeho problémům, kdo reagoval na bídu a utrpení lidí, kdo svědčil o svatosti Vyšší pravdy, kdo se snažil uskutečnit v životě evangelní ideál jako odpověď na životní problémy vlasti a církve. A jako první zde musí být jmenován sv. Sergej Radoněžskij. On usilovně pracoval v té, pro Starou Rus krizové době, která se stala počátkem duchovního probuzení Rusi a později i její kulturní, so­ciální a politické obnovy. I František tak jednal, když se v katolictví projevovala určitá krize, tápání a duchovní hledání.

Sergej i František založili nová řeholní hnutí, jejichž význam přesáhl věky. Oba v mládí uskutečnili duchovní volbu - plně zasvětit svůj život práci ve službě Bohu i bližnímu. Oba byli velkými askety ve jménu lásky k Bohu a bliž­nímu i ve prospěch vítězství v duchovním boji se všemi pokušeními. Oba byli hlubokými mystiky. Sv. Sergej se rozněcoval kontemplováním Svaté Trojice a sv. František celý svůj život zakládal na obrazu pozemského Krista a následoval trpícího Boha až do samého zpodobení na kříži. Sergej ani František nevystupo­vali v boji s hříchy křesťanů a oba hluboce ctili církevní hierarchii. Zachovávali prostý způsob života a spokojili se s nezbytně nutným, dosáhli skutečného smí­ření i lásky k lidem, zvláště strádajícím, oba si vysoce cenili chudoby. Pro oba je charakteristický dobrý, láskyplný, soucitný vztah k přírodě, k ptákům i zvířatům. Medvědy, oheň, světlo nazýval Sergej svými druhy a František je známý svou Písní bratra slunce. Nejenže nazýval oheň nebo vlka „bratrem ohněm” a „bratrem vlkem”, ale v doslovném smyslu „kázal evangelium všemu stvoření”. Považoval ptáky za důstojné takové zvěsti, neboť milují Krista a slouží mu.

Oba byli nositeli ducha smíření, tvůrci pokoje a vnesli tohoto ducha do vztahů mezi lidmi i do vztahu člověka k přírodě a tento duch pokoje byl živen duchem lásky. Tato praktická láska, láska v činech, je příznakem duchovní střízlivosti, pravosti a naprosto ne nějaké zanícenosti, o které psal Berďajev. Překrásná slova, která pronesl Nikolaj Arseněv o sv. Františkovi plně mohou platit i pro sv. Sergeje: Ohromná moudrost a duchovní zralost, nezničitelná energie a radostná až hrdinská přísnost, prostota (avšak hluboká, podložená, pramení­cí z otevřenosti srdce a z duchovní hloubky) a pokora, láska Boží, objímající jeho tvorstvo a rozlévající se na ty, kdo jsou kolem, proměna stvoření v božských paprscích, všechno to pramení v zakořenění celé Františkovy náboženské zkušenosti v Božím Synu, který sestoupil na zem.“

Samozřejmě František nebyl vlastním organizátorem řeholního společen­ství a to ho zjevně odlišuje od Sergeje, mystika a organizátora zároveň. Oba však začínali se skupinou dvanácti bratří, skupinou se zaměřením na Nový zákon, kde si všichni byli rovni, i v chudobě, vedli prostý, pokorný a kající život v hluboké modlitbě, usilovné práci a bohoslužbě. V prvním Sergejově společenství žili, stejně jako u Františka, z almužny a jen přímo chodit po almužně nebylo u Sergeje dovoleno. Vůdčí postavení těchto dvou svatých výsledně zůstávalo neformální: ani jeden z nich nechtěl mít autoritu moci nebo k donucování a oba dávali příklad pokory a lásky k bližnímu jako základ vztahů ve společenství. František začal své životní dílo, když opravoval vlastníma rukama pobořený kostelík. Také Ser­gej sám postavil kostel na pustém místě a nezanechal tesařské práce ani později. Učedníci přišli ke každému z nich sami, aby pomáhali a učili se. Po uplynutí století byla tradice duchovnosti sv. Sergeje přetržena, ale ne navždy. V 18. století sv. Paisij Veličkovskij fakticky začal obnovování přerušené tradice sv. Sergeje a jeho následovníka sv. Nila Sorského. A žáci Paisije přišli do polorozbořeného optim­ského kláštera, aby navázali na své předchůdce a stavbou chrámu začali dílo duchovní obrody církve v Rusku. A v našem století doufáme, že se těžká práce na obnově starých kostelů a klášterů stane začátkem vytváření ohnisek nového duchovního prostředí, ohnisek zušlechťování, proměny okolního života.

Sv. František navždy zůstal člověkem připraveným vést druhé ne nucením, nýbrž láskou, pokornou výzvou, osobním příkladem, trpělivou péčí a sám nechtěl šířit ve svém řádu strohou organizaci a souhlasil, aby vedení bylo přenecháno jiným bratřím, k tomu schopnějším. Sv. Sergej vzal v této věci zase mnohé na sebe, když viděl, že rostoucí klášter potřebuje stanovy a řád. Jednodu­chost života, chudoba, práce a modlitba, služba Bohu a bližnímu zůstaly, ale přibylo rozsáhlé hospodářství, rozdělení úkolů, noviciát jako povinnost, vzájemná součinnost se světem za zdmi kláštera. Ale počátečnímu ideálu Sergej zůstal věrný a v kritickém momentu postavil lásku a svobodu nad vnější disciplínu a čistě administrativní řešení. Když se někteří z mnišských bratří stali jeho nepřáteli a vystoupili proti němu, nezačal se Sergej opírat o moc a o svou autoritu opata, ale na několik let opustil klášter, který sám založil, a počkal, dokud konflikt nebude vnitřně překonán. Sv. Dominik by v tom jistě viděl něco na způsob zbožné nezodpovědnosti. Ale Sergeje vedl Duch svatý a je možné, že František by snáze našel společný jazyk se Sergejem, kdyby se setkali na této zemi, než s Domini­kem.

Se jménem sv. Františka je spojen vznik společenství a potom i řádu Menších bratří, ale i sester klarisek, „Chudých paní”, a také řádu následovníků ve světě, terciářů, kteří mohli dávat svědectví a konat službu, i když neopustili rodiny a běžnou práci. Mnišská činnost Sergeje a jeho následovníků se rozvíjela jakoby mimo veškeré kontakty se ženami a pouze sv. Serafim Sarovskij a sv. Ambrosij Optinskij v 19. stol. založili a postavili ženské kláštery nedaleko od těch svých. A tito svatí přijímali k duchovnímu vedení také početný okruh lidí, kteří k nim přicházeli ze světa.

Je jasné, že by bylo možné pokračovat ve srovnávání shodného i rozdíl­ného v životě sv. Františka a ruských svatých, ale to, co bylo řečeno, stačí, aby­chom mohli uznat hlubokou vnitřní příbuznost jejich duchovní zkušenosti i plodů, které z nich vyrostly. Vždyť Písmo svaté, díla církevních Otců nebo duchovní zkušenost svatých musejí být považovány za společné vlastnictví různých círk­ví, jen v nich je pravá vnitřní jednota, kterou není možné rozdělit žádnými roz­koly. Je to jednota nebeského původu, ne ze světa. V tom já vidím potvrzení pra­vosti slov, která pronesl před více než sto lety kyjevský metropolita Platon Goroděckij, když navštívil jeden katolický chrám: Naše pozemské přehrady do nebe nedosahují.”



[1] Sv. Sergej Radoněžskij (1314-1392), reformátor severoruského klášterního života. Založil přes 40 klášterů, mimo jiné slavný Sergejův klášter Nejsvětější Trojice poblíž Moskvy. Podařilo se mu ovlivnit důležitou bitvu proti Tatarům, která dospěla k vítězství ruských vojsk. V ruském národě požívá velké úcty, je jakýmsi symbolem věřícího Ruska. Někdy bývá nazýván „ruský František z Assisi”.

[2] Nikolaj Alexandrovič Berďajev (*I874 v Kyjevě, +I948 v Paříži), ruský filozof, v roce 1922 byl nucen opustit SSSR, pokoušel se o syntézu monismu a dualismu, Východu a Západu, mystiky a modernismu.

[3] Vladimír Sergejevič Solovjov (*1853 Moskva, +1900 Uskoje), ruský filozof teo­log, publicista a básník. Vznik světa chápal jako svobodný odpad světové duše od plnosti božství (pleroma), která se tím zhmotnila. a proto cíl dějin viděl v návratu světa do Božího duchového bytí. Proces návratu viděl ve všeobecném „prokřest'anštění” myšlení, státu, všech oblastí kultury. Hlavní úlohu v tom měla hrát církev. Ortodoxní však k tomu neměla podle něj dostatek sil, proto se myšlenkově přiklonil k římskokatolické církvi, usiloval o „přehlédnutí” rozkolu mezi ortodoxní a západní církví.

[4] Emanuel Swedenborg, luteránský teosof.

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář