Jdi na obsah Jdi na menu

Svatý Jan Kapistrán a Brno

Petr Regalát Beneš

Vyšlo v časopisu Poutník 9-11/2000

1. Konvent založený ke cti sv. Bernardina

V minulých číslech jsme si připomněli pozoruhodnou osobnost svatého Jana Kapistrána (1386-1456). Nyní by jistě nebylo od věci napsat něco o jeho působení v naší zemi. O jeho pobytu u nás toho v minulosti bylo napsáno nemálo, avšak tyto věci jsou známy spíše odborníkům, obyčejný čtenář o nich mnoho neví. Kolik křesťanů z Brna třebas ví, že patronem jejich města je právě svatý Jan Kapistrán? Brno je také místem, kde Kapistrán sám založil první klášter františkánů-observantů v českých zemích, a jeho památka by neměla jen tak zmizet z našeho povědomí, proto bych rád alespoň něco z této poměrně pohnuté historie připomněl, nehledě k tomu, že od jeho založení příští rok uplyne 550 let.

Jan Kapistrán navštívil Brno nejméně dvakrát, s největší pravděpodobností však třikrát. Zahájil tady svou misi po zemích moravských a českých, pokračoval přes německé kraje také do Polska, odkud pak podruhé prošel Moravou. Je to období po skončení husitských válek, kdy země je rozdělena na řadu enkláv ovládaných utrakvisty nebo katolíky. Jeho úkolem nebylo vést politická vyjednávání, jak to bylo doposud, měla to být spíš misie zaměřená na širší masy, které mnohdy zůstávaly pod vlivem husitských myšlenek. Bylo by jistě potřebné zabývat se celou problematikou Kapistránova pobytu a jeho sporům s utrakvisty, ale to je téma obsáhlé a nezbývá než pouze odkázat na obsáhlejší práce.[i] Ohledně Kapistránovy osobnosti a některých rysů jeho působení v Evropě odkazuji na článek ve dvou předchozích číslech Poutníka, i když osobnost Kapistránova formátu by bylo potřeba popsat ještě podrobněji.

Do Brna Jan Kapistrán poprvé přišel po 25. červenci 1451, neboť z toho dne je poslední zpráva o jeho pobytu ve Vídni. Častěji je nám cenným zdrojem informací dosud nevydaná Chronica františkánské provincie, která uvádí datum Kapistránova příchodu do Brna 30. července.[ii] Víme, že 31. července je již ohnivý kazatel ve městě v plné akci. O jeho pobytu na Moravě máme totiž zprávy od jeho druha na tomto putování a pozdějšího životopisce Kryštofa z Varese.[iii] V Brně konal Kapistrán množství zázraků, kterými se proslavil už dříve i jinde.[iv] Kryštof z Varese uvádí velkou řadu hluchých, němých, chromých, slepých atd., které uzdravil. V seznamu se nachází i vikář chrámu sv. Petra. Nejvíce nemocných uzdravil na svátek Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna), největší zázrak vykonal hned 1. srpna, kdy vzkřísil jakéhosi Gabriela ze Starého Brna z mrtvých.

Kapistrán kázal s úspěchem na prostranství před kapitulním kostelem sv. Petra, dnešní brněnskou katedrálou. Mnozí asi znají kazatelnu na stěně chrámu, které se říká „Kapistránka“, ale ta je pozdějším dílem, vytvořeným na připomínku Kapistránova brněnského kázání a působení. Jeho promluvy samozřejmě musely být překládány. Po 40 dní byl jeho překladatelem dokonce pomocný biskup olomoucký Vilém z Kolína, augustinián, nejvyšší církevní hodnostář, který tehdy v Brně pobýval.[v]

Vilém píše o sobě samém: …Výše řečený biskup léta Páně 1451 byl kolem svátku sv. Petra v okovech[vi] po 40 dní překladatelem ctihodného otce a blahé paměti bratra Jana Kapistrána v Brně a dal první groše ke koupi brněnského místa k řádnému vlastnění.[vii] Potom na vigilii svatých Šimona a Judy[viii], po velkých obtížích, uvedl bratry na místo a posvětil je. Konečně pak položil základní kámen a po třech letech posvětil chór a později základy kostela a po letech posvětil celé místo se všemi oltáři, ambity a hřbitovem. Tentýž biskup posvětil také celé místo bratří ve Znojmě léta Páně 1476. Také kostel v Glupčici a chór v Opavě, jakož i chór v Olomouci ke cti Neposkvrněného početí blahoslavené Panny Marie se třemi oltáři.“[ix]

To je velmi zajímavý text, který nám dává řadu cenných informací o vzniku brněnského kláštera františkánů observantů, a také o úzkém vztahu, který k bratřím biskup Vilém z Kolína měl. Kapistrán si Viléma zřejmě získal, takže je vzpomínka na světce biskupovi i na konci života drahá.

V Brně také došlo Kapistránovým působením k obrácení jednoho mocného muže od utrakvismu. Byl to podkomoří markrabství moravského Beneš Černohorský z Boskovic, který přijal katolictví s celou svou rodinou. Formální přijetí se odehrálo 1. srpna před biskupem a shromážděným lidem. Šlechtic učinil vyznání a na znamení lítosti poklekl před Kapistránem na brněnském náměstí, potom v soukromí jej Kapistrán jménem papeže Mikuláše V. přijal do církve.[x] Benešův syn Tas se později stal olomouckým biskupem (1459-82).

Vraťme se však ke Kapistránovi. Ten po svátku Nanebevzetí odjel přes Vyškov do Olomouce, kde zůstal do 5. září. I tam s úspěchem kázal a o jeho tamějším pobytu by bylo třeba napsat obsáhleji.[xi] Vracel se přes Drásov, kde kázal 5. září, 8. září už byl zase v Brně. Zázraky tentokrát nevynikají počtem ani mimořádností, zdá se, že se Kapistrán více věnoval založení kláštera bratří. Koncem téhož roku, jak už jsme psali, byli bratři uvedeni na místo, kde byl pak vystavěn klášter. Víme, že už před 12. zářím byly shromážděny značné prostředky na výstavbu kláštera, jak uvádí Jaroslav Dřímal, který se podrobněji ve svých článcích zabýval okolnostmi vzniku kláštera.[xii] Kapistrán totiž některým dobrodincům zanechal list “filiace”, tzn. že je určitým způsobem přičlenil k řádovému společenství a dostali tak podíl na duchovních dobrech celého řádu (ze mší, hodinek za zemřelé, modliteb, přímluv, postů, kajících skutků atd.). Ve snahách o založení brněnského kláštera Kapistránovi pomohl například cech pekařů, kteří obdrželi filiaci 12. září, a brněnský kupec Pavel z Jihlavy s chotí a sestrami (filiace 14. září). Už 14. srpna pak obdržel filiaci Jakub z Pustiměře, vážený brněnský měšťan.[xiii]

Za shromážděné peníze bylo zakoupeno místo za městskými hradbami, vedle řeznických jatek zvaných Kutelhof, poblíž řeky Svratky, která tam tehdy protékala, zhruba v místě dnešních Denisových sadů pod Petrovem. Jan Kapistrán se však nemohl zúčastnit uvedení bratří na místo, protože odjel z Brna už 23. září do Znojma, a nechal dokončení díla na starost především biskupu Vilémovi. Ze Znojma pak pokračoval Rakouskem na západ do Českého Krumlova a dál. Jeho velkým a nikdy nesplněným přáním bylo dostat se do Prahy. Biskup Vilém, jak nám zanechal ve svém svědectví, se svého úkolu zhostil se ctí a byl i později s bratry v užším kontaktu, o čemž svědčí i dar rukopisu, který na sklonku života věnoval do klášterní knihovny.[xiv]

Předpokládaný třetí Kapistránův pobyt v Brně[xv] spadá do jeho druhé cesty na Moravu, tentokrát ze severu, z Vratislavi roku 1454. Kryštof z Varese o něm nepíše; Kapistrán pobýval od 25. července podruhé v Olomouci,[xvi] potom máme doklad, že napsal ze Znojma dva dopisy s datací 22. a 23. srpna 1454.[xvii] Je velmi nepravděpodobné, že by se cestou z Olomouce do Znojma Kapistrán vyhnul městu, kde předtím tak úspěšně působil, kam byl oficiálně zván,[xviii] a kde už byl jím založený klášter. Tyto důvody jsou velmi závažné, protože bratřím na cestách byly založené kláštery základním útočištěm, a zdá se, že existovala určitá františkánská tradice, podle níž byly kláštery často zakládány s rozmyslem v určitých vzdálenostech od sebe, nejlépe den cesty, aby tvořily jakousi síť usnadňující komunikaci. Dalším důvodem pro Kapistránův třetí pobyt jsou zmínky o Kapistránově cele v klášteru sv. Bernardina, která byla později přeměněna na kapli,[xix] o níž se více zmíníme víc příště. Ta cela v roce 1451 ještě nemohla existovat, neboť neexistoval klášter! Kapistrán tedy v roce 1454 opustil české země a už se sem nevrátil. Jeho česká misie je považována spíše za neúspěšnou, ale přinesla později nemalé plody díky bratřím observantům, které sem přivedl.

Zajímavou památkou na Kapistrána je i titulace brněnského kláštera. Vždyť svatý Bernardin Sienský (+1444), jeden ze čtyř františkánů, tzv. „sloupů observance”, vlastně její druhý zakladatel či reformátor, přítel a spolupracovník Kapistránův, byl svatořečen v Římě pouhý rok před založením brněnského konventu (1450). Kapistrán, který měl mimochodem na rychlém procesu svatořečení také svůj nemalý podíl, se rozhodl šířit úctu k novému světci i mimo Itálii.

Tuto úctu šířil různým způsobem. Když poprvé opustil Znojmo, napsal v dopise do Aquily, že od té doby, co odjel z Říma, zasvětil sv. Bernardinovi velký počet kostelů a kaplí.[xx] Tři konventy, na jejichž založení se u nás podílel, tj. Brno, Olomouc a Opava (tam dal ovšem jen svolení k fundaci), nesou skutečně v různé míře zasvěcení právě sv. Bernardinovi.[xxi] Brněnský je z nich ovšem nejstarší.

Úctu k novému světci také šířil prostřednictvím jeho relikvií. Jednalo se snad o Bernardinovu pokrývku hlavy a především o krev, kterou získal při zázraku 24 dní po Bernardinově smrti, který zabránil chystanému krveprolití v Aquile.[xxii] Relikviemi se dotýkal nemocných, kteří byli sneseni na jedno místo, když se nejdříve za ně modlil a vkládal na ně ruce. Zázraky se vztahovaly na Bernardina i jinak. Například ve Znojmě v Kapistránově přítomnosti jistý Jakub 4. října 1451 veřejně vyznal, že se rouhal sv. Bernardinovi i Kapistránovi a za to že byl třetí noci zbaven zraku.[xxiii]

Účinně Kapistrán šířil jeho úctu svým kázáním a máme doklad, že o něm jednou kázal i u nás v Olomouci. Existuje totiž jeho převyprávěná promluva, jak ji ve Vratislavi podal jeden z účastníků kázání v Olomouci. Kapistrán v něm rozvádí myšlenku, že nyní Bůh milostivě navštívil svůj lid skrze svého vyznavače blaženého Bernardina. Popisuje pak obsáhleji některé jeho ctnosti, prostředí, kde vyrůstal, život, zázraky za jeho života a po smrti atd.[xxiv]

Další způsobem bylo šíření tzv. bernardinského slunce, tzn. emblému slunce, který v sobě nesl zkratku jména Ježíš: YHS nebo IHS (tuto zkratku vycházející z řečtiny pak převzali a ještě více rozšířili jezuité). Emblém byl spojen s úctou k Nejsvětějšímu jménu Ježíš, kterou Bernardin za svého života horlivě šířil. Tento znak se stal atributem, se kterým je jako světec zobrazován. Toto slunce se někdy stávalo jakousi viditelnou památkou na misii ve městě. I Kapistrán je šířil na svých cestách a zřejmě je zobrazil na hradby města Brna, jak se ještě obsáhleji zmíníme.

Vraťme se ještě ke zrodu brněnského kláštera. Poněvadž získaný pozemek pravděpodobně nestačil, řezníci darovali konventu jatka na Kutelhofu a výměnou dostali od města parcelu mezi domem vdovy Házové a židovským hřbitovem. Celou výměnu potvrdil svou listinou král Vladislav II., když pobýval v Brně 28. července 1453.[xxv] Tak mohl před 20. květnem 1454 biskup Vilém posvětit chór nového kostela za přítomnosti Gabriela z Verony, jednoho z Kapistránových žáků, známého svou radikální přísností života.[xxvi] Zachoval se nám zvací dopis, který po události Kapistránovi napsala 20. května 1454 brněnská městská rada.[xxvii] Z dopisu víme, že konvent byl postaven na „zelené louce“ mimo hradby, na místě, které Kapistrán sám vybral.

Místo však mělo své problémy. Město mělo na Kutelhofu jatka, která přiléhala k bývalým jatkům řeznického cechu, a na nich se v porážce pokračovalo. Máme totiž ještě pozdější listinu, kterou vydal 1. června 1454 král Vladislav. Tato městská jatka nakonec darovali měšťané konventu františkánů, protože zápach porážky byl pro bratry „smrtelný a nesnesitelný a splašky, které odtékaly z porážky a vtékaly do řeky, usazovaly hanebnou špínu k záhubě celého města”. Král Vladislav proto daroval městu, které jatky postrádalo, jiné místo.[xxviii] Tato vydatná pomoc oživila stavbu, takže časem biskup Vilém mohl posvětit hotový klášter, oltáře i hřbitov, jak sám píše.

2. Klášter vydaný bouřím času

V první části jsme si připomenuli okolnosti založení observantského kláštera sv. Bernardina sv. Janem Kapistránem. Ještě před popisem další jeho pohnuté historie si povšimněme trochu blíže samotného kláštera. Pozdější generální ministr řádu a dějepisec F. Gonzaga napsal, že bratří obývajících místo sv. Bernardina bylo dvanáct a charakterizoval klášter jako „satis eleganter erectus“, tedy velmi vkusně postaven.[xxix] O jeho vzhledu a charakteru nám něco alespoň rámcově může podat krásná rytina Georga Houfnagela z roku 1617, podávající obraz města v pohledu z východu (otiskujeme ji na obálce tohoto čísla).[xxx]

Můžeme si povšimnout patrného rozdílu velikosti kostela a kláštera sv. Bernardina ve srovnání s řeholními kostely uvnitř hradeb města (G: sv. Michal – dominikáni; L: sv. Janů – minorité; O: Nanebevzetí Panny Marie – jezuité; Q: sv. Tomáš – augustiniáni).[xxxi] Reformní duch řeholního hnutí byl vyjadřován i charakterem staveb a jejich prvků, tj. skromnost rozměrů, kostel bez věže, případně úmyslná poloha mimo hradby města, které poskytovalo klášteru ochranu a jisté záruky (někdy ovšem nebyla jiná volba, protože uvnitř nebyly volné parcely). Nelze opomenout, že bratři to vyjadřovali i terminologicky, vyhýbají se v té době totiž užívání slov konvent nebo klášter. Místo toho užívají poměrně systematicky prostého výrazu locus, „místo“.[xxxii] Ne tedy konvent či klášter sv. Bernardina, ale „místo sv. Bernardina“, jak jsme na to narazili už dříve.

Za zaznamenání stojí snad ještě jedna významná konverze spjatá s „místem“ sv. Bernardina.[xxxiii] Dne 1. dubna 1490, tj. před Květnou nedělí, se zde zřekl utrakvismu pán Vilém z Pernštejna, který byl mimořádnou osobností českých zemí své doby,[xxxiv] a slíbil poslušnost církvi a papeži. Absoluci mu udělil bratr Pavel z Moravy, který byl zase beze sporu jednou z nejvýznamnějších postav české provincie prvního období.[xxxv]

I tato událost naznačuje, že konvent sv. Bernardina byl místem významným. Zdá se, že neměl nejčelnější místo v české provincii, to měl nejdřív konvent sv. Ambrože v Praze, po jeho zničení roku 1483 převzal jeho roli konvent ve Vratislavi. Přesto je význam brněnského místa nepopiratelný, neboť v prvním období (tedy necelých sto let) se zde konalo jednoznačně nejvíc provinčních kapitul (14!), což je alespoň trochu srovnatelné jen z Vratislaví, i tam se však konalo pouze 10 kapitul. Ostatní domy se k takovému číslu ani zdaleka nepřibližují.

Brněnský klášter však draze zaplatil za svou polohu mimo hradby města. Už v roce 1530 měly být františkánské kláštery v Brně a ve Znojmě zbořeny, pravděpodobně z vojenských důvodů, jelikož oba stály mimo hradby města; provinční kronika krátce předtím píše o tureckém nebezpečí u Vídně. Bratr Michael z Korutan podnikl mnoho cest, aby kláštery zachránil, ale zdálo se, že jeho snaha vyjde naprázdno, takže si bratři „zoufali“. Nakonec byly na výslovný císařův příkaz oba kláštery zachovány. Císař Ferdinand totiž na den Zvěstování Páně 1530 navštívil Brno a při té příležitosti byl na Květnou neděli spolu s vratislavským biskupem, slezskými vévody Karlem a Fridrichem a mnoha dalšími knížaty uveden do kláštera sv. Bernardina a účastnil se slavnostní bohoslužby bratří. Tato mimořádná událost pro město i bratry zachránila situaci, neboť císař striktně zakázal, aby byla celá předměstí dána k úplné demolici, leda v nejvyšší nutnosti; klášter byl nakonec uchován.[xxxvi]

První skutečná pohroma přišla roku 1643, kdy k Brnu poprvé přitáhlo švédské vojsko. Jejich přední oddíly vstoupily 1. září do předměstí v oblasti dnešního Dornychu, Trnité a Koliště a bez milosti je vydrancovaly. Plukovník Schönkirch proto nařídil 4. září poškozená předměstí spálit, aby se z nich nestaly opěrné body pro nepřítele při obléhání. Z obdobných důvodů se obránci města chtěli zbavit i dalších staveb, které se nacházeli před hradbami. Sami proto 5. září 1643 vtrhli do františkánského kláštera sv. Bernardina pod Petrovem a zapálili jej. Bratři tomu pochopitelně nejdříve chtěli zabránit, ale marně.[xxxvii] Opatření však mělo nečekaný dopad s nesmírně vážnými důsledky. Oheň byl zřejmě mohutný a přenesl se nejen na blízký klášter františkánek sv. Josefa, ale hořící šindele z kláštera vítr zanesl až za hradby města na střechy domů brněnské kapituly a na střešní krytinu samotného kapitulního chrámu sv. Petra. Vznikl požár, který způsobil značné škody. Shořely tři oltáře, dvoje varhany, roztavilo se šest zvonů a shořela především vzácná knihovna i s kapitulním archivem, kde byly uloženy originály důležitých listin. Zničena byla i věž chrámu; ony dvě věže, jak je známe ze současné brněnské katedrály byly postaveny až začátkem 20. století.[xxxviii] Požár samozřejmě způsobil mezi obyvateli města zděšení, neboť oheň byl v tehdejší době postrachem měst.[xxxix] Lehly popelem nebo byly vážně poškozeny i další kostely a budovy. Paradoxem je, že klášter sv. Bernardina zničen nebyl a zůstala „zázračně zachována neporušená loď i střecha kostela s kaplí Blaženého Kapistrána“,[xl] takže po odtáhnutí Švédů (9. září) bratři klášter opravili a začali v něm bydlet.[xli]

Dějiny kláštera se však přesto chýlily ke konci, neboť za dva roky na to, 4. května 1645, přitáhli Švédové opět k městu a při přípravě na obležení obránci strhli i kapistránský klášter.

Obránci se připravovali na útok Švédů dlouho dopředu. Velitel obrany Raduit de Souches rozkázal z obranných důvodů strhnout všechny budovy, které stály 600 kroků od městských hradeb, přikázal srovnat v tomto rozsahu všechny terénní nerovnosti a nechal prohloubit staré příkopy kolem hradeb, případně vykopat nové. V té souvislosti víme, že akce zboření klášterů opět nadělala obyvatelům města vrásky navíc. Dne 30. března totiž purkmistr a městská rada píšou poděkování za dosavadní podporu, za jmenování Raduita de Souches vojenským velitelem, prosí o další pomoc a oznamují, že město kvůli jiným naléhavým pracím sotva může provést nařízené zboření klášterů bernardinského a kapucínského.[xlii] “Exekuce” však byla vykonána a víme, že pak v květnu 40 dlouhých trámů z obou zbouraných klášterů purkmistr vyžádal pro spěšnou potřebu na Špilberk.[xliii] Jak známo, Švédové nakonec město nedobyli a po hlavní neúspěšné ofenzívě konané 15. srpna nakonec odtáhli.

Pohnuté události války a obležení a radost nad statečným ubráněním města možná okamžitě neumožňovaly plně docenit ztrátu konventu sv. Bernardina. Také pro bratry bylo důležité jít dál a hledat nové místo pro své působení. Přesto je dnes po staletích možné zhodnotit tuto ztrátu jako nenahraditelnou, alespoň z hlediska památky na sv. Jana Kapistrána v Brně a v Čechách vůbec. I když úcta k němu po vnější stránce kulminovala o století později, když byl např. Kapistrán slavnostně jmenován brněnským patronem (o tom podrobněji napíšeme v příštím pokračování), ztráta živého kláštera - konkrétního hmotného místa jako jeho památky - se ukázala jako závažnější, takže dnes nám jméno sv. Bernardina ani Kapistrána v podstatě nic neříkají. [xliv]

Bratři se po ztrátě konventu obrátili na Kašpara Karase a požádali o kostel sv. Marie Magdaleny, tehdy opuštěný. Ten vznikl po vypovězení Židů z Brna roku 1454, kdy městská rada zřídila z jejich synagogy stojící poblíž Židovské brány kostelík, který se stal filiálkou jakubského chrámu. V 16. století byl přestavěn a přibližně na jeho místě stojí dnes kostel sv. Maří Magdaleny. Za provincialátu P. Michaela Jahna ho městská rada dala františkánům a roku 1671 byl při něm vystavěn i nový konvent,[xlv] známý v podstatě dodnes, i když byl v době osvícenství zrušen.

3. Proroctví a památka na ně

Připomínka Jana Kapistrána v Brně bývala spojena i s tradicí, podle níž byl on sám autorem nápisu Jména Ježíš i proroctví, které se k němu vztahovalo. Ze skrovných zpráv, které o tom máme, není přesně jasné, kde Kapistrán symbol zobrazil. Někteří autoři usuzovali, že to bylo na zdi jeho cely, která se pak proměnila v kapli.

V tomto konventu se ukazovala cela sv. Jana Kapistrána proměněná v kapli, z níž bylo možno vidět až do dnešního dne Nejsvětější Jméno Ježíš vyryté na hradby města, o němž on sám prorokoval, že tak dlouho, dokud bude spatřováno, nebude město vydáno do nebezpečí, což také vojenské události potvrdily.“[xlvi] Amandus Hermann zase ve své knize Capistranus triumphans píše: „Blažený Otec Kapistrán napsal Nejsvětější Jméno Ježíš a prorokoval: «Toto město nebude vystaveno nebezpečí, ».[xlvii]

Dá se předpokládat, že se jednalo o nápis a symbol, který začal šířit svatý Bernardin spolu s úctou k Nejsvětějšímu Jménu Ježíš po Itálii a který právě Kapistrán šířil na svých cestách Evropou. Byl to hezký výtvarný symbol ve tvaru slunce a stal se jakýmsi „erbem” františkánské observance. V Itálii ještě dnes existuje poměrně dost těchto symbolů, někdy i na význačných místech, jako třeba v Sieně na průčelí Palazzo Pubblico na hlavním náměstí del Campo. Je to památka právě na působení svatého Bernardina Sienského. Na našem území se jeho studiu věnuje Ivo Hlobil, který o tomto tématu publikoval zajímavý článek.[xlviii] Několik sluncí existuje v Olomouci, můžeme je najít na zámku v Kunštátě, nedávno bylo objeveno také ve františkánském kostele XIV svatých Pomocníků v Kadani. O existenci bernardinského slunce v Brně se vědělo dosud jen z uvedených krátkých zmínek. Je to otázka zajímavá, ale vzhledem k umístění na hradbách města a k tradovanému proroctví má i svůj význam pro historii města a kult sv. Jana Kapistrána.

Existuje totiž další zpráva, podle všeho dosud neuveřejněná, která by si zasloužila dalšího prozkoumání a která svědčí nejen pro existenci tohoto bernardinského slunce v Brně, ale dává nám světlo i v otázce jeho zániku. V archivu města Brna se nachází opis listiny, v níž jsou obsaženy dva texty. První je vlastně zprávou generála Torstensona o průběhu obležení města Švédy. Druhý může být pro nás velmi cenným připomenutím nápisu na hradbách města Brna.[xlix]

Avšak v tom čase kvůli výše řečenému obležení Švédy dal velitel Ludvík de Souches strhnout onu věž, na níž bylo Blaženým Janem Kapistránem namalováno - jak se říká vlastní rukou – Nejsvětější Jméno Ježíš, ne pro jeho (velitelovu) neúctu k Nejsvětějšímu Jménu, ale protože ta věž stála po mnoho let beze střechy a byla zničena opakovanými dešti, takže žádné dělo nemohlo pevně a bezpečně stát, dokud by všechna ta shnilá hmota nebyla stržena. A takto bylo Nejsvětější Jméno Ježíš namalováno: spodní část neboli základ byl červené barvy a písmena Ježíšova Jména byla namalována žlutou barvou, obstupující paprsky[l] pak smíšenou, jak dosvědčuje Jan Antonín Schneller, pokud si to lze pamatovat, který byl později ustanoven městským úředníkem[li] (a který) toto Nejsvětější Jméno na tomtéž okraji (města) opět vkusně nechal namalovat. Toto vše sepsané o nápisu Ježíšova Jména dosvědčuje ve svědomí, připraven – kdyby to nutnost vyžadovala - potvrdit pod přísahou, tak jako zde a nyní vlastnoručním podpisem a vtisknutím mé pečeti to stvrzuji a ověřuji. V Brně 1. června 1694 Jan Antonín Schneller de Lichtenau, Apoštolský syndik Otců františkánů reformátů.“

Můžeme si povšimnout nesouladu termínů, že nápis byl „vyryt” nebo „namalován”. To však nemusí být tak velkým problémem, když uvážíme, že dochovaná tradice nemusí být úplně přesná, nebo že Kapistrán mohl vyrýt nápis na věž hradeb a bratři observanti se mohli později postarat o to, aby nápis zazářil v barvách, jak to bylo obvyklé. Že se úpravy městských hradeb dělaly, je logické pro období příprav na tak vážné obležení. Dostatek stavebního materiálu na opravu hradeb byl zajištěn rozebráním několika věží.[lii] Schnellerovo svědectví, pokud je pravé, nám tedy dává cenné informace. Bernardinské slunce na hradbách není v tom případě jen legendou, nebylo zničeno roku 1643, jak uvádí třeba Nejedlý.[liii]

Po Kapistránovi se do současnosti uchovávají v české provincii cenné relikvie. V Praze u Panny Marie Sněžné je v konventní kapli uchováván hábitu a kousek žíněného kajícího roucha. Do jeho vlastnictví patří také originál slavného Kapistránova portrétu, který jsme otiskli v čísle 7, s letopočtem 1452, jedinečná památka na světce, navíc z období působení v našich zemích. V Moravské Třebové se zase uchovává část jeho pláště. Tato relikvie se po staletí uchovávala v brněnském konventu. Františkán Severýn Wrbčanský ve své knize Nucleus Minoriticus vydané v roce 1746 píše: “Mezi kostelní výbavou se uchovává plášť, tunika a cilicium sv. Jana Kapistrána, po jejichž dotknutí Bůh různým nemocným a konkrétně nemocnému dítěti nejosvícenějšího hraběte z Velké[liv] pro zásluhy svého slavného vyznavače, jak se zbožně věří, navrátil dřívější zdraví.”

Je zajímavé, že tato relikvie se stala intenzivní připomínkou na světce i v naší době. Františkáni museli opustit brněnský klášter u sv. Maří Magdaleny za josefínských reforem na sklonku 18. století. Od té doby zde řád nepůsobil a vrátil se sem paradoxně v době útlaku za komunistického režimu. Po nesnadných začátcích se v 70. letech trvale, i když bez velkého plánování a - samozřejmě ilegálně) usadila v brněnských Maloměřicích františkánská komunita, která se postupně rozrůstala, takže se v druhé polovině 80. let stala zřejmě nejpočetnější tajnou mužskou řeholní komunitou v Československu. Tuto prosperitu někdy bratři přičítali sv. Kapistránovi, především pak jeho zvláštní ochraně, neboť tento dům nebyl nikdy obsazen ani prohledáván státní bezpečností a řeholní život zde nesl své povzbudivé plody. Poblíž pak vznikla dokonce komunita sester klarisek

Ani po zániku prvního kláštera se kult svatého Jana Kapistrána ve městě nevytratil. Walouch napsal, že až do jeho doby pekařský cech v Brně ctí Kapistrána za svého patrona a „na den jeho jménu zasvěcený k slavným službám Božím ve chrámě sv. Maří Magdaleny se shromažďuje“.[lv] Otiskuje pak text listiny ze 3. února 1738, kterou se vyhlašuje a potvrzuje, že brněnský magistrát ve jménu celého města zvolil sv. Jana Kapistrána za patrona a ochránce města.[lvi] Mimo jiné se v něm píše, že obyvatelé města jsou zvyklí už od dřívějška slavit Kapistránův svátek veřejným a slavným obřadem. Listinu kromě městské rady podepsali i nejpřednější představitelé církve ve městě.



[i] Nejzákladnější bibliografie: F. Walouch, Žiwotopis swatého Jana Kapistrána, Brno 1858; Z. Nejedlý, Česká misie Jana Kapistrána, v Časopis Muzea království Českého 74, Praha 1900, str. 57-72; 200-242; 334-352; 447-464; Š. Kohout, Pobyt Jana Kapistrána v Olomouci, v Ročenka Státního okresního archivu v Olomouci 3, 22 (1994), Olomouc 1995, 117-140; dále pak jiné práce menšího charakteru. Nepostradatelným základem zůstává jistě impozantní dílo: J. Hofer, Ein Leben im Kampf um die Reform der Kirche, 2 díly, Heidelberg 1964-1965 (zde užívám většinou jeho italského překladu viz pozn. – G. Hofer).

[ii] Chronica Fratrum Minorum de Observancia Provinciae Bohemiae (rukopis), Praha, Knihovna Národního muzea, VIII F 75, str. 56.

[iii] Acta Sanctorum, Oct. X, 519n.

[iv] Ke zhodnocení Kapistránových zázraků by bylo potřeba většího prostoru, odkazujeme na dílo Hofera, případně zaujatější Nejedlý.

[v] J. Dřímal, Biskup Vilém z Kolína, Časopis Matice moravské 55 (1931), 1-42.

[vi] 1. srpna (pozn. překl.).

[vii] Výraz „k řádnému vlastnění” je snahou o překlad výrazu “pro ratihabicione”.

[viii] 28. října.

[ix] Text lat. originálu: Dřímal, Biskup Vilém, 37n.

[x] Nejedlý, 64.

[xi] O jeho pobytu v Olomouci pojednává zajímavý článek Š. Kohouta viz bibliografie v pozn. 1.

[xii] Dřímal, Biskup Vilém, 20.

[xiii] J. Dřímal, K brněnskému pobytu a filiačním listům Jana Kapistrána, v Časopis Matice moravské, roč. 63/4, sešit 3-4, Brno 1940, 378.

[xiv] Dřímal, Biskup Vilém, 9; 22; 36-38.

[xv] Nejedlý o pobytu píše jako o skutečnosti: Nejedlý, 67.

[xvi] N. de Fara (Acta Sanctorum, Oct. X, 467).

[xvii] J. Hofer, Joh. Kapistran… II, 304.

[xviii] Viz zvací dopis městské rady, pozn. 27.

[xix] S. Wrbczansky, Nucleus Minoriticus, Vetero-Pragae 1746, 231. I Chronica na str. 374 mluví o “kapli Blahoslaveného Kapistrána” v souvislosti s požárem roku 1643, o kterém píšeme níže. Ohledně kaple však existují nejasnosti, o kterých ještě napíšeme.

[xx] Dopis obyvatelům Aquily z 10. října 1451: Annales Minorum XII, 116n.

[xxi] Jediný dnes existující kapistránský klášter – v Olomouci – byl zasvěcen sv. Bernardinovi a Neposkvrněnému početí P. Marie. Dnes se užívá pouze mariánské zasvěcení. V Opavě byl konvent zasvěcen sv. Barboře, sv. Františkovi a sv. Bernardinovi, v praxi se však užívalo jen jméno sv. Barbory.

[xxii] Kapistrán byl 13. června 1444 očitým svědkem události, o které pak často mluvil a psal. Ve městě se chystalo na příští den krveprolití, když z uzavřené Bernardinovi rakve začala vytékat čerstvá krev. Rakev byla ihned otevřena, krev vytékala z nosu zemřelého. Lidé se snažili vzít si na látce trochu krve jako relikvii, také Kapistrán získal nějaké množství, i když ho později mrzelo, že nezískal víc. Bernardin tak i po své smrti ochránil město, neboť situace se uklidnila. G. Hofer, Giovanni da Capestrano. Una vita spesa nella riforma della Chiesa, L’Aquila 1955, 281n.

[xxiii] Deník Kryštofa z Varese, Acta SS., Oct. X, 520n.

[xxiv] Biblioteka Universytecka Wroclaw, rukopis I.Q. 437.

[xxv] Archiv města Brna, sbírka mandátů a listů, č. 405. Srov. Dřímal, Biskup Vilém, 21.

[xxvi] Gabriel z Verony byl také prvním představeným (vikářem) nově vzniklé řádové provincie, rozkládající se na území Rakouska, Čech a Polska.

[xxvii] Edice listu: F. Tadra, K pobytu J. Kapistrána v zemích českých, v Věstník Královské české společnosti nauk, třída filosofie, dějepis, filologie 1809, 39.

[xxviii] Archiv města Brna, sbírka mandátů a listů, č. 441. Srov. Dřímal, Biskup Vilém, 22.

[xxix] F. Gonzaga, De Origine Seraphicae Religionis Franciscanae, 2. vydání, Venezia 1603, 521.

[xxx] Předpokládá se, že autor zhotovil mědirytinu podle jiného, dnes neznámého, obrazu staršího data, snad z konce 16. století: F. Kalivoda, Brno. Vůně jednoho města, Brno 1959, 29-31.

[xxxi] Klášter však nebyl zase tak malý, jak o tom svědčí snahy zbavit se ho před obleženími i mohutnost požáru z roku 1643.

[xxxii] Výrazu třikrát užívá i biskup Vilém ve svém svědectví v první části článku.

[xxxiii] Chronica, 161.

[xxxiv] Vilém z Pernštejna (asi 1435-1521), vzdělaný a bohatý člověk rozhledu i autority. V letech 1483-90 byl nejvyšším maršálkem, potom zastával 14 let úřad nejvyššího hofmistra. Svými penězi pomohl Vladislavovi Jagelonskému ke královskému titulu.

[xxxv] Byl druhem a písařem Jana Kapistrána na jeho cestách střední Evropou, jeho věrným žákem, několikrát byl vikářem provincie. Byl také horlivým apoštolským kazatelem, vášnivým odpůrcem utrakvismu. Zemřel roku 1491 právě v Brně, kde byl i pochován. Dřímal, K brněnskému pobytu…, 382.

[xxxvi] Chronica, 332; srov.: K. Minařík, Provinciálové františkánské české provincie v letech 1517-1600, v Sborník historického kroužku, 1916, 80n.

[xxxvii] “…licet in principio Fratres propulsarent…”: Chronica, 374.

[xxxviii] B. Němčík, Švédové před Brnem 1645, Brno 1995, 17n.

[xxxix] “Quae res toti civitati summo terrori fuit, ne civitas integra exureretur…”: Chronica, 374.

[xl] Chronica, 374.

[xli] Chronica, 376.

[xlii] Archiv města Brna, sbírka mandátů a listin, 3336 (koncept).

[xliii] Archiv města Brna, sbírka mandátů a listin, 3367a.

[xliv] Například i v některých odborných některých pracích a mapkách je klášter uváděn mylně jako sv. Bernarda, ne Bernardina.

[xlv] Wrbczansky, 231.

[xlvi] Wrbczansky, 231; také Walouch, 341. Walouch překládá slovo “incisum” jako vykreslené, ne vyryté.

[xlvii] A. Hermann, Capistranus triumphans, seu Historia Fundamentalis de Sancto Joanne Capistrano, Coloniae 1700, 339.

[xlviii] I. Hlobil, Bernardinské symboly Jména Ježíš v českých zemích šířené Janem Kapistránem, v Umění. Art 3/4 (1996), 223-234. V souvislosti s brněnským sluncem však uvádí hned několik omylů, viz další text.

[xlix] Archiv města Brna, sbírka mandátů a listin, listina 3375.

[l] Doslova “radius” (paprsek).

[li] Doslova “in Urbe constitutus aedilis”.

[lii] B. Němčík, Švédové před Brnem 1645, Brno 1995, 26.

[liii] Ten ovšem uvádí jako někteří další, že celý klášter byl zrušen už 1643: Nejedlý, 67.

[liv] Dosl. “de Magnis”.

[lv] Walouch, 342.

[lvi] Walouch, 342-345.

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA